45.

2K 70 4
                                    

Zrovna jsme u ostrůvku v kuchyni a Valentin se na mě polonahý usmíval.

Najednou začalo něco zvonit. Můj telefon to nebyl, ale podle toho, jak se Valentin otráveně zatvářil a taky že byl jediný, kdo tu byl - byl jeho.
Zvedl se, dal mi pusu na spánek a odešel pro telefon. Zajímalo by mě, s kým telefonuje. S kým vlastně Valentin žije? Má sourozence?
"Nepřijdu." slyšela jsem, jak mluví do telefonu a schází schody.
"Ne. Seru na nějaký Díkůvzdání, je to navíc za dlouho." zněl hodně otráveně. Jelikož mluvil o Díkůvzdání, hádala jsem, že mluví s nějakým rodičem.
"Fajn, někoho s sebou ale vezmu. Čau." teď se objevil zamnou a objal mě kolem pasu. Zaskočila mi těstovina.

"S kým si volal?" zeptala jsem se zatímco jeho ruce začaly pomalu putovat pod moje tričko, které jsem měla na sobě.
Z ničeho nic ale zmizely a s nimi i celý on. Teď stál na druhé straně ostrůvku a sahal do poličky. Mlčel.
"No?" zeptala jsem se znova. Hned na to jsem se lekla, protože Valentin třísknul skřínkou.
"Co tě to zajímá?" odsekl. Vykulila jsem oči.
Odložila jsem příbor, pořádně polkla a narovnala se. "Tak promiň, že se ptám."
Valentin byl stále otočený a jen v ruce svíral sklenici.
"Volal mi fotr, fajn?! Řekl jsem mu, že tě tam vezmu na Díkůvzdání." otočil se a čekal na mou reakci. Já byla dost zaskočená. Myslela jsem, že moje máma přijede, ale ještě jsme se o tom nebavili takže...
"Ty nechceš?!" zavrčel. Zvedla jsem pohled a setkala se s jeho rozzlobeným.
"Nechceš se přestavovat rodinám? Já... myslel jsem, že už jsme to kurva vyřešili! Myslel jsem, že víš, že mi na tobě kurva záleží!" zakřičel a vzal sklenici znovu do ruky.
"Uklidni se! Nic jsem ještě něřekla."
"To je právě ten problém!" zahřměl, vzal skleničku a mrsknul s ní silou o zem. Těžce vydechoval a já si držela dlaně u úst.
Co se to sakra děje? Však jsme se hádala ani ne pět minut. Co to s tim klukem je?
"Valentine, musíš se uklidnit." pronesu potichu.
"Neříkej mi, že se mám uklidnit!" chytne se za kořínky vlasů a zatáhá za ně.
"Tohle... to je v prdeli. Já musím jít." řekne. Vyběhne nahoru, sejde dolů v mikině a se svými věcmi.

U hlavních dveří se otočí, podíva se mi přímo do očí a odejde.
Prostě jen tak odešel. Nechal mě tady zmatenou s podlahou celou od skla.

just keep going...Kde žijí příběhy. Začni objevovat