Hogwart's Twins[HP FF II.]

XXXV.

Seděla jsem na hodině dějin a nespala jako obvykle. Nepřítomně jsem hleděla z okna a zkoušela si v hlavě představit, co budu odpoledne Seamusovi říkat.

Nejhorší bylo, že jsem neměla tušení, co by mi mohl říct. Proto jsem si zkoušela vymyslet co nejvíc variant. Pořád jsem sama na sebe naléhala, že se nesmíme nějak víc sblížit. To byla ta nejdůležitější věc.

Právě jsem si v hlavě přehrávala to, jak odcházím s hlavou hrdě vztyčenou, když mě přerušil zvonek. Trhla jsem sebou a začala si všechny věci skládat do brašny. Otočila jsem se, abych se vyhnula Hermioninu pohledu, kterým mě počastovala, když viděla můj prázdný pergamen.

Zastyděla jsem se, že jsem vůbec nedávala pozor. Už teď jsem kvůli Seamusovi porušila své předsevzetí. Pak poprosím Hermionu, jestli mi to nedá opsat a příště už budu určitě dávat pozor.

S Hermionou jsem zamířila do společenky, protože tohle byla naše poslední hodina. Končila ve tři, takže mám přesně hodinu na to, abych se nějak připravila.

Do ruky jsem vzala hřeben a začala jsem si rozčesávat vlasy. Poté, co jsem vyzkoušela snad dvacet účesů, jsem se nakonec rozhodla, že vlasy si nechám rozpuštěné.

Vlastně jsem ani nevěděla, proč se tak chystám. Nechtěla jsem, aby to byla nějaká romantická schůzka. Ale přestože říkal, že chce pomoct s nějakým úkolem, určitě to nebyl důvod, proč se semnou chce sejít.

Když bylo za pět minut čtyři, sešla jsem do společenky. Seamuse jsem nikde neviděla, tak jsem se usadila do jednoho z křesel a vyčkávala.

,,Ahoj Sofie." promluvil po chvíli. Vzhlédla jsem a pohlédla do jeho očí. Musela jsem si pořád připomínat, že nechci, aby mě cokoliv rozptylovalo.

,,Ahoj, z čeho máš vlastně ten úkol? Včera ses nějak zapomněl zmínit." řekla jsem nenuceně a všimla si nějakých papírů v jeho ruce. Rukou jsem mu pokynula, aby si sednul vedle mě.

,,Napadlo mě, že bysme mohli jít ven. Dokud je ještě hezky. Za chvíli už bude zima a tma." navrhl a já přikývla, přestože se mi to nezdálo jako dobrý nápad.

Šli jsme mlčky chodbami, které byly zaplněné. Doslova jsme se museli proplétat davem. Když jsme vyšli před hrad, zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu.

On se rozešel směrem k Černému jezeru a já ho následovala. Netušila jsem, kam mě to vede. Ve vodě jsem zahlédla sépii, která se vyhřívala na odpoledním slunci.

,,Jsme tady." oznámil a rozhrnul větvičky vrb, které stály vedle sebe. Zalapala jsem po dechu. Bylo to nádherné! Jako z nějaké pohádky.

Uprostřed stála bíle natřená lavička, která vypadala, že ji moc lidí nepoužívá. Kvetly tam různé pestrobarevné květy a sluneční paprsky, které prosvítaly zkrz koruny stromů, vytvářely dojem, že jsme v nebi. Vrby nám tam stály tak, že nám poskytovaly soukromí.

Posadili jsme se na lavičku a já stále nebyla schopna slova. Tohle vážně nebylo místo vhodné k tomu, aby se zde vypracovával domácí úkol.

,,Líbí se ti tady? Objevil jsem to teprve nedávno a napadlo mě, že bys to mohla ocenit." začal a já se zmohla jen na přikývnutí.

Poté jsem ale promluvila. ,,Pořád si mi neřekl, co to je za úkol. Ukaž, podívám se na to." chtěla jsem mu vzít papíry, ale zjistila, že už žádné nemá. Nejspíš je odložil ještě ve společence.

,,No...vlastně tady nejsme kvůli úkolu. Chtěl bych si s tebou promluvit." začal a já jsem polkla. Bylo stále těžší myslet na to, že mě už nezajímá. Potřebuju se jen učit na OVCE.