Hogwart's Twins[HP FF II.]

XVIII.

Seděla jsem v kuchyni a dojídala svou snídani, když najednou vletěla dovnitř sova a nastůl upustila nějakou poštu. Clary ji do váčku hodila nějaké drobné a pustila se do čtení Denního věštce.

Jakmile si prohlédla titulní stranu, noviny jí vypadly z ruky. ,,Mami, co se stalo?" zeptala se Beth, zatímco sbírala výtisk ze země.

Jen očima přelétla obsah a otevřela pusu dokořán. ,,Můžete mi prosím vás už někdo říct, co se to u Merlina stalo?" zeptala jsem de napůl podrážděně, napůl vystrašeně.

Beth mi jen beze slova podávala noviny. Jako první jsem si všimla pohyblivé fotografie a pak se můj pohled stočil k titulku nad ní.

Sirius Black utekl z Azkabanu.

Po téhle větě mi bylo na zvracení. Úplně jsem oneměla a neschopna slova jsem jen přelétla zbytek článku. ,,Jak se mu u Merlina podařilo utéct?" zašeptala neslyšně Beth, i když jí muselo být jasné, že na tuhle otázku, nezná odpověď nikdo z nás.

Očima jsem zabloudila ke Clary, která měla ve tváři stále tentýž výraz. Přešla jsem k ní a chytila ji za ruku. ,,Podívej se na mě. Vím, že to pro tebe musí být šok, ale pro nás se nic moc nezmění. Všichni musíme fungovat dál." promlouvala jsem k ní tiše.

Moje slova nejspíš zabrala, protože zamrkala a noviny si ode mě vzala zpět. Dočetla je do konce a hlasitě si povzdechla. ,,Jen potřebuju být chvíli sama." pronesla a šla nahoru do své ložnice.

Já s Beth jsme se na ni jen dívaly a vůbec jsme nevěděly, co bychom měly dělat. Nakonec jsme se odhodlaly a pomalu začaly vycházet schody nahoru.

Zaťukala jsem a otevřela dveře do Claryiny ložnice. Seděla na posteli a prohlížela si fotky z krabice, kterou měla vždycky zastrčenou pod postelí.

Slzy ji máčely obličej a ona se je ani nesnažila zadržet. Já jsem si k ní sedla z jedné strany a Beth z druhé. Znovu jsem ji chytila za ruku a pevně ji stiskla.

,,To bude dobré. Víme, jak ti musí být. Nechceš napsat Sarah a Tomasovi, že byste si o tom mohli promluvit spolu?" utěšovala ji Beth.

,,Asi ano." vzala si brk a pergamen a začala psát. Třásla se jí u toho ruka a každou chvíli na papír ukápla slza, ale nakonec měla hotovo.

,,Asi bysme měly začít připravovat oběd, pokud nechceme být o hladu." usmála jsem se a vydala se do kuchyně. Clary se zasmála a šla mi pomoc.

..........

Any jsem nevěděla, jak se to stalo, ale zítra jsme se už měli vrátit zpátky do Bradavic. Potom, co jsme se dozvěděli, že Sirius utekl jsme každý den vyhlíželi z okna, jestli tam nebude něco neobvyklého.

Clary se už dala dohromady a bylo vidět, že ji z chůzka se Sarah a s Tomasem hodně pomohla. Já jsem z toho byla z počátku dost vykolejená, ale jak dny ubíhaly a nic se nedělo, všechno se vrátilo k normálu.

Večer, když už jsem měla zabalený kufr jsem ležela v posteli a převalovala se ze strany na stranu. Nemohla jsem usnout.

Pořád jsem myslela na to, proč Sirius utíkal. Nedokázala jsem pochopit, proč se nám neozval. Ani nám nedal žádné znamení.

Asi po dvou hodinách jsem se konečně odebrala do říše snů, ale klidný spánek jsem neměla. Pětkrát za noc jsem se probudila, a když mi zazvonil budík, bylo to jako bych nespala vůbec.

Neochotně jsem vstala a šla do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a učesala vlasy.  Dobalila jsem si do kufru poslední věci a sešla dolů.

,,Dobré ráno." pozdravila jsem Beth a Clary a hlasitě si u toho zívla. Vůbec jsem nesnídala, protože jsem věděla, že bych do sebe nedostala ani sousto.

Přemístily jsme se na nástupiště, rozloučily se a s Beth jsme si šly hledat volné kupé. Nakoukla jsem asi do sedmého a spatřila jsem tam známou čupřinu černých vlasů.

,,Ahoj Harry." přiskočila jsem k němu. Trhnul sebou, protože se vylekal. Na sedadlech naproti jsem spatřila i Rona a Hermionu. Pak jsem se zarazila, protože u okna byla ještě jedna postava a vypadalo to, že spí.

,,Kdo to je?" zeptala jsem se a tázavě nadzvedla obočí. ,,To je profesor R.J.Lupin." odpověděla Hermiona.

Jen jsem pokrčila rameny a usadila ss na místo naproti Ronovi. ,,Hele Sofie, já asi půjdu pozdravit holky z mé koleje a zbytek cesty strávím s nimi." řekla Beth a opustila kupé.

,,Jak jsi si užili prázdniny?" zeptala se Hermiona. Já a Harry jsme jí začali líčit naše zážitky z Řecka a neustále jsme se u toho přerušovali.

Když povídal Ron, zjistila jsem, že vyhráli nějakou soutěž v Denním věštci a za výhru si koupili dovolenou do Egypta pro celou rodinu. Byla jsem ráda, že si taky někdy někam vyjeli.

Cesta ubíhala rychle a my si povvídali dál a dál a jelikož jsme byli zabráni do hovoru, hrozně jsme se lekli, když vlak zastavil. Podívala jsem se z okna a zjistila, že venku je najednou šero a mlha.

,,Co se stalo? Proč jsme zastavili?" kladla jsem otázky celkem zbytečně, protože bylo jasné, že ostatní jsou stejně zmatení jako já.

Z ničeho nic jsme usylšeli nějaký divný zvuk a dveře do našeho kupé se začali otevírat. Zatajila jsem dech a instinktivně jsem v kapse nahmatala hůlku.

Ze dveří vykoukla nějaká postava celá zahalená v černé kápy. Vypadalo to, jako by ani neměla obličej. V tu chvíli se jí na tváři objevilo cosi, co připomínalo ústa, zaměřila se na Harryho a vypadalo to, jako by Harryho vysávala.

,,Co se to děje?! Udělejte někdo něco! Pomoc! POMOC!" ječela jsem jako smyslů zbavená. Postava v rohu se najednou probrala, zamumlala nějaké zaklínadlo a z hůlky se vyvalil nějaký světelný štít.

Postava v kápy byla nucena opustit kupé. ,,Co...co to bylo za tvora?" vykoktala zděšeně Hermiona a nepřestávala přitom hladit svého nového mazlíčka kocoura Křivonožku.

,,Byl to Mozkomor. Nejspíš pátral po tom uprchlém vrahovi Siriusi Blackovi." řekl profesor celkem klidným hlasem a zkoumavě se díval na Harryho.

,,Co se mu stalo?" zeptala jsem se vystrašeně a snažila se Harrymu nahmatat puls. S úlevou jsem zjistila, že dýchá. ,,Jen omdlel. Ten Mozkomor mu vysával šťastné vzpomínky."

Po chvíli se Harry probral a snědl asi půl tabulky čokolády, než byl schopen vůbec mluvit. Všichni jsme byli z toho zážitku tak otřesení, že zbytek cesty jsme nepromluvili ani slovo.

Ani jsem si nevšimla, že už jsme tak daleko. Koukla jsem se z okna a zjistila, že už vidím světla Bradavického hradu.

Nasedli jsme do jednoho z kočárů, který nás dovezl před bránu. Když jsem spatřila Velkou síň, musela jsem se usmát. Vypadala stejně jako vždycky.

Našli jsme si volná místa u stolu a čekali jsme na zařazování. Doufala jsem, že to proběhne rychle, protože jediné, co jsem za dnešek jedla byla jedna müsly tyčinka a pár Betíkových fazolek.

Jako obvykle přišla do Velké síně profesorka McGonagallová a za ní pochodovali vystrašení prváci. Zařazování začalo a já tleskala, kdykoliv se někdo dostal do Nebelvíru.

Po velké hostině nás Brumbál poslal spát. Většina lidí si Brumbálovu radu vzala k srdci, ale já jsem ještě dlouho seděla u krbu a užívala si ten klid.

Myšlenkami jsem pořád byla u toho incidentu ve vlaku. Vzpomínala jsem na ten pocit, když k nám Mozkomor přišel. Bylo to, jako by mě někdo ponořil do vody plné ledu a už nikdy bych neměla cítit radost.

Zhluboka jsem se nadechla a zamířila do své ložnice. Převlékla jsem se do pyžama a ulehla do postele. V noci mě ale ve snech stále pronásledovala postava v černé kápy.

Tahle část je hodně podle kánonu, tak doufám, že vám to nevadí. Byla bych ráda, kdybyste mi sem do komentářu napsali, jestli chcete, abych se držela kánonu nebo je lepší, když si vymýšlím vlastní věci. Mockrát vám děkuju za veškerou podporu.

Vaše Baru✨