Křídla mysli (Harry Potter FF)

Spolubydlící

Nevěděla co si o tom zpočátku myslet. Přesně si pamatovala okamžik, když vyřizovala papíry a u jejího stolu se objevila mladá žena. Doteď nezapomněla na pohled plný strachu v jejích očích.

„Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se zmateně Nika.

Blondýnka si utřela oči zamazané od rozteklé řasenky. „Přijdu si hrozně hloupě, ale nemohla byste mi pomoct někoho najít?"

Nika věděla, že by ji měla odmítnout. Práce měla až nad hlavu, ale nemohla se na hromádku plnou neštěstí dál jen tak dívat. „Koho byste potřebovala?" zeptala se nakonec s hlasitým povzdechnutím.

„Siriuse Blacka," odvětila a podívala se na ní pohledem plným naděje.

Rudovlasá žena se zastavila uprostřed pohybu. „Proč?" vypadlo z ní jen.

„Ochránila jsem jeho dceru a teď potřebuji, aby on ochránil mě."

Nika si vzpomněla na vyprávění její nejlepší kamarádky. Vzpomněla si, jak jí vyprávěla o skupince čarodějů v Rumunsku, dva z nich ji zradili a další dva se ji snažili ochránit.

„Jules?" zeptala se.

Oslovená se na ni zmateně podívala. „Odkud mě znáte?"

Rudovlasá žena se mile usmála. „Ariana je má nejlepší přítelkyně," vysvětlila jí.

I přesto, že vedle sebe měla horu papírů k vyřízení, si s Jules povídala dlouhou hodinu.

„Můžeš bydlet u mě," navrhla nakonec a samotnou ji překvapilo, jak rychle z ní nabídka vyběhla. Nebyla zvyklá se s někým hned spřátelit a ještě k tomu ji pozvat k sobě domů.

Jules, se na ní překvapeně podívala. „Děkuju," odvětila a nadšeně ji chytila za ruce, „děkuju, děkuju, děkuju," opakovala rychle za sebou s širokým úsměvem na rtech.

„Starala ses o Arianu, je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat," odvětila Nika, rovněž s širokým úsměvem.

Začala si věci sbírat do brašny a s povzdechnutím se podívala na horu papírů. „Vezmu si to domů!" křikla na svého nadřízeného a než měl šanci něco říct, hnala se i s blondýnkou ven z ministerstva.

Letaxem se přemístili k Děravému kotli, odkud byl její byt jen patnáct minut chůze.

„Cestuješ nalehko," poznamenala, když se podívala jen na její batoh.

Jules pokrčila rameny. „Když jsem utíkala z Rumunska, moc času, abych si vzala všechny své věci, jsem neměla. Tohle je batoh mého kamaráda, zajali ho a odvedli k jeho rodině, je čistokrevný."

Nika moc dobře věděla, co to znamená být čistokrevným v Rumunsku. Neexistovalo tam něco jako vydědění. Dostal si pár šancí na zlepšení, jinak o tobě už nikdy nikdo neslyšel. Měla štěstí, že z čistokrevné rodiny nepocházela. Celý život žila jen s matkou, která ji hlavně brala, jako největší chybu ve svém životě.

Chyba.

Tak jí často nazývala. Nika aniž by to měla v úmyslu, mohla údajně za to, že její matka nebyla v kariérním žebříčku moc vysoko, jelikož byla mladá, když ji přivedla na svět.

Jí to ale bylo jedno. Moc dobře věděla, že za nic z těch všemožných věcí nemůže a možná, že i to byl hlavní důvod, proč se přestěhovala do Anglie. Chtěla od ní být tak moc daleko, aby o ní neslyšela.

„I on pomáhal Arianě?" zeptala se po chvíli ticha.

Jules přikývla.

„Pomůžu ti ho zachránit. Nikdo si nezaslouží takový život," řekla nakonec a blondýnka na ní pohlédla se slzami v očích.