Hogwart's Twins[HP FF II.]

XXXIII.

Něčí ruce mě zvedly a někam mě nesly, ale mně to bylo úplně jedno. Cítila jsem divný pocit prázdnoty. Docela by mě zajímalo, jestli to takhle bolí vždycky.

Bezvládně jsem ležela v něčích rukou a odmítala se pohnout. Zpozorněla jsem až ve chvíli, kdy jsem uslyšela Harryho volání. Ať se mu dělo cokoliv, byla jsem odhodlaná mu pomoct.

Vyskočila jsem z Clariyny náruče, jak jsem poté zjistila, a rozběhla se za křikem. Harry ležel na zemi, zatímco spolu bojovali Brumbál a...

Ne, to není možné. Opravdu tam stál Voldemort. Nevypadal jako člověk, spíš jako had. Jeho kůže měla nazelenalou barvu a neměl nos. Jeho oči byly malé a černé a na Brumbála upíraly vražedný pohled.

Nenápadně jsem se přikradla k Harrymu a sedla si vedle něj na zem. Navzájem jsme se o sebe opřeli a v tu chvíli neexistovalo nic jiného, než mi dva. Dvojčata, která už ztratila matku, otce, strýce, ale máme jeden druhého. Pořád jsme měli důvod žít.

..........

Ráno mě probudila noční můra. Ostatně jako každý den. Prudce jsem vyletěla do sedu a na tváři cítila studený pot. Vstala jsem z postele a potichu přešla do tátovi pracovny, kde jsem trávila nejvíc času.

Do ruky jsem si vzala jednu fotografii, kterou jsem měla moc ráda. Byli na ní máma, táta, Sirius, Clary, Thomas, Sarah a Remus. Stáli na nádraží a šťastně se usmívali do objektivu.

Vzpomněla jsem si na Aleka. Jelikož nám stále přípomínal Siriuse, musely jsme ho dát k Sarah a Thomasovi. Sice jsem se za to proklínala, ale važně bych to nezvládla. Byl ajsem sobecká.

Jedna neposedná slza mi ukápla na tvář a já ji rázně setřela. Už nebudu brečet. Musím se vzchopit. Odložila jsem fotografii zpět na stolek a posadila se na křeslo.

Chvíli jsem hledala v šuplíku, než jsem konečně našla to, co jsem hledala. Byl to papír, na kterém byli vypsaná jména lidí, kteří by mohli být nebo jsou smrtijedi.

Vzala jsem si červenou tužku a silně podtrhla jméno Belatrix a Luciuse. Tohle byla moje každodenní práce. Vždycky jsem si vybrala jedno jméno ze seznamu a snažila se o něm najít co nejvíc.

Psala jsem si k němu poznámky a snažila se o něm zjistit co nejvíc. Alespoň nějak jsem se zabavovala a připadala si přitom, jako že dělám něco užitečného.

Každý z nás se se ztrátou vyrovnával jinak. Clary trávila hodně času v práci a ošetřovala lidi, kteří byli napadeni smrtijedy. Bylo jich čím dál víc.

Beth hrála na klavír, malovala, pekla a učila se, takže jsme měli plný dům různých obrázků a věčně se tu rozléhala hudba. Sladkého jsme měly tolik, že to Clary občas odnášela i do nemocnice pro pacienty.

Harry byl u Dursleyových. Clary mi vysvětlovala, že tady být nemůže, ale stejně mi lámalo srdce, když jsem si představila, jak je v domě plném lidí, kteří nechápou jeho ztrátu a ještě jsou na něj hnusní.

Často jsme si s Harrym psali dopisy, ale to nebylo totéž, jako ho vidět. Naštěstí jsme dneska méi jet k Weasleyův, kam měl přijet Harry. Zabalila jsem si věci, a když Clary přišla z práce, přemístila nás před jejich dům.

Beth se vrhla Fredovi kolem krku a začala se s ním líbat. My ostatní jsme šli do domu, abys měli trochu soukromí. Přeci jenom se skoro dva měsíce neviděli.

Vešla jsem do domu a naskytlo se mi překvapení. V obýváku na sedačce seděl Ronův nejstarší bratr Bill a vedle něj seděla Fleur Delacourová. Opravdu to byla Fleur z Krásnohůlek.