Hogwart's Twins[HP FF II.]

XXXVIII.

Stála jsem s Beth na nástupišti devět a tři čtvrtě a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Na první pohled vypadalo všechno stejně, ale ve skutečnosti bych to tu vůbec nepoznala.

Rodiče se s dětmi neloučili s úsměvy, ale s obavami, děti se nevítali se svými kamarády a ani tu nebyl slyšet obvyklý hluk.

Očima jsem prohlédla dav a konečně uviděla známou tvář. ,,Ahoj Neville." pozdravila jsem, když jsme k němu s Beth došly. Jen tal sám tu postával a upíral pohled někam do dálky.

,,Ahoj Sofie. Ahoj Beth. Jsem rád, že vás vidím. Už jsem se bál, že nikdo z našeho ročníku už nepojede." oddechl si a společně jsme zamířili do vlaku.

Když jsme vešli dovnitř, čekalo nás nemilé překvapení. Vlak už nebyl rozdělen na kupé, ale na čtyři části. Každá byla vyhrazena jedné koleji.

S Nevillem jsem si sedla do Nebelvírské části a Beth si musela jít sednout jinam. Dohodly jsme se, že zatím nebudeme porušovat žádná pravidla. Mohla by z toho mít problém i Clary a to jsme vážně nechtěly.

,,Jaké jsi měl prázdiny?" zeptala jsem se, abych přerušila ticho, které mezi námi vládlo. ,,Ale jo, docela dobrý." odpověděl, ale dál to nijak nerozváděl. Evidentně si nechtěl povídat.

Rozhlédla jsem se po vagónu a ucítila smutek. Prváci a druháci, kteří se obvykle na příjezd do hradu tak těšili, sklesle seděli a báli se promluvit. Viseli pohledy na svých rodičích, kteří ale v tuhle chvíli byli bezmocní.

Můj pohled se zastavil na jedné prvačce, která plakala. Snažila se to zakrýt, ale i tak jí každou chvíli unikl tichý vzlyk. Nemohla jsem se na to dívat.

Přešla jsem k ní a chlácholivě ji uchopila za rameno. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se tichým hlasem. Dívka překvapeně vzhlédla a vypadala zmateně. Pak ale odpověděla.

,,Jmenuju se Lia Crestová. A jak se jmenuješ ty?" Uvažovala jsem and tím, jestli je moudré říct jí pravdu. Nakonec jsem uznala, že je to asi jedno. ,,Sofie Potterová. A smím se zeptat, proč pláčeš?"

Dívenka s odpovědí váhala. ,,Nechci jet do Bradavic. Chtěla jsem zůstat doma se svými rodiči, ale pak přišel ten dopis, kde se psalo, že je to povinné. Já se bojím, co tam budu muset dělat. A navíc tu ani nikoho neznám."

,,Tak teď znáš mě. A neboj, kdyby se ti cokoliv stalo, přijď za mnou a já ti pomůžu. A proč vůbec sedíš v Nebelvírské části? Nemají prváci vyhrazenou nějakou vlastní část?"

,,To nevím. Prošla jsem celý vlak a nikde jsem žádnou nenašla. Posadila jsem se sem, protože tady jsem skončila s prohlídkou." odpověděla vystrašeně. Zřejmě se bála, že udělala něco špatně.

,,Aha, tak si pojď sednout ke mně." vybídla jsem ji a šla si sednout znovu naproti Nevillovi. Celou cestu jsem si povídala s Liou a dozvěděla se o ní spoustu věcí.

Když vlak dojel na nástupiště v Prasinkách, musela jsem se s dívkou rouloučit. Do kočáru jsem se posadila s Nevillem a nechala testrály, aby nás odvezli před hrad.

Jakmile jsme vešli do Velké síně, zarazila jsem se na místě. Už tu nepanovala ta uvolněná, veselá nálada. Celé to tu působilo pochmurně. A nejhorší bylo to ticho. Nikdo si s nikým nepovídal ani nebyl slyšet radostný smích.

Usadila jsem se na kraj nebelvírského stolu a hleděla na otevřené dveře, ze kterých právě vycházela profesorka McGonagallová a za sebou vedla prváky, kteří vypadali ještě vyděšeněji než ve vlaku a na nástupišti.

Na stoličce ležel Moudrý kloubouk, ale tentokrát nezpíval. McGonagallová přečetla první jméno a nějaký chlapec se posadil na stoličku. Ozvalo se ,,Mrzimor." a chlapec rychlým krokem zamířil ke stolu, kde sedělo nejvíce lidí. Tentokrát se ani neozval potlesk.