Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 45. Udělali jsme rozumné rozhodnutí

zrovna se vracím z knihovny, kde jsem strávila téměř celé odpoledne, ve společnosti Freda a Jamese. Během jejich války, kdy po sobě házeli zmuchlané kuličky papíru, jsem si stihla udělat potřebné úkoly, na které jsem během týdne kašlala. Otázkou ale zůstává, zda mi to stálo za to. Záda mě bolí a při každém pohybu krkem, za snahou uvolnit ztuhlý svalstvo, se cítím jedním slovem příšerně.

"Seš v pohodě?" ozve se několik metrů ode mě, až nadskočím leknutím. Rychle se ohlédnu a všimnu si Teddyho, který stojí u stěny s kbelíkem vody u nohou a hadrem v ruce.

"Jasně," zamumlám."Jen jsem to přehnala s doučováním, nic víc." zasvětím ho.

"Už jenom to, že si s tím neandrtálcem odstartovala den, byl krok špatným směrem." ohrne znechuceně nos a popojde ke mně blíž. Asi se ani nemusím ptát, koho tím myslel.

"Co tady vlastně děláš ty?" vyhrknu dřív, než si to stačím rozmyslet.

Když si ale spojím jeho odrbané tričku, rozcuchané vlasy a kbelík stojící hrdě po jeho boku, dojde mi, že tady asi něco uklízí.

"Jo, tohle.. Údajně jsem podle Filche já, kdo vpustil Křiklanovy do kabinetu, Kornvolský rarahy." poškrábe se na krku. "Zvláštní je, že jsi toho nejsem vědom, ale zásluhu za ten žertík si rád převezmu." ušklíbne se.

Přistoupí zase o krok blíž, volnou rukou mi zastrčí bílí pramen vlasů za ucho, a namísto toho, aby svou ruku stáhl zpátky k tělu, setrvá s ní na mé tváři, po které mi začne zlehka přejíždět palce.

Do tváří se mi nahrne horko a začnu si jasně vybavovat chvilky, kdy se mě takto dotýkal a šeptal mi do ucha věci, které mi podlamovaly kolena, vháněli adrenalin do žil a způsobovaly, že moje srdce málem vyskočilo z hrudi.

Kluk, který ve tohle všechno vyvolával stojí přede mnou a má na mě stále stejný účinek. Nedostává se mi dechu a moje tělo je v koncích při pouhém pohledu na něj. Jeho vlasy mě svádí, abych do nich zajela prsty a jeho rty přímo křičí, abych zkusila jejich chuť.

Racionální uvažování je tem tam a já zůstanu vyděšeně zírat před sebe, kde stojí on. Jiskřičky v čokoládových očích jen umocňují počet motýlků, kteří mi vesele poletují v břiše a mě je jasné, že už se citům k němu nedokážu ubránit.

Ztěžka polknu a ustoupím o krok dozadu. Křečovitě stisknu obálku v mé kapse hábitu a napočítám do deseti, se snahou zahnat myšlenky na spojení našich rtů v jedny.

V tuto chvíli mi přijde jako rozumné řešení, odvést téma někam jinak. Tak bez rozmyslů a okolků na následky, vytáhnu dopis, jehož majitel stojí právě teď přede mnou.

"Myslím, že tohle je tvoje." zabrblám a natáhnu ruku s obálkou před sebe. Teddy ji uchopí zmateně do rukou a až po pořádném prozkoumání jejího obsahu mu dojde, oč se jedná.

"Takže.. Už to o mně ví." zaposlouchám se do toku jeho myšlenek, jelikož zjevně nenašel pořádnou odvahu, se mě zeptat na hlas. Sklíčeně přede mnou stojí, jako zraněné štěně a křečovitě svírá mezi prsty onen vzkaz.

"Vím." šeptnu tak, aby to slyšel jen on, nehledě na to, že jsme na chodbě úplně sami.

"Já..Ti to chtěl říct..Vážně chtěl, ale děsila mě představa, že to začíná být mezi námi vážný." odpoví mi jeho myšlenky, jelikož zjevně ví, že mu stále hnízdím v hlavě. Nedokáže to říct nahlas, tak je pro něj můj dar příjemným řešením.

I když vím, že je to asi špatný nápad, nedovedu zabránit svým chtivým očím, aby si ho celého pořádně neprohlédly. Modré vlasy už má opravdu dlouhé a aktuálně je má narostlé těsně pod oči. Zvedne ruku, aby si jedním prostým pohybem mohl vlasy odstranit ze zorného pole.