Letos tu holku dostanu! Teddy Lupin

Část 48. Pravdou je, že protiklady se přitahují

Poslední dny trávím s přáteli nejvíc společného času, co se dá.

Připojí se k nám i Laurie s Errniem, kteří už svůj vztah nemusí utajovat. Je s námi i James s Fredem, kteří neustále u jezera hází žabky a něčemu se přitrouble chechtají. Teddy a Větvík s námi bohužel nejsou, jelikož mají důležitý úkol, a tím je ukrást Hagridovi kola, z jeho létající motorky, aby je mohli následně kouzlem upravit a přidělat na jejich létající auto, který stále nevypadá, že by mohlo v blízký době vyjet, natož vzletět.

Kdo si náš piknik u jezera nenechal bohužel ujít, byl Oliver Wood, který se rozplýval nad postavou každý studentky, která prošla kolem. Když si pak ale spletl Trelawneyovou a šel jí balit z domněnkou, že je to další potencionální kořist, celý zbledl a zbitek dne mlčky seděl v koutě. Na konci dne jsme mu museli odpřísáhnout, že nikomu neřekneme, že jí sáhl na pozdrav na zadek, jelikož z toho by si z něj Teddy a Větvík utahovaly celý příští ročník. A já s holkami bychom na tom nebyli jinak.

"Nemůžu uvěřit, že už se sem opravdu nevrátíme." rozvášní se James při cestě na vlak. Musím uznat, že bez nich už to opravdu nebude ono.

"Co blbneš, chceš to zakřiknout?Jen počkej až nám přijdou výsledky OVCE, možná se sem přece jen vrátíme." žďuchne do něj se smíchem Fred ramenem a sundá si přes hlavu svetr, jelikož je venku větší teplo, než jsme čekali. Bodejť by ne, přichází léto.

"Winky!" vynoří se před námi vysoká postava s hnědými vlasy.

"Uvidíme se ve vlaku." usměji se na kluky a zpomalím tak krok, abych se Oliverovi přizpůsobila a my tak mohli jít osamotě.

"Potřebuješ něco?" zeptám se ho. Nechápavě na něj pozvednu obočí, na což mi on jen pokrčí rameny a záboří ruce do kapes u svým džínových Kalhot.

"Chtěl jsem ti poděkovat za to, že jsi tady pro Lupina byla. Sám si to nechce přiznat, ale já vidíme, jak se od doby, co jste se znovu začali bavit, vrátil k životu." pousměje se.

zmateně přikývnu. Není zvykem, že by jsme se bavili o samotě, navíc už takhle přesahujeme běžný čas, kdy jsme spolu samy. "Už je ve vlaku?" dostanu ze sebe a podívám se před nás, jestli ho na blížícím se nástupišti v Prasinkách, nespatřím. Alespoň naposledy.

"Ne, vlastně se toulá někde vzadu." zasvětí mě Wood. "Nevim co víc dělat, ani holky na něj už nefungují. V poslední době chce být převážně o samotě."

Tato správa ve mě nahlodá nápad, jestli tento Teddyho stav netrvá náhodou od doby, co jsme vedli náš rozhovor na chodbě, který následně náš celý vztah ukončil. Zatřesu hlavou, abych tyhle myšlenky dostal z hlavy. Teddy přece ví, proč jsme se rozešli. Chápe to.

"Woode, pohni zadkem!" zvolá Větvík u Mrzimorského vagónu, ke kterému se pomalým krokem blížíme.

"Užij si prázdniny, blondsko." usměje se mile Oliver a obejme mě, což mě mírně zaskočí.

Potom se otočí směrem ke dveřím, u kterých na něj Větvík mává a já zamířím na druhou stranu.

"Počkej, ještě něco jsem chtěl vědět." doběhne mě zpátky a za rameno si mě jedním hrubým pohybem otočí směrem k němu. "Ta tvoje ségra, Domi, že?"

Přikývnu na souhlas a on tak může krkolomně pokračovat dál, je z něj přímo cítit nervozita a nejistota, kterou u něj vidím poprvé. "Tak ona..No, má někoho?" poškrábe se na zátylku a nesměle se na mě začervená. Ne Olivere, kohokoliv normálního a příjemného, jen ne mojí sestru.

"Myslím, že právě teď nikoho nehledá." zalžu mu. Lhát se nemá, ne někomu s kým se právě teď začínáte sbližovat. Jestli tak můžu naše kamarádství nekamarádství nazývat. Ale nemám na vybranou, dělám to pro jeho dobro. Ona není nic pro něj. On je spíš takový, uvolněný ztřeštěný dobrodruh a lamač školního řádu. Zato ona je jeho ukázkovým protikladem. Ale na druhou stranu, nečarové mají jedno trefný přirovnání.

Protiklady se přitahují.

A já o tom něco málo vím.

"Jasný..fajn. Tak jí aspoň pozdravuj."ani se mi nepodívá do očí a zlomeně odkráčí zpátky tam, kam měl před chvílí namířeno. Chudák, začíná mi ho být líto. Povzdechnu si zklamaně a zalezu do Nebelvírského vagónu a jedno kupé po druhým obcházím s nadějí, že najdu svoje ztracený kamarádky, který mi tak rychle ráno zdrhli a nechali mi upovídaného Freda a Jamese na krku.

"No konečně, už jsme se báli, že nedorazíš." poklepe Rose rukou na místo vedle sebe a já si na něj následně posadím.

Rose vypadá víc než spokojeně a usmívá se jako sluníčko od ucha k uchu. Co jí mohlo tak převratného změnit náladu o sto osmdesát stupňů, že se konečně po těch měsících znovu tak zvesela culí, jak měsíček na hnoji. Zato Lily je na tom nějak podivně. Dokonce mě i překvapuje, že není ve vagónu s Větvíkem.

"Lily, všechno dobrý?" pohladím jí opatrně po koleni a sleduji její posmutnělou reakci, se kterou hledí ven z okna a levou rukou si podpírá hlavu, jako kdyby se měla každou chvíli sesypat na podlahu. "Proč nejsi s Větvíkem?" zapojí se do toho mile Rose.

"Nemusíme přece být pořád spolu." zhoupne rameny, skloní pohled do klína a sklíčeně se rozvalí na sedadlo, které má celé pro sebe. Radši jí necháme být, jelikož nechceme aby byla v ještě horším rozpoložení, než právě je.

Spěšný vlak do Londýna se o pár rychle uběhnutých minut rozjede z Prasinek.

"Tady jste!" roztáhne dveře do našeho kupé Laurie a společně s Errniem zasedne ruku v ruce vedle mě, jelikož podrážděnou Lily nemá cenu prosit, aby se posunula. Ta už si stejně lítá ve snu na načechraným mráčku.

"Co tady děláš, nemáte náhodou strávit nějaký čas u jeho rodičů?" šeptnu Lauriemu aby to nikdo neslyšel a bradou pokynu na jeho Errnieho, který cosi kupuje u vozíku se sladkostmi.

"S těmi už jsem se seznámil a jeho máma je naprosto nezajímavý člověk. No co se směješ, přísahám na svoje holý záda, že jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by mě dokázal uspat už při pouhým pohledu na něj." rozesměje se společně se mnou a já si opřu hlavu o jeho rameno.

Poradně se k němu přitulím a teplo, které vyzařuje z jeho těla je mi tak příjemný a známí, že bych takhle nejradši zůstala po celý zbytek života.

"Navíc máme s Errniem teď velký plány." proplete si se mnou prsty a položí naše spojený ruce na svůj klín, ve kterým si začne hrát s mými prsty. Různě mi je přendává přes sebe a palcem mi ukolébavě přejíždí po hřebu mojí ruky.

"Ke konci prázdnit ti o nich dám vědět, do tý doby ze mě nic konkrétního nedostaneš." umlčí mě rovnou, než se stihnu vůbec nadechnout a protestovat. Už mě má zkrátka pořádně prokouknutou.

A tak se v pětici necháme odvést vlakem až do samotnýho Londýna, kde na nás na nádraží budou čekat naše rodiny, kterým už rozhodně scházíme. Cestou si povídáme a probíráme do posledních detailů, jak a kde naše prázdniny strávíme.

Kromě Laurieho a Errnieho, kteří nám o svých plánech nechtějí prozradit zhola nic. Ale až to bude, tak to bude určitě něco velkolepého, tím si jsem jistá.