Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 54. Příležitost, která se neodmítá

Náš školní trest se má odehrávat následující týden v sobotu, v kabinetu profesora Křiklana.

Několikrát si cestou ke sklepení naštvaně povzdechnu a promnu si unavené oči. Před dveřmi do Křiklanova kabinetu se ještě na krátkou vteřinu zastavím, z předních a horních pramenů si na hlavě utvořím jakýsi neúhledný chaotický drdol. A s dlouhým zívnutím, až se mi do očí nahrnou slzy, s dlaní sevřenou v pěst třikrát za sebou v pravidelných intervalech zaklepu.

"Vstupte." poručí mi profesor z místnosti, já s protočením očí zatáhnu za kliku a zatlačím na těžké dveře, které jdou ztěžka otevřít.

"Dobrý večer." popřeji mu čistě ze zdvořilosti.

"Kde jste nechala Lupina, slečno?" pozvedne obočí a cosi si dopíše do malého bločku, který drží v ruce.

"Přišla jsem sama, pane profesore." vysvětlím mu polohlasem.

Z pusté chodby se přímo v ten moment jako na zavolanou ozve uspěchaný dupot, jak někdo doslova sprintuje po schodech do sklepení hradu. Teddyho modrá hlava jen krátce poté bez zaklepání nakoukne dovnitř pootevřeného kabinetu, jako by se snad chtěl zmateně ujistit, zdali je tady správně. Zařadí se vedle mě a sotva po běhu popadá dech. Pokouší se ze sebe dostat omluvu za svůj pozdní příchod, ale místo toho se zadýchaně zakašle a chytne se za levý bok, v němž ho zřejmě po fyzické zátěži píchá.

"U Merlinových vousů, jste v pořádku?" povzdechne si starostlivě profesor a zhodnotí tak stav mého společníka, který se div po příchodu neskácel k zemi.

"Částečně." vydechne přiškrceně a po dlouhé chvíli se zpříma narovná, ač mu to ze začátku činí potíže.

"Prvně jsem vás chtěl poslat do Pamětní síně leštit stříbro, ale pak jsem se dozvěděl, že tam byl pan Lupin už minulý týden, takže zůstanete tady. Už dlouho mi tady žádný ze studentů neutřel prach a mrzí mě, že to muselo vyjít zrovna na vás dva. Odevzdejte mi prosím své hůlky." A se dvěma odcizenými proutky v rukou, odešel.

Bezeslovně se vydám k jeho pracovnímu stolu a namočím starý hadr v horké bublinkové vodě, po nestabilním jezdícím žebříku si vyšlapu k jedné z horních přihrádek a začnu mezi spoustou lahviček s nejrůznějšími přísadami do lektvarů utírat až nechutně tlustou vrstvu prachu.Křiklanův kabinet sice není tak velký, ale má tu hrozně moc vysokých regálů a zaprášených předmětů, tudíž to s námi vidím minimálně na dvě hodinky, ne-li více.

Mlčky si hledím svého, zatímco Teddy líně utírá dřevěnou desku níže položené police takovým způsobem, že její značnou část zcela úmyslně přehlíží. Dělá to snad proto, abychom se tu museli sejít i zítra?

"Taky nám mohl dát něco lepšího." zabrblá si pod nosem a začne utírat jednu z polic vedle mě. Díky žebříku, jsme teď skoro stejně vysocí a kdybych si stoupla ještě o jeden schod, mohla bych si užít pocit, jaky je to být v jeho vížce.

"Mohli jsme dopadnout hůř." zašeptám tak, aby mě Filch, hlídající za dveřmi, neslyšel a třeba si výběr trestu ještě nerozmyslel. "Radši utřu pár polic, než abych musela leštit něco v Pamětní síni."

"Byla by tam aspoň větší sranda." zabrblá můj společník.

"Tím se snažíš naznačit, že je se mnou nuda?" pozvednu na něj vyzývavě obočí.

"S tebou nikdy, Weasleyová." zajiskří mu oči a sjede mě pobaveným pohledem.

Jeho poznámku přejdu zakrocením hlavy a dál se věnuji zadané práci. V duchu si nadávám za to, že jsem radši nedržela jazyk za zuby. Teď mám akorát z Teddyho poznámky smíšené pocity.

Stejně jako minulý týden u jeho poznámky o tom, jak mi sluší jeho svetr. Nechápu, co takovými řečmi sleduje.

"Děje se něco?" zeptá se mě po chvilce a mám pocit, že se mi jeho uhrančivý pohled propaluje až do duše.

Zkoumá mě očima a zřejmě se snaží přijít na příčinu mého zaskočeného výrazu. Já si nicméně v danou chvíli uvědomuju pouze to, jakým pátravým způsobem si mě prohlíží a čím dál tím víc mě tak uvádí do rozpaků.

Olíznu si rty a polknu knedlík, který se mi vytvořil v krku. Odtrhnu se od něj a zaměřím se radši na další z mnoha polic pokrytý nechutnou vrstvou prachu.

"Nic." zamumlám a doufám, že mě jasně slyšel, abych to nemusela opakovat.

Nic dalšího mi na to neřekne. Nedívala jsem se na něho a nejsem si jistá ani tím, jestli se on věnoval mně. Sice jsme oba vnímali toho druhého snad víc, než kdy jindy, ale zároveň jsme byli někde hodně hluboko ve vlastních myšlenkách, které nám znemožňovaly utéct do tvrdé reality.

A možná bychom se do ní ani nedostali, nebýt drnčivého zvuku, který se ozve ve sklepní chodbě za dveřmi. Pár vteřin na to se ozve hlasité zavrčení, který silně připomíná ten, který vydává jedině Filch a následně uslyšíme kroky a podle nich usoudím, že se od nás společně s paní Norrisovou vzdalují, což je zřejmě dobře.

Po chvilce se kolem nás rozhodí ticho, protože odezní i poslední ozvěna Filchových kroků a nadávek. Ocitneme se tedy naprosto sami a v nerušeném soukromí a mezi námi se rozlehne nervozita a nejistá atmosféra.

Slezu ze žebříku a přistoupím ke kulatému stolku uprostřed místnůstky, na kterém trůní kbelík s bublinkovou vodou a hodím do ní už tak dost špinavý hadr.

Teddy opatrně pootevře dveře a zvědavě z nich vykoukne. S uchechtnutím se ke mě vrátí a zmenší tak naši vzdálenost.

"Ten se jen tak nevrátí." ozve se jeho hlas.

Všimnu si, že se chvílemi dívá směrem ke dveřím a ve tváři má zamyšlený výraz.

Teddy se ke mně otočí a v jeho pohledu si všimnu malých plamínků, které už jsem delší dobu neměla možnost spatřit. Naposledy snad minulý školní rok, pokud si dobře vzpomínám.

Až příliš pozdě si všimnu pohybu naproti mě, takže se nemůžu ani nějak bránit, když se Teddyho ruce opřou ze stran o lavici za mými zády, takže jsem teď uvězněná v jeho pasti. Ne že by mi to nějak vadilo.

Ocitneme se tak jen pár centimetrů od sebe, ale nezdá se, že by si s tím dotyčný dělal příliš hlavu. Jeho hrudník se proti mému pohybuje ve zrychleném tempu a občas nastane dokonce chvíle, kdy se navzájem dotknou.

V ten moment, kdy pocítím horkost jeho těla poprvé, zatne nehty do desky stolu, takže uslyším zavrzání dřeva.

Připadám si jako už tisíckrát v minulosti, kdy jsme se ocitli v takovéto situaci. Stáli jsme před zcela banální otázkou, jestli se ve všem zastavit nebo hodit starosti za hlavu a udělat to, po čem jsme tak tvrdohlavě toužili.

A tisíckrát jsme si vybrali stejně.