Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 35. Všechno špatné, je pro něco dobré

Dalších pár týdnů nejsou o nic lepší. Když se ráno probudím, oči mám vyschlé a na tvářích jsou zřetelně znát cestičky od vyplakaných slz. Čas na svoje každodenní truchlení budu mít ale až večer. Do té doby si musím udržet svou masku nasazenou a nedát na sobě nic znát. Poprvé za život si od Rose půjčím cosi na obličej, co by podle jejich slov, ty kruhy pod očima měli zakrýt.

Dny ubíhaly a všechny vypadali více méně stejně. Škola, učení, spánek.

Valentým byl přímo katastrofa všech katastrof. Lily a Větvík se mi sice nabídli, že svátek zamilovaných, čtrnáctého února, stráví se mnou, ale to jsem ihned zavrhla. Kdo by chtěl kazit svým nově zamilovaným kamarádům, ten nejromantičtější den v roce? Nakonec jsem si vyzbila jen já a kotel zmrzliny v opuštěné knihovně. Jediné co na tomto dni bylo krásné, byla výzdoba Velké síně. Byla překrásná.Opravdu jí ani vánoční výzdoba nesahala ani po kotníky. Možná to bude tím, že jsem zkrátka nepoučitelný romantik.

Když ke konci února vyjdeme z učebny Obrany proti černé magii, máme v plánu rychle spěchat na další hodinu. Rychle, jelikož nás čeká Jasnovidectví, které je až na druhém konci hradu. Kdo vymyslel, že na přemístění na další hodinu, mají studenti jen deset minut? Myslí tady někdo na naše ubohé nožky?

Před učebnou na nás už čeká tmavší, hnědovlasý elegán, který se opírá o kamenný sloup. Ruce má založené na hrudi a jakmile nás spatří, obličej se mu rozjasní, jakoby právě vyděl štěstí svého života. A ačkoliv mám stále náladu pod psa, Laurieho úsměv je jako světýlko v tmavých dnech a já se ho snažím držet. "Tak jak jste to zvládli?" optá se hned jak k němu dojdeme.

"Nebylo to zas tak hrozný." prohlásí Lily optimisticky a já se na ní neúmyslně zamračím. Poslední dobou je celá optimističtější.

"Mluv za sebe, Potterová." rýpne do naší kamarádky Větvík, a obmotá svoje paže kolem Lilky krku.
"Jak jsi vlastně věděl, že budeme psát zrovna z tohoto."podívám se na něj zmateně.

Laurie se s ostatními rozesměje, ale když i po tom na něj stále koukám zmateně a nic neříkám, dojde mu, že skutečně nevím, jak to věděl. "Winky, vždyť jsem s vámi byl včera snad do půlnoci a pomáhal vám s učením," stáhne k sobě husté obočí. "Dokonce máš v ruce moje zápisky z minulého roku." vymění si s Větvíkem starostlivé pohledy a znovu si mě znepokojeně přeměří.

"Jasně, zapomněla jsem." oddychnu si. A já si říkala, kde se mi na lavici vzal sešit s cizími iniciály.

Ale je pravda, že si na jeho přítomnost skutečně nemohu vzpomenout. Ostatně jako na většinu událostí, které se za poslední dva měsíce událi.

"Ještě musíme zaskočit za Binnsem. Chci ho přesvědčit, že by byla velká škoda příští rok Větvíka nezařadit do svých hodin. I přes jeho příšerný výsledky z loňských NKÚ." omluví se nám Lily a dá svému příteli pusu, a následně nám zmizí v chodbě plných studentů.

"Winky," poklepe mi na rameno osoba a vyvede mě z myšlenek zpátky do reálného světa. "Můžeme si promluvit? O samotě." poslední slova řekne na Laurieho, který se s úsměvem vzdálí a odebere se za svým sedmým ročníkem.

Větvík mě chytne za ruku, aby jsme se společně mohli protáhnout mimo hlavní chodbu a nebylo kolem nás tolik nezvaných posluchačů.

Můj kamarád mě zatáhne do nejbližší odlehlé chodby a zadumaně se na mě otočí. Opřu se zády o chladnou zeď a vyčkávám, až z něho vypadne to, proč jsme museli do většího soukromí.

"Winky, co se s tebou děje, Už nějakou dobu si všímám, že nejsi ve své kůži. Mám o tebe starost. Většinu času si duchem nepřítomná a vypadá to, jako by si byla uvězněná jen ve svých myšlenkách." vmete mi do tváře a skousne si nervozně spodní ret.