just keep going...

54.

Vzbudím se jako první. Nejdřív jsem trochu zmatená, ale poté si vzpomenu na předešlý večer. Kouknu na digitální hodiny, co má Valentin na nočním stolku a zjistím, že je už tak třetí vyučovácí hodina. Úžasný.

Vymaním se z jeho sevření a sběhnu schody do kuchyně. Stacy vše uklidila takže můžu začít dělat snídani hned. Udělám dvě kakaa, jako jsem dělala vždy a k tomu míchaná vajíčka. Začnu si probrukovat písničku a mírně houpat boky. Neměla bych mít vůbec dobrou náladu, ale po společné noci se cítím mnohém lépe.
Začnu servírovat vajíčka když uslyším Valentina sebíbat schody. Otočím se a pozdravím ho. Má na sobě šedé tepláky a černé triko, stejně jako včera.

"Co děláš?" zeptá se zmateně. "Udělala jsme snídani." pokynu mu k barové židli a dám na ostrůvek talíř i hrnek. Poslechne mě, ale jídla se nedotkne. "Udobřili jsme se včera?" zeptá se místo toho. Zavrtím hlavou.

"Tak pojď na to." narovná se a proplete si prsty na ostrůvku. Nevěřícně se na něj podívám. "Myslíš si, že to jde jen tak? Jen tak teď řeknu, že jsme v pohodě? Po tom, co se stalo? Víš, jak jsem se vůbec cítila? Nic nevíš! Uhodil jsi mě, byl jsi zase vzteklej, Noah do toho a ty se chceš jen tak udobřit?" obořím se do něho a myšlenky mi odbíhájí pořád od prvního k druhému.
"Ano." řekne prostě. Potom se v jeho obličeji ale přemítne zmatenost, a nakonec vztek. "Co se stalo s Noahem?" teď se zvedne, obejde ostrůvek a zůstane přímo přede mnou. "Kurva." musím sprostě zaklít, protože vím, že jsem úplně v prdeli.
"Co se stalo s Noahem a tebou?" poupraví otázku více přisným hlasem a já mu pohlédnu do rozčílených očí. "Prostě mě políbil." Valentinova ruka tvrdě bouchne do skřínky zamnou a já se hrozně leknu. Chytne mě za paže a přimáčkne na linku. "Chtěla jsi to?" zeptá se. Jeho stisk mě trochu bolí.
"Ne- já nevím." zakoktám. "Ty nevíš?!" zlost z něj přímo srší. "Nesváděj to teď na mě laskavě! Můžeš za to ty! Byla jsem ve stresu a on to prostě udělal, ani jsem mu to neoplatila." chytnu ho pod lokty a dám jeho ruce pryč z mých. "Jistěže ne." chytne mě teď za tváře a já jsem donucena mu koukat přímo do tváře. "Protože jsi jenom moje." hlavu trochu nakloní na stranu a zkoumavě si mě prohlídne.
"Valentine, já ti nepatřím. Takhle to dál nejde." opět dám jeho ruce pryč, a tentokrát od něj odstoupím do strany.
"Jak to myslíš, že to dál nejde?" zeptá se zmateně s náznakem strachu. "My dva." cítím, jak se mi do očí nahrnují slzy. "Ne ne ne ne..." opakuje stále dokola a vjede si prsty do vlasů.
"To nemůžeš myslet vážně! Tohle není konec, Emily. Tohle není konec. Já miluju tebe a ty miluješ mě." řekne a začne chodit všude po kuchyni. Jedna neposedná slza se mi vytratí z oka a já ji ihned setřu.
"Emily, prosím, nedělej to." prosí mě a znovu kráčí ke mně. Já od něj ale beze slov odstupuji. Zastaví se předemnou a s bolestí v očích na mě hledí.
"Ne! Prostě ne!" zatáhá si silně za vlasy. "Já to nedovolím." přistoupí přímo ke mně a já můžu vidět v jeho očích slzy. "Mrzí mě to, Valentine." z očí mi opět vypadne několik slz. Bez jediného dalšího slova odejdu.

Jen co přijdu domů, opět propuknu v pláč. Tohle byl definitivní konec. Už žádně naše společné chvíle. Přijdu i o Stacy, Caroline a Brada, kteří mi tak přirostli k srdci. Budu mít alespoň Alexe.

Ne. Nebude to alespoň Alex. Bude to bez Valentina. Bez člověka, do kterého jsem se poprvé zamilovala. Láme mi srdce, že jsem to musela udělat. Láme mi srdce, že jsem ho tak viděla - tak zlomeného. Nevím, jestli někdy dokážu být ještě tak stejně šťastná, jako jsem byla s ním.

Týdny ubíhají a já chodím do školy jako tělo bez duše. Tak to aspoň okomentoval Alex, který se mě každou chvíli snaží rozesmívat. Pomahájí mu k tomu i ostatní, kteří se na mě překvapivě nevykašlali. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že už se Valentin neukázal ve škole nebo kvůli tomu, že mě mají doopravdi rádi. Prý se s ním snažili spojit, ale neodpověděl jim.

Přijela mamka. "Užili" jsme si Vánoce a zase odjela. Byl vánoční večírek u Stacy, kde se Valentin taky neukázal, a pak nastal Nový Rok, který jsem slavila sama doma. No a už byl leden a já, den před tím než půjdu po vánočních prázdninách do školy, seděla na posteli a koukala do stropu. Celý den jsem takhle ležela. Sáhla jsem po telefonu na nočním stolku a zjistila, že mám v hlasové schránce zprávu od Valentina. Bodlo mě u srdce.

Zmáčkla jsem na přehrání a dala si telefon k uchu. Až po chvíli se ozval jeho hlas.

"Ahoj, Emily. Nejspíš tohle posloucháš už když jsem pryč." jeho první věta mě trochu vyděsí a já se posadím. "Neboj, odjel jsem jen za příbuznými do Anglie, kde bych se měl trochu uklidnit." delší odmlka než znovu spustí. "Chtěl- chtěl...." hlas se mu zlomí a já můžu slyšet, jak dal telefon dál od svého obličeje aby mohl zvlyknout aniž bych to slyšela. To se mu ale nepovedlo, a tak já sama si musela setřít slzy, které se mi samovolně vykutálely z koutků očí. "Chtěl jsem ti říct, že tě hrozně moc miluju. Miluju tě, jako nikdy nikoho a... už nejsem naštvaný." trochu se mi uleví, ale potom co uslyším to další moc ne. "Bolí mě to. A ty jsi mě k tomu donutila. Člověk, který mě měl milovat víc než cokoliv. Člověk, který mě na tuhle bolest měl nechat zapomenout." vzlyky z mých uśt vycházejí a já si to ani neuvědomuji. "Nevím, kdy se vrátím. Pozdravuj ode mě všechny." slyším jak potahuje a nejspíš si právě prohrábl vlasy.

"Miluju tě, Emily. Sbohem."

Konec.