Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 10. Čeká mě od něj úkol

Další naše zastávka byla U taškáře, kde jsem s radostí našla knížku Bajky Barda Beedleho. Pro brášku k Vánocům je to jako dělaný. Je mu sice už 13, ale pro mě to bude furt ten malý rošťák, na kterého máma křičí div se doma neklepou mušle na střeše. K taškářovi už jsme šli společně se Scorpiusem. V obchodě si Teddy vzal pár sáčků Krkacího prášku. S úmyslem nasypat je Gonagallce do čaje.Taškář dováží některé výrobky i do Medového ráje, takže můžete zakupovat jiné věci i tam. Ale mi přeci jen radši chodíme sem. V Medovém ráji je věčně narváno a do stmívání se nám tady čekat nechce.

Scamander se v Prasinkách seznámil s jednou mladou Havraspárkou a oznámil nám, že na něj nemáme čekat, ani se po něm shánět. Byla tak o rok mladší než mi a díky tomu, že byla nová. O jeho pověsti netuší, tedy brzo to zjistí na vlastní kůži.Rose a Malfoy se šli ještě ohřát ke Třem košťatům a já jim chtěla dát více soukromí. Nakonec jsme z naší velké patry zůstali jen Lupin a já. Jeho první nápad byl se vrátit na hrad. Ten jsem ale rychle vyvrátila s tím ,že je ještě moc brzo. Nakonec jsme se shodli, že si můžeme udělat procházku ke chroptící chýši.
"Chceš se jít podívat blíž?" Zvědavě jsme pozorovala jeho vyděšený výraz, který hledí na chýši v dálce.
"Posrala ses. Už takhle jsme nebezpečně blízko". Snažil se strach maskovat, jeho hlasy v hlavě ale mluvily za vše. Přemýšlel o tom, že jestli budu chtít jít blíž. Tak vezme nohy na ramena a zdrhne. Říkal že je k ženám vždy Gentleman. No ale jeho útěk by mě v tom moc nepřesvědčil.
Chroptící chýše, je opuštěná budova stojící za kouzelnickou vesnicí . Jde o místo, jemuž se vesničané vyhýbají, protože už mnoho let věří, že tam straší - slýchají výkřiky a rámus, což jsou povídačky, které prý rád podporoval i Brumbál. podle Skoro bezhlavého Nicka do ní nevstupují ani bradavičtí duchové a navíc je i velmi dobře zabezpečená. Všechna okna a dveře jsou zatlučené a jediná přístupová cesta je údajně tajná chodba, která začíná u kořenů vrby mlátičky.
"Víš, že to vlastně není pravda?" opřel se o dřevěný plot, který se pod nim nepříjemně prohnul. A složil ruce do kapes u černého kabátu."Co tím myslíš?" Napodobila jsem ho a opřela se o plot taky. "Ty báchorky o tom domě, nebo co to vlastně je.Ve skutečnosti byla totiž před lety využívána k tomu, aby mohl můj táta vůbec navštěvovat bradavickou školu. Už v dětství byl pokousán vlkodlakem, a tak každý měsíc procházel proměnou". Vyhýbal se mi pohledem , protože mluvit o jeho rodině, pro něj bylo dost nepříjemný, i po těch letech.
"Proč máš tohle". Ukázala jsme na malý vytetovaný měsíc na jeho zátylku a snažila se změnit téma. Dřív jsem si ho nevšimla, Teddyho jsem si nikdy moc nechtěla prohlížet. Prstem jsem se dotkla jeho kůže, kde měsíc byl.
Ale jako by to tušil tou svou mi jí za předloktí vztyčil do vzduchu a pevně,až násilím mi ruku svíral. "To by jsi chtěla vědět, co?". V hlase byla znít arogance,ale i tak to řekl tím svým medovým hláskem. Obmotal svoji druhou ruku kolem pasu a přitáhl si mě k sobě blíž, až do sebe naše těla narazily. Naše těla od sebe dělilo jen pár vrstev oblečení. I přes to jsem cítila teplo, který z něj vyzařovalo. "Tak nemusím to vědět, to je tvoje věc". Ruku mi pustil a prsty mi zamotal do vlasů. Bránila mu v tom čepice, kterou mi z halvy strhl a odhodil na zem. "Super teď ještě budu nemocná". "Ty jsi vážně neuvěřitelná, Winky". Po dořeknutí jsem si vysloužila jeden z jeho sladkých polibků. Užívala jsem si ten dokonalý okamžik, když se naše rty otíraly o sebe a jeho zkušený jazyk, se motal dohromady s tím mým.

Po tom krásným dni jsme, západem slunce byli donuceni s hrátkami přestat a vrátit se na hrad. Čepice skončila na jeho hlavě a odmítal mi ji vrátit. Stáli jsme už na náměstí a hodiny nad námi už bimbali půl šesté. S ním ten čas tak utíká.
"Tak se tvoje ouška zahřála a teď mi jí můžeš vrátit" Zběsile mi ruka vyletěla k jeho hlavě a hladově lapala po čepičce.
"Ale, ale. Jen tak ti jí přeci dát nemůžu. Musíš si její vrácení zasloužit".
"To mi jako dáš nějaký stupidní úkol, aby mohla dostat svojí čepici?".
"Přesně". Naklonil se a vyžadoval se dalšího polibku, asi na rozloučenou."Ne nepolíbíš mě ,po tom co jsi udělal". Nechce mi vrátit čepici, nedám mu žádnou pusu."Fajn" ruce vztyčil do vzduchu na náznak porážky. Rychle se oklepal a líbnul mě na tvář. . Než jsem se stihla vzpamatovat. On už běžel po chodbě s mojí čepicí a mířil si to ke kuchyni. "Stejně jsem tě políbil". Se zápalem smíchu se jeho slova, díky ozvěně, ještě chvíli vznášely ve vzduchu.