just keep going...

25.

Bylo pondělí ráno a já šla dost nervózně do školy.

Nevěděla jsem, co si myslet o mém vztahu s Valentinem. V sobotu/neděli se ke mně choval hezky, v neděli jsem měla pocit, že to není ten namyšlený kluk, kterého jsem potkávala. Nemohla jsem popřít, že bych ho nezačínala mít ráda, ale.... líbil se Nině. Líbil se jí, jako zatím ještě žádný jiný kluk.

Nemohla jsem si ale pomoct. Ne, že by mě s Valentinem spojovala jen touha, ale bylo v tom i něco jiného. Jakýsi pocit když jsem byla s ním. Nějaké pouto.

Blížila jsem se ke škole když jsem si všimla hnědovlasého kluka, jak jde ze zastávky. Trochu jsem popoběhla a poklepala mu na rameno.
Polekaně se na mě otočil, ale potom se usmál. Vyndal si sluchátka z uší a odložil je do kapsy.
"Ahoj." pozdravili jsme se navzájem.
"Omlouvám se, že jsem na tebe neměla nějak v sobotu čas. Můžu ti to nějak vynahradit?" snažila jsem se to nějak zachránit, protože mi ten kluk byl moc sympatickej a už jsem se na něj dvakrát vykašlala.
"V pohodě. Co třeba dneska po škole?" zeptal se.
"Jo, to by-" nedořekla jsem to, protože se okolo mých ramen objevila něčí ruka.
"To by určitě nešlo. Teď odpal, Nedwardsi." poslední větu zavrčel. Nechápavě jsem se na něj podívala. Noah se zatvářil zmateně, ale potom od nás odešel.
Dala jsem jeho ruku pryč z mých ramen a rozzlobeně se na něj otočila.
"Co to jako mělo znamenat?!" zeptala jsem se a ještě se porozhlédla, jestli není v okolí nějaký jiný člověk ze školy. Naštěstí nikdo, kdo by nás mohl spatřit spolu.
"Co by jako?" zužil oči a vypadal při tom tak žhavě, ale musela jsem se ovládnout.
"Nemáš mi do toho co mluvit. Nechodíme spolu, nebudeš mi říkat, s kým budu chodit ven." zkřížile jsem ruce na prsa a vzdorovitě se na něj podívala. Ušklíbl se a přiblížil se ke mně.
Natáhl ke mně ruku a pohladil mě s ní po tváři. Zanechal na ní horkou čáru.
"Jasně, že budu." řekl povýšeně.

"Tohle není normální! Nenávidím tě." vydala jsem se od něj, ale on mě zachytil za zápěstí.
"Donutím tě mě milovat." mrkne na mě a odejde.

Chvíli stojím na místě jako opařená. Co mi to právě řekl? Byl to vážně Valentin Leroy? Z jeho slov se mi udělala husí kůže. Musela jsem si přejet dlaněmi po rukách.

"Jsi v pořádku?" ozve se zamnou hlas Stacy. Její pobavený hlas.
"No jasně." usměju se na ni.
"Děkuju, že jste mi s Caroline pomohli s úklidem, Nina se někam vypařila takže...." podrbu se na hlavě.
"V pohodě. Jdeš?" ukáže směrem ke škole. Přikývnu.
"Takže ty a Valentin?" podívá se na mě.
"Ne! Vážně ne. Nebo já nevím, je to hodně komplikované, ale hlavně to prosím nikomu neříkej." Stacy se zasměje. Mám pocit, že se poslední dobou směje pořád. Nebo je to taky tím, že jsem se s ní poslední dobou začala bavit.
"Chápu. S Valentinem je komplikované všechno. Je to můj kamarád, ale i přesto si na něj prosím dávej pozor. I když mám takový pocit, že to s tebou je jiné." zkoumám ji pohledem a přemýšlím nad jejími slovy.
"Jinak, chtěla jsem se ti omluvit za to všechno, co jsem ti kdy řekla. Dělala jsem to kvůli Nině, ale došlo mi, že je to zbytečné." s úsměvem se na ní podívám a řeknu, že je to v pořádku.
"Vy jste byly někdy s Ninou kamarádky?" řeknu otázku, která mi v hlavě tkví už nějakou dobu.
"Bývali jsme ty nejlepší. Známe se už od základky, ale v devítce se to zvrtlo."

Už jsme skoro u školy a obě dvě spozorujeme Ninu, která na nás kouká.

"Řeknu ti to někdy jindy, je to docela na dlouho. Co třeba ve středu? Mohli bychom jít ke mně." usměje se na mě.
"Jo, jasně." usměv ji oplatim, a pak se vydam k Nině.