just keep going...

16.

Za celou hodinu a půl neměl ani jednu debilní náražku. Prostě mě poslouchal a dělal, co jsem mu řekla. Bylo to tak zvláštní.

"No myslím, že by to pro dnešek stačilo." pronesu když doděláme příklad, který nám dal třeba deset minut. Oba dva si začneme balit své věci.

Vychazíme spolu z knihovny, jdeme po prázdné škole a ani jeden z nás nemluví.

"Hele?" zeptám se.
"Hm?" pootočí na mě hlavu a pokračuje v chůzi.
"Děje se něco?" nevím, proč jsem se na to zeptala, ale doopravdy mi přišlo, že ho něco tížilo. A i když mi nepřijde jako moc dobrý člověk, zaslouží si být vyslechnut.

Chvíli přemýšlel nad odpovědí, ale pak se na mě jen zlostně podíval.
"Co tě to kurva zajímá?!" vyštěkne. Jako kdyby to bylo něco absurdního a uražlivého.
"Seš normální, doprdele? To se tě ani člověk nemůže na nic zeptat? Nejsi normální!" zakřičím na něj. Bože, ten kluk mě dokáže naštvat během sekundy.

A taky mě během sekundy dokaže přišpendlit na zeď.
"Přestaň semnou takhle mluvit, kurva!" chytí mě zase za kořínky vlasů, ale protentokrát netahá.
"Nechovej se jako kretén!" opáčím. Tak jo, teď jsem to vážně posrala. V jeho očích vidím všechnu jeho zlost. Zatáhne mě za vlasy a já nepříjemně zakňučím. Ovšem, že mi to bylo nepříjemné, ale nějakým způsobem mě to vzrušovalo.
Jeho výraz se změní. Zatáhne mě za vlasy znovu, tentokrát trochu jinak a ze mne vyjde vzdech. Přiložím si dlaň na ruku a cítím, jak se červenám.

"Bože! Tobě se to líbí!" řekne šeptem nevěřícně. Hned se na jeho tváři objeví úšklebek.
Opře si své čelo o to mé a koukne mi do očí. Je tak blízko, tak blízko.
"Ty se asi nezdáš." posune se a chvílí mi dýchá do krku. Jsem uplně omámená cokoliv dělat. Z téhle blízkosti můžu cítit jeho parfém a jak krásně voní.
"Nech toho prosím." položím ruku na jeho předklotí. Můj hlas už zní zoufale. Odtáhne se a vyprostí prsty z mých vlasů.

"Přestaň tohle dělat." řeknu mu a nechám ho tam stát.