Křídla mysli (Harry Potter FF)

Začátek války

Harry se domníval, že pro Dursleyovi udělal vše, co pro jejich ochranu mohl. Netušil však jak moc se mýlil.

Odstěhováním se k Siriusovi, jim již nebyl přítěží. Ovšem Voldemort se i tak mohl domnívat, že se Harry na prázdiny do Kvikálkova vrátí.

Dursleyovi tedy museli na nějaký čas zmizet. Sirius jim laskavě na nějaký ten čas pronajal nádhernou vilu v Německu, kde měli být v bezpečí.

Jejich přesun měl být především rychlý a nenápadný. Tak zněl tedy aspoň původní plán Pošuka Moodyho, který měl přesun na starost.

Ariana stále měla před očima, jak na Grimmauldovo náměstí vpadl zkrvácený Sirius a málem se jí zhroutil do náruče.

„Tati!" vykřikla vyděšeně, když se šla podívat, kdo je nově příchozí a podepřela ho. Vypadal strašně.

„Načapali nás smrtijedi," řekl a to už z druhé strany stál Tobias, aby ho včas zachytil, než upadl do bezvědomí.

Jules poslala svého patrona Harrymu a Willovi do Domova.

Ti už stáli za pár minut, také na chodbě.

Chlapec s jizvou byl celý bledý. „Je to moje vina," vzdychl a rozčíleně vrtěl hlavou, jakoby stále nechtěl uvěřit, co se právě stalo.

„Řekni mi, co není tvoje vina," zabručel Will a s Aurorou coby budoucí lékouzelnicí vyšel nahoru do pokoje Siriuse.

Tobias okamžitě poté, co Siriuse položil na postel a zhodnotil jeho stav, se odebral do alchymistické místnosti, kde poslední dobou trávil až příliš času.

Luca mu dával zabrat a především by nikdy nečekal, jak moc mu léčivé lektvary nejdou. Nikdy jim totiž moc velkou pozornost nevěnoval a uměl výborně jen pár základních.

Ariana ho však nechápala. Tobias se mezi zásobami přísad pohyboval, jakoby tu trávil celý svůj život a to že mu lektvar nešel, u něj ve zkratce znamenalo, že ho dělal až příliš dlouho.

„Nic mu není, je jen otřesený a má pár drobných zranění," usmála se povzbudivě Aurora na sourozence Blackovi, kteří si oddechli. Poslední co teď potřebovali, bylo přijít o druhého rodiče.

Oba dva u něj zůstali.

Hned co se uprostřed noci probudil, se vmrštil do sedu a chvíli se díval do prázdna. „Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně William.

„Dursleyovi jsou v bezpečí. Remus je tam dovezl. Moody je však mrtvý. Napadli nás nečekaně. Snažil jsem se, co jsem mohl, ale neudělal jsem dost, aby tu stále byl," řekl a frustrovaně si rukama zajel do hustých vlasů.

„Nemohl jsi to čekat a určitě na vás byla přesila," snažil se ho utěšit Will.

„Takhle vypadá válka?" otočila se po chvíli ticha na Siriuse.

Ten jen přikývl. Tolik bojoval, aby jeho děti mohli žít v novém a šťastném světě, avšak neúspěšně.

Bez jediného slova vstala a odešla z pokoje. Potřebovala to nějak vstřebat. Bylo tomu pár dní, co umřel Brumbál a teď i Moody. Samozřejmě ho tolik neznala, ale to neznamenalo, že jí jeho smrt nezasáhla.

Nikdo si jejího odchodu nevšímal. Každý měl své práce dost, což jí vyhovovalo.

Cítila, jak jí srdce splašeně bije a její dech byl zrychlený. Nutně se potřebovala nadechnout čerstvého vzduchu a chvíli být sama a uklidnit své myšlenky.

Posadila se do parčíku před domem, který ve tři ráno byl lidu prázdný. Ovšem i tak k ní stále doléhaly myšlenky nejen obyvatel domu s číslem dvanáct.

„Můžu si k tobě sednout," ozval se jemný hlas a Ariana vyplašeně zvedla svůj zrak.

Stála před ní Elia s širokým úsměvem. Černovláska na nic nečekala a vpadla jí do náruče.

„Dostala jsem dopis od Niky. Přijela jsem hnedka, co jsem si ho přečetla," usmála se na ni a dodala: „Jak je Siriusovi?"

„Není na tom zle, ale Moodyho zabili. Je mrtvý," řekla a při těch slovech cítila, jako by se v ní zvedala další vlna beznaděje a vzteku.

Elia si s ní opět posadila na lavičku a otočila její tvář, aby jí mohla pohlédnout do očí. „Je mi líto, že jsem tě nepřišla navštívit dřív. Je mi jasné, že tě musela Brumbálova smrt zasáhnout."

Ariana nic neřekla, v hrdle měla knedlík. Tolik se snažila skrývat své city a na okolí dělat, že se nic neděje, ale ve skutečnosti byla zlomená.

„Vypusť to ze sebe. Nemusíš být pořád statečná. Jsem tu pro tebe," usmála se na ni povzbudivě.

Elia byla pro ni jako sestra. Přeci jen spolu vyrůstali, a když ji pohlédla do tváře, všechny pocity, které se snažila tak moc schovávat vyplavaly na povrch.

Z očí ji začaly téct slzy a obličej se jí bolestí zkřivil. V padla své sestřence do náruče a při úlevě se magické napětí okolo ní uvolnilo.

„Snažila jsem se být silná," zašeptala jí do ramene.

„Ach, sestřenko moje," povzdechla si Elia a hladila ji po vlasech, „to že si mocná neznamená, že nejsi člověk, který nemá žádné emoce a necítí bolest. Jsi dívka, jako každá jiná a všichni tě pochopí, když občas budeš zranitelná."

Ariana se k ní pevně tiskla. Její tělo se pod tíhou veškeré bolesti začalo třepat. „Nemohla jsem nic dělat. Jen jsem tam stála a sledovala, jak ho zasáhl ten paprsek. Byla jsem bezmocná a nemohla mu nijak pomoci. Sledovala jsem, jak se z něj vytratil život a naposledy vydechl."

„Nic z toho není tvoje vina," zašeptala k ní Elia a Ariana věděla, že má pravdu. Za Brumbálovu smrt nemohla. Stále ji však vrtalo hlavou, proč se nebránil.

„Jen tam stál," řekla užasle a odtáhla se od ní. „Nechal se odzbrojit a nic nedělal."

„Opravdu?" nechápavě se na ní podívala sestřenka.

„Co když chtěl umřít? Co když měl plán?" Brumbál by se přece nenechal vyřídit. „I kdyby ho však měl. Stejně nevyšel. Ten viteál byl podvrh."

Elia se na ni zmateně podívala. „Co je to viteál?"

Ariana mávla rukou. „Kousky duše Pána zla uloženy do různých předmětů. Je to trochu složitý," řekla a vytáhla z kapsy falešný medailon.

„To je ujetý," odvětila stále poněkud zmateně.

„Neznáš někoho s iniciály P. B. N. ?" zeptala se Ariana a ukázala jí vzkaz.

Elia se napřímila a vzala vzkaz do rukou. „Někde jsem těch iniciálech slyšela. Jen si nemůžu vzpomenout kde," vzdychla a přiložila si ruku na hlavu ve snaze si vzpomenout.

„Musíš si vzpomenout. Je to nesmírně důležité," naléhala na ní.

„Byla jsem malá," podívala se na ni a oči se jí leskly. „Něco tam chybí. V mé hlavě je blok."