just keep going...

36.

Po tom odpoledni mě vážně hodně bolely nohy. Ušli jsme docela dost na to, že jsme tu první den. A zítra nás čeká další túra.

Co přijdeme na pokej se převléknu a pomalu připravím na večeři.

Před jídelnou se opět setkám s Alexem, který se na mě zubí. Celou vycházku mi vyprávěl nějaké uplně dementní vtipy, ale byly tak dementní, až byly vtipné. Nemohla jsem si na něj postěžovat.

Hned co jsme odešli od okénka zamířil Alex k jejich stolu. Seděli uplně stejně jako předtím takže jsem byla nucena si sednout zase vedle Valentina.
Dojím co nejrychleji to jde, protože jsem vážně hodně unavená.
"Jdu si lehnout. Mějte se." zvednu se a vezmu tác do rukou.
"To jsem tě tak zmohl?" ozve se s plnými ústy Alex. Brad vyprskne pití, které zrovna pil, přímo na Caroline naproti němu. Moje tváře se opět zbarví do červena.
"Alexi.." syknu.
"Promiň. Jen vtip, beruško. Dobrou noc." pošle mi vzdušnou pusu a já zakoulím očima.
"Dobrou." řeknu a už odejdu od stolu.
Nemohla jsem si nevšimnout, jak se opět Valentin napjal a jak dal ruce v pěst.

Na pokoji si vezmu už ze skříně mé provizorní pyžamo které se skládá z černého pánského XL trika a černých kraťásek. Osprchuji se a hned,  jak zalehnu do postele, usnu.

Jsem v takovém polospánku když ucítím, že se má matrace prohnula pod něčí váhou. Pomalu si sednu a promnu oči. Vylekaně avšak potichu vykřiknu.

"Co tu děláš?" zeptám se s ostrým tónem.
"Promiň. Já- já půjdu." jeho hlas zní hrozně smutně. Zvedne se z postele, ale já ho zachytím za zápěstí.
"Co se stalo, Valentine?" zeptám se strachem.
"Zdál se mi sen..." sedne si zpět ke mně na postel, teď mnohem blíž.
"Zdálo se mi.." zhluboka se nadechne, jako kdyby to pro něj bylo hrozně těžké vyslovit.
"Že jsi umřela, Em." pohlédne mi očí a i přes jen svit lampy z venku můžu vidět, jak jsou jeho oči zaskleněné. Přitáhnu si ho k sobě do objetí a začnu ho hladit po vlasech.
"Byl to jen sen, jo? Nemusíš se bát." hladím ho a jeho dech se pomalu uklidňuje. Po pár minutách se odtáhne. Sjedu ho pohledem. Panebože.... má na sobě jen černé kraťasy.
"Můžu tu s tebou zůstat?" přijde mi teď jako malé zatoulané štěně.
"Jistě." odkryju mu svou peřinu a on mi pod ní vleze. Je tu na nás docela dost málo místa na té jednolůžkové posteli, a tak se otočím k němu zády a čelem ke stěně.
Už znovu usínám když mě obejmou jeho paže a jeho dech se objeví na mém krku.
"Nemůžu o tebe přijít, miláčku." zašeptá a jeho rty se na chvíli objeví na mé kůži. Zhluboka se nadechnu. Tohle mi přece nemůže dělat.

Nejdřív mi říká hezká slova, potom se ke mně chová hrozně a teď zas roztomilá slova a roztomilé činy.

Obejmu jednu jeho ruku a více se zamuchlám.

Nechám přemýšlení na zítra. Teď si chci užít tento moment. Ve Valentinově objetí.