Hogwart's Twins[HP FF II.]

XXIX.

Společně s Ronem, Harrym a Hermionou jsme stáli před hospodou, která se jmenovala U Prasečí hlavy.

Jakmile jsme vešli dovnitř, do nosu nás udeřil pach alkoholu a nějaký, který jsem radši ani nechtěla identifikovat. Alespoň tu ale nikdo nebyl.

Po schodech jsme vyšli nahoru a začali vše připravovat. Všelijaké židle jsme postavili do několika řad, aby všichni přítomní dobře viděli.

Jakmile jsme to měli hotové, začali dovnitř přicházet studenti. Otočila jsem se na Harryho a zakroutila jsem očima. Už zase byl naštvaný a všechny probodával pohledem.

Otráveně jsem k němu přešla a řekla: ,,Co se zase děje?" Provrtával mě pohledem, ale já se na néj dál vytrvale dívala. Poslední dobou byl pořád protivný a naštvaný a já už toho začínala mít dost.

,,Nebudou mě poslouchat. Nikdo mi nevěří. A navíc ani neumím nikoho učit. Nejradši bych se zbalil a šel. Vlastně vůbec nechápu, že jsem se k tomu nechal přemluvit."

Chytla jsem ho za rameno a donutila ho obrátit se na mě a podívat se mi do očí. ,,To už jsme přeci probírali mockrát. Musíš je učit, protože ty víš, teda vlastně Voldemort každým dnem sílí a oni musí se umět bránit. Nehledě na to, že tím se vzepřeme Umbridgeové."

Něco nesrozumitelného si zabručel a já jsem odešla. Už mě to vážně nebavilo se s ním stále dohadovat. Ještě ke všemu pořád o tom stejném. Někdy to bylo vážně vyčerpávající.

Když se všichni usadili, Hermiona se postavila dopředu a začala mluvit. ,,Ahoj. Všichni víte, proč jsme tady. Musíme se dokázat bránit. Někdo nás to musí naučit, když Umbridgeová odmítá. Proto jsme se rozhodli založit Brumbálovu armádu. Harry by nás naučil základní obranná a útočná kouzla."

,,Může nám Potter říct, jak přišel Diggory o život?" zeptal se nějaký kluk s kudrnatými vlasy, kterého jsem neznala. V tu chvíli jsem ho chtěla zabít.

,,Jestli jste přišli jen kvůli tomu, múžete vypadnout. Sofie, jsou tady jenom pro to, že mě maj za exota." Zhluboka jsem se nadechla a obrátila se zpátky.

Mezitím se však ozval někdo jiný. ,,A jak máme vědět, že je Potter ten nejlepší. Co když nás nedokáže nic naučit. Vlastně ani nevíme, jestli vůbec něco umí."

To už jsem nevydýchala. ,,Copak jste duševně narušení. Nebo jste jenom tak debilní. Víte vy vůbec, co všechno Harry dokázal?" chvíli jsem se odmlčela pro efekt, ale k mému překvapení se začala ozvývat: ,,V prváku zachránil kámen mudrců." nebo ,,Před rokem sám porazil Voldemorta."

Ohlédla jsem se na Harryho a vyděla, že je naštvaný, skoro zoufalý. Pak se ale ozval. ,,Ale nic z toho jsem nedokázal sám. Vždycky mi někdo pomáhal."

Už jsem neměla sílu na to mu něco říkat. Ostatní ho začali přesvědčovat, že je važně dobrý a tak. Ale já ne. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že se lituje kvůli tomu, aby byl zajímavý.

Slíbila jsem si, že si s ním o tom v soukromí promluvím. Ale ne dnes. Už jsem na to neměla nervy. Poté Hermiona konečně vyndala pergamen a brk a položila jej na stůl. Postupně se tam všichni podepsali a mi to měli konwčně za sebou.

Vyčerpaně jsem klesla na židli. Není nic horšího, přesvědčovat o něčem Bradavické studenty, kteří si myslí, že mají vždycky pravdu. Já jsem taková samozřejmě nebyla. No...možná trošku.

Uklidili jsme židle a vydali se zpátky k hradu. Byl to vážně zážitek, procházet se zasněženými Prasinkami. I když mě v tu chvíli tížilo tolik starostí, usmála jsem se.