Hogwart's Twins[HP FF II.]

XLI.

,,Harry." zašeptala jsem a přitom jsem pomalu couvala do stínu větví. Otočila jsem se čelem k hradu a rozešla se zpátky. Na obloze už se objevila první hvězda.

Přišlo mi, že se najednou ještě víc setmělo, a že i nebe truchlí pro Harryho Pottera. Samozřejmě to byla hloupost, ale mně to docela pomáhalo.

Zhluboka jsem dýchala a do plic mi proudil svěží, lesní vzduch. Musela jsem se uklidnit, než se uvidím s Clary a ostatními. Musela jsem být silná.

A tak, přestože se mé srdce dneska rozpadlo na tisíc kousků, jsem ze sebe vyloudila malý úsměv. Pro Harryho, pro Beth, Freda, Remuse, Siriuse, matku a otce. Nesmím dovolit, abych se zhroutila.

Teď jsem se musela soustředit jen na jednu jedinou věc. Musela jsem zabít Voldemortova hada. Musela jsem porazit Voldemorta jednou pro vždy.

V tu chvíli na mě dopadla tíha toho úkolu. Musím porazit Voldemorta. Nejnebezpečnějšího čaroděje všech dob. Ta tíha mě skoro srazila na kolena. Nechápala jsem, jak s tím mohl Harry žít.

Za sebou jsem uslyšela hlasy smrtijedů a přidala jsem do kroku. Poslední, co bych teď chtěla bylo, aby chytili ještě mě. Klusala jsem přes pozemky hradu a zastavila se až před hlavní branou, kde snad čekali už všichni lidi. Jak učitelé tak studenti a dokonce i členové řádu.

,,Co se stalo? Kam si odešla? A kde je Harry?" Někdo na mě chrlil otázky, ale já jim nevěnovala pozornost. Uvědomila jsem si, že nedokážu být silná.

Očima jsem vyhledala Seamuse a hlavu mu zabořila do trička. Otřásala jsem se vzlyky a došlo mi, že nejsem statečná. Nedokážu v sobě tu bolest držet a ani se s ní nedokážu vytovnat sama. Byla jsem zbabělec a sobecká, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

Seamus mě pohladil po vlasech a pro jednou se mě neptal, co se stalo. Jen mě pevně svíral v náručí a byl ticho. To bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Dokázala bych takhle zůstat už navždy, ale vyrušil nás hlas. Ten odporný, slizký hlas Harryho vraha. ,,Harry Potter je mrtvý!" vykřikl Voldemort a následně i se všemi svými smrtijedy propukl v smích.

Ruce jsem pevně sevřela v pěst a odtáhla se od Seamuse. Soustředila jsem se jen na to, abych Voldemorta propalovala co nejvražednějším pohledem. K mé smůle tomu ale nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

Začal mluvit, ale mně ta slova nedávala smysl. Jediné, co jsem dokonale chápala bylo Harryho tělo, které nesl Hagrid. Neville vystoupil před smrtijedy a začal mluvit.

Následně se stalo něco, co se nedalo nijak rozumě vysvětlit. Harry vyskočil a rozběhl se. Prostě jen tak, zničeho nic. Někdo překvapeně vykřikl, ale já i kdybych chtěla, nedostala bych ze sebe ani to.

Nevěřícně jsem hleděla na běžícího Harryho a nedokázala jsem se ani nadechnout. ,,Sofie, jsi v pořádku?" zeptal se Seamusův hlas a to mě konečně vrátilo do reality.

Podívala jsem se zase na Hagrida v domnění, že bude pořád držet Harryho tělo, ale nebylo tomu tak. Harry se někam ztratil a Voldemort ho i s hadem následoval.

Všichni ostatní se přesunuli do Velké síně, kde se právě odehrávala bitva, která může změnit všechno. Na nic jsem nečekala a vběhla do Velké síně. Všude létaly kletby a já se musela přikrčit, aby mě žádná netrefila.

,,Ale ale, koho pak to tu máme. Malou Sofie Potterovou. Její bratr právě vstal z mrtvých a ona si myslí, že jí to dává právo kráčet si po Velké síni aniž by ji trefila nějaká kletba. Ovšem brzy skončí stejně jako její strýček." vysmívala se mi Belatrix.