just keep going...

15.

Chtěla jsem aby ten den utíkal pomalu, aby nikdy nedošlo k doučovaní toho kreténa, ale bylo to přesně naopak. Všechny hodiny a přestávky ubíhaly hrozně rychle.
U poslední přestávky nastala menší změna. U naší skřinky se objevil Noah.

Myslím, že byl trochu nervózní z Niny, ale kdo by nebyl.

"Ahoj, platí ten dnešek?"
"Noahu, moc se omlouvám, ale dneska nemužu. Co třeba zítra?" zeptám se mile a snažím se to užehlit.
"To mám trénink. Ve čtvrtek?"
"To taky nemužu." dala jsem rty do úzké čárky a hodila na Noaha omluvný pohled.

"Hele vy dva.." vloží se do toho Nina.

"Noahu, přijď v sobotu na Emilyin večírek, tam si budete moct v klidu popovídat." vypadne z ní.
"Ty děláš věcírek?" zeptá se udiveně Noah. Vložím si hlavu do dlaní. To snad není možné.
"Jo jasně. Vem klidně i někoho sebou, čau." řekne už poněkud otráveně Nina. Noah mě pozdraví a odejde.

"Nino!" okřiknu ji dnes už podruhé.
"Ale notak, Emily. Bude sranda!" zasměje se a můžu v jejich očich vidět nadšení z nadcházejícího večírku.
"Dobře, ale mužu si tam taky někoho pozvat." bylo to tak absurdní, byl to přece můj večírek. Nina se zasměje a přikyvne.
"Už se tak těším!" vypískla a chodbou se na to rozezněl zvonek.
"Musím bězět!" a má potrhlá kamarádka byla pryč.

Já ani moc nepospíchala, nechtěla jsem. Tak moc jsem se nětěšila na to doučování!
Ale jako zákon schválnosti, opět hodina uběhla neskutečně rychle a já už mířila do knihovny.

Stejně ten idiot určitě neví kde je, nebo že vubec existuje, nad tou myšlenkou jsem si odfrkla. Do knihovny chodilo jen pár lidí, a já byla mezi nimi. Čas od času jsem sem zašla a dělala si úkoly nebo si četla, přesně to, k čemu je knihovna určena a ne k nekalostem, které tu dělají někteří studenti.

Otevřu dveře od knihovny, pozdravím starou tlustou knihovnici a vydám se do té poslední uličky, kde jsou dvě židle u jednoho stolku mezi policemi knih. Sem chodím nejradši, moc lidí do této uličky nechodí.

Doufala jsem, že mě tu Leroy nenajde, ale ani ne o deset minut později se objevil zpoza rohu a usmíval se od ucha k uchu.

"Dobré odpoledne, květinko." sundá si z hlavy imaginární klobouk a pokloní se mi. Musím nad ním zakoulet očima.
"Nekul pořád těma očima." řekne otráveně.
"Nebo co?" ušklíbnu se. Nechápu, kde v sobě bere pořád tolik sebevědomí.
Valentin se třemi dlouhými kroky dostane až ke mně. Jednou rukou se opřel o opěradlo mé židle a tou druhou o stůl. Opět se nademnou skláněl.
"Co jsem ti dneska říkal?" řekne pevným hlasem. Bože, je to takový kretén.
"Sedni si." pokynu mu v klidu a začnu si vyndavat věci z batohu. Očividně ho moje ignorace ještě vic vytočila, protože mě prsty chytí za bradu a natočí ji zase tak, abych na něj koukala.
"Johnsonová, neser mě. Tak kurva moc mě sereš." příblíži se k mému obličeji a mě zase udeří do nosu jeho vůně.
"To ani nevíš jak moc ty mě. Nemůžeš si myslet, že tě lidi budou poslouchat na slovo." řeknu mu přímo do obličeje. Zavře na chvíli oči a hádám, že se snaží uklidnit.

Stiskne mou bradu mezi jeho prsty a poté mi pohlédne do očí. Jsou tak kŕasné. Mají zelenou barvu s nádechem šedé a v místech se tam objeví dokonce modrá. Také mi kouká do očí, ale poté jeho pohled padne na mé rty. A já udělám to stejné. Všimnu si, že má menší jizvuna spodním rtu, skoro neviditelnou.

Odtáhnu se a znovu mu řeknu ať se posadí. Spustí svou ruku a chvíli na mě kouká.

Poté se posadí na židli, jak jsem mu řekla a začne si taky vyndavat věci.