Hogwart's Twins[HP FF II.]

XXXI.

Zítra měly proběhnout zkoušky NKÚ. Nic jsem neuměla. Celou dobu jsem na to kašlala a začala se učit asi deset dní předem. To rozhodně stačit nebude.

Seděla jsem ve polečence, držela v ruce výpisky z přeměňování a nepřítomně na ně hleděla. Už asi po páté jsem četla jednu větu, a stále jsem se nedokázala soustředit. Nejraději bych si nafackovala.

Jestli nebudu mít dobré NKÚ, nebudu moct jít na bystrozorku. Pohlédla jsem na hodiny a zděsila se. Už bylo jedenáct hodin, což znamená, že už mám na učení jen devět hodin, a někdy taky musím spát.

Už tahkle jsem byla hrozně unavená. Dneska jsem si musela dopřát alespoň sedm hodin spánku. Minimálně. Rozhlédla jsem se po společence a zjistila, že nejsem sama, která se učí do pozdních večerních hodin.

Promnula jsem si oči, jelikož už jsem všude viděla nějaké černé tečky. Promnula jsem si oči a měla toho tak akorát dost. Ještě budu mít halucinace.

Prudce jsem vstala z křesla, zamotala se mi hlava a málem jsem upadla na zem. Chytila jsem se stolku předemnou a zhluboka se nadechla. Vážně bych asi měla jít spát.

Jen se sebezapřením jsem vyšla schody nahoru a došla do pokoje, kde jsem se svalila na postel. Zavřela jsem oči, ale přestože jsem skoro padala vyčerpáním, usnout se mi nedařilo.

Ať jsem se nažila, jak jsem chtěla, stále jsem nemohla usnout. Nutně jsem potřebovala alespoň něco naspat. Ovšem po nějaké době jsem pořád byla plně vzhůru.

Povzdechla jsem si a přešla do polečenky v naději, že mě plápolající plameny uspí. Na první pohled to vypadalo, že tam nikdo není, ale pak jsem v jednom z křesel zahlédla pohyb.

Přešla jsem tam a uviděla někoho, koho jsem si važně nepřála vidět. Seděl tam Seamus. Vzhlédl ke mně a já se snažila tvařit se normálně. Netuším, jestli se mi to podařilo.

Nejhorší bylo, že jsem k němu stále něco cítila. Vlastně jsem na něj myslela skoro pořád. Nenáviděla jsem se za to, protože potom, co udělal Harrymu bych ho neměla mít ráda. Jako Harryho dvojče bych ho měla nejspíš nesnášet.

,,Taky nemůžeš spát?" zeptal se mě překvapivě milým hlasem a já se zarazila. Proč je na mě hodný? Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně, nebo semnou hraje nějakou hru.

Přikývla jsem, on se nadechl a spustil: ,,Moc se omlouvám. Choval jsem se jako blbec. Nevěřil jsem Harrymu a dokonce ani tobě. Vážně mi je to moc líto. Zítra se omluvím i Harrymu, ale napřed jsem to chtěl říct tobě."

Nechápavě jsem na něj hleděla. On nebyl ten typ, co by se jen tak omlouval. Podívala jsem se mu do očí a v nich se zračila upřímná omluva. Odvrátila jsem se dřív, než jsem se v nich stačila zcela utopit.

Přisedla jsem si na křeslo vedle něj a oba jsme na sebe beze slova hleděli. ,,Umíš všechno na zkoušky?" přerušil ticho.

,,Vůbec ne. Snažila jsem se to naučit, ale teď mi přijde, že jsem všechno zapomněla. Bude zázrak, jestli budu vůbec něco vědět." odpověděla jsem popravdě. Vlastně skoro. Asi jsem se malinko, vědomě podceňovala.

Možná jsem byla trochu sobecká, ale nemohla jsem se toho zbavit. Byla jsem prostě taková. ,,To určitě ne. V hodinách vždy všechno zvládáš v pohodě. To já jsem se skoro ani neučil."

Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Teda ne potřebovala, spíš chtěla. V tu chvíli jsem na ruce něco ucítila. Zatajila jsem dech.

Na ruku, kterou jsem měla opřenou o opěradlo křesla, mi položil Seamus tu svou. Musela jsem se hodně soustředit na svůj dech. Kdybych to nedělala, nejspíš bych zapomněla dýchat.