Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 43. Jak jsem mohla být tak slepá

Sedím ve společenské místnosti a na plánku sleduji Teddyho a Scamanderovi stopy, jak se těsně před západem slunce, plíží ven z hradu. Koncem poslední vyučovací hodiny, jsem nenápadně hodila většinu Teddyho dopisů, do jeho brašny.

Cítila jsem, že je to tak správně.

Narušovat cizí soukromí se nemá. Sice ho právě sleduji přes Albusův plánek, ale pořád si myslím, že je to menší hřích.

Odevzdala jsem mu všechny, kromě toho jednoho, díky kterému nás Lilka prozradila, zanecháním v Jamesovým plášti. Ta holka je občas pořádný postrach.

Opravdu nemam nejmenší tušení, kdo jsou ti Pobertové, jejichž jména se mi vryla do paměti hned, co se mi odhalila, ale museli to být opravdoví géniové.

Během čekání na další pohyb dvou jmen, vezmu do rukou malou obálku, která je pečlivě zalepená. Vzhlede mna mě působí, jako by ji ještě nestihl otevřít i přesto, že na jejím hřbetu je datum 26.12 2017. I přes první nával pochybností a strachu, obálku roztrhnu. Teď už není cesty zpět. Vytáhnu malý kousek pergamenu, napsaný mírným škrabopisem a už při přečtení prvního řádku, se mi do očí nahrnou slzy.

Milý tati,
Harry mě dnes naučil, jak vyčarovat patrona. Byl to vlkodlak. Z holky, která mi celý roky pila krev, se stala dívka mých snů. Kéž bys jí mohl poznat.

S láskou, Teddy

Pohltí mě nával horka a křečovitě sevřu víčka, abych celý dopis nezmáčela svými slzami. Cítím vůči němu lítost, i po tom co mi provedl a cítím i zlost samu na sebe, že jsem tady pro něj nebyla, když v době svátků, byl bez rodičů. Tiše si setřu slzy, které se začaly jedna po druhé drát na povrch. Vložím dopis zpátky do obálky a jedním kouzlem napravím škody, které jsem při mém zbrklém otevírání, způsobila.

Vzala jsem sice špatný dopis, který mi nijak zvlášť k odhalení nepomohl, ale i tak mi pomohl poznat Lupina i z jiné stránky, kterou mi nezvládl otevřít. Už takto si mě dostatečně připustil k srdci, jako nikoho přede mnou. A za to bych mu měla být vděčná. Udělal hodně podrazů, ale to nic nemění na pocitu, jaký jsem měla, když jsem mu byla na blízku.

Ani si nejsem jistá, jak bych správně měla popsat pocity, když jsou naše těla pokaždé v těsné blízkosti...

Omamující, kouzelné, spalující?

Dvě jména na plánku právě vychází ven z kuchyně a míří k hlavní bráně, která by měla být podle všeho v tuhle noční dobu, zavřená. I přes to skrz ní ale projdou a pokračují ve své cestě přes náměstí, až na pozemky hradu.

Co chtějí v 9 večer hledat venku? Scamanderovo jméno na chvíli zmizí a to Teddyho jako by právě prošlo skrz Vrbu mlátičku, ale to je přeci nemožný.

Zjevně museli vejít, do nějaké tajné podzemní chodby. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak by jinak jejich stopy mohli procházet skrz domy v Prasinkách. Buď je to ta tajná chodba, nebo mi skřítci při večeři, nalili něco do pití.

Jejich jména se objevili v tom děsivém domě, o kterým mi Teddy začátkem roku vyprávěl, že za dob jeho otce sloužil k jeho vlkodlačím proměnám. Hodiny na věži odbily devátou a oboje jména a stopy mých přátel, rázem z plánku zmizela.

Chvíli jsem na místo, kde před chvíli stály, klepala prstem, zda se někde nemohla stát chyba. Obracím plánek a zkoumám, jestli se třeba nevpili na druhou stranu. Nemohla jsem ho nějak rozbít?

"Tak," přeskočí opěradlo pohovky, James a zabere si místo vedle mě. "Už jsi na to přišla?"

Na chvíli jsem se odmlčela a v hlavě jsem se snažila přijít na srozumitelnou odpověď, abych nezněla jako úplný cvok. "Nerozumím tomu." přiznám. " Celou dobu tady jejich jména byla a najednou zmizela. Nedošli ani za hranici plánku." zamračím se.

"Musí být rozbitý." pokrčím rameny a nasupeně odhodím plánek na konferenční stůl.
"To je nemožný." ozve se znovu přesvědčeně.

James je chvíli zticha a pak vezme do ruky dopis, a jedním trhnutím ho otevře. Skvělý, právě jsem ho slepila jen proto, aby mohl přijít James a znovu ho otevřít.

"Nevybrala sis zrovna pomocný dopis." řekne posměšně. Musím mu dát za pravdu. S kupy dopisů, ve kterých mohly být odpovědi na všechno, jsem si já blbá vybrala zrovna ten nejmenší a nejméně užitečný. Tomu se říká opravdové štěstí.

"Píše je každý rok." konstatoval a vložil ho zpátky do obákly. Rozbušilo se mi srdce a hlasitě jsem se nadechla. "Co tím myslíš?"pozvednu na něj nechápavě zrak.

"Tenhle vzkaz. Píše ho každej rok. Asi čeká, že se jeden den stane zázrak a on mu na něj odpoví." Díky osvětlení z krbu můžu matně spatřit smutek, který má James vepsaný ve tváři.

"Musím jít. Fredovi poslal strejda George rachejtle, tak je jdeme odpálit z Astronomický věže." vyhoupl se ze sedu a oblékl si na sebe bundu, jelikož venku stále panuje chlad, i přes to, že už je jaro. "Bude to boží!" zaraduje a má se k odchodu.

"A jen malá rada," usmál se na mě mile. " Plánek dokáže rozpoznat jen lidi. Nikoliv jejich zvířecí podoby, stejně jako jeho táta, je za dobu úplňku, pro mapu neviditelný." mrkne a já mám chvíli pocit, že mluví v hádankách. Jen do chvíle, kdy si všechno nezačnu spojovat dohromady.

Jak jsem mohla být tak pitomá. Vždyť já měla odpověď doslova před nosem.

Děkuju moc, že tady se mnou stále jste. Jinak na vás mám otázku. Máte v příběhu radši ty milostné scény, kde je více Winky s Teddym? Nebo vás více zajímá dějová linie, kde se řeší spíš Winkyiny starosti a rozhovory s přáteli? Ptám se proto, abych věděla na co bych se v příštích částech měla víc zaměřit.

-Teastey<3