Dvě strany

12. Ticho před bouří

L. L.

Lian seděl skrčený ve skulině mezi dvěma balvany, kapuci šedozeleného pláště přetaženou přes hlavu. Soustředěně zíral na bukovou větvičku, kterou držel mezi prsty. Snažil se ji vnímat jako část sebe samého, vycítit tu pověstnou energii, díky které lesním elfům rozkvétaly květy pod rukama a větve stromů se nakláněly jejich směrem. „Nira." Zašeptal, ale nic se nedělo. Větvička byla pořád jen ratolestí s povadlými lístky a on jen chlapcem bez magie. Přesto však nebyl tak bezbranným, jak by se možná zdálo. Nastražil uši. Cítil, že není sám. Ze stínu skalní stěny za ním se neslyšně vyloupla štíhlá postava a vykročila k němu. Neotočil se.
Vím že tam jsi, vyslal krátkou myšlenku.
„Vedeš si dobře," zašeptal Ninislir a usedl vedle něj. Lian na něj pohlédl. Stříbrné vlasy si elf po stranách spletl po způsobu čelenky, aby mu nepřekážely, takže ještě více vynikla jeho jemná tvář, jíž dominovaly bouřkově šedé oči, tolik podobné jeho vlastním. Úzký nos, vysoké čelo, trochu propadlé lícní tváře - kdyby byl člověkem, odhadoval by mu i přes barvu vlasů nanejvýš třicet let. Přesto z něj však vyzařovala moudrost nabytá věkem. Elf pozvedl obočí v němé otázce.

„Omlouvám se, mistře," sklopil mladík zrak. „Jen mě pořád ještě chvílemi přivádí v údiv elfský metabolismus, díky kterému nejen že váš organismus stárne podstatně pomaleji než ten lidský, ale navíc nejsou vidět takřka žádné změny ani po fyzické stránce. Chtěl bych o tom vědět víc, ale většina odbornějších spisů týkajících se medicíny je psaná ve staré ítárštině, ze které i přes Limeinu vytrvalou snahu natlouct mi její pravidla do hlavy, umím sotva pár frází a několik desítek slov. Vážně, k čemu potřebuje jeden jazyk dvanáct časů, sedm pádů a desítky zájmen užívaných v závislosti na společenském postavení dané osoby? A navíc má obrovskou slovní zásobu. A aby toho nebylo málo, význam jednotlivých slov se mění podle intonace a jejich umístění ve větě. Naprosto chápu, proč si ji elfové i atirové zjednodušili a pozměnili do nyní užívané podoby."

Ninislir se pousmál nad jeho slovy. "Takže zatímco my ostatní se staráme o úspěch této mise, ty tady mezitím rozjímáš nad původem jazyka?"

Lian si povzdechl. "Samozřejmě, že chci, abychom uspěli. Jen bych byl radši, kdyby se to obešlo bez zbytečného násilí. A ano, jsem nervózní z toho, že zatímco my se tady skrýváme, sestra je někde uvnitř, přičemž o ní nemáme zatím žádné zprávy. Poslal jsem za ní Celvila, ten se však stále ještě nevrátil. Tak se snažím něčím zaměstnat svou mysl, protože užírat se obavami nemá smysl."

"Uklidni se, pokud má někdo šanci zjistit, kde drží zajatce a nenechat se přitom chytit, je to Ilia Anarin valin. Cítil bys, kdyby byla v silném ohrožení, ne?"

"To sice ano, ale mé telepatické schopnosti nejsou moc velké, mohu se splést."
„Pak musíme doufat, že to tak není. Pokud se do večera nevrátí, nebo o ní nepřinese nějakou zprávu Celvil, začneme s podrobnějším průzkumem okolí. Nemůžeme si dovolit zůstat tu déle. Každou hodinou se zvyšuje šance, že nás někdo objeví."
„To už řešit nemusíme," odvětil trochu nepřítomně půlelf s pohledem upřeným na oblohu.
„Už se vrací."

*

L.

Zamyšleně se dívala ze zamřížovaného okénka. Viděla pod sebou převalující se mlhu, mohla cítit chladný vítr proudící kolem věže. Přemýšlela. Nerozuměla tomu, proč ji Lanirhen nechal zavřít právě tady. Procházela si vše, co věděla. Nenáviděl její matku, ale podle Ziraena nikoho nesoudil podle skutků jeho příbuzných. Ziraen. Zdá se, že se za ni u něj přimluvil, protože mu ošetřila zranění. To však nebylo úplným vysvětlením. Atirové si sice považovali cti nadevše, ale Lanirhena se toto přeci netýkalo. Ten atir byl velmi lstivý a až znepokojivě inteligentní. Velmi schopný Telepat. To ji přivádělo také k tomu, že se jí při výslechu prohrabal takřka celou pamětí. Nenašel vpodstatě jen to, co skryla za zámky. Nadevše stál o informace o Stínové bojovnici. Že by to s tím nějak souviselo? Měla pocit, že jí něco uniká. O Stínové bojovnici věděla jen to, že je světlovlasá, chodívá oděna v černé a v boji se jí vyrovná málokdo. Podvědomě cítila, že se znaly, ale nemohla si na nic vzpomenout. Podrážděně zavrčela a promnula si spánky. I když nebyla jiná možnost, kouzla zasahující do paměti opravdu nesnášela.

„Copak, někdo se nám tu zlobí?" ozval se za ní něčí hlas. Rychle se otočila. O jednu ze stěn se ležérně opíral vysoký atir.
„Kdo jsi a co tu děláš?"
„Ále, trochu jsem si to rozházel u velitele své jednotky, tak mě sem poslal, abych tě hlídal," odvětil otráveným hlasem. „Chápu, těšila ses na svého modroočku, ale Velitel holt není tak hloupý, jak si myslíš."
„Jaký modroočko? Myslíš Ziraena?" odvětila trochu zmateně Limea.
„Vy si říkáte jménem? Jak roztomilé. A to jsem nevěřil těm řečím, co kolují chodbami. "
„O čem to zatraceně mluvíš?"
Pobaveně se ušklíbl. „Zkus přemýšlet. Náš milý vojáček se za tebe přimluvil u Velitele, kterého by si nikdo jiný netroufal otravovat s takovou banalitou. Pak tě nosil po chodbách, v jednom kuse se staral, jestli ti něco není, nosil ti sem jídlo... Starostlivost sama. Věř, že to rozhodně v popisu práce nemá. Akorát že tady se názory rozcházejí. Jedni tvrdí, žes ho přiotrávila nějakým elfským dryákem a ti druzí, že něčím dostal po hlavě. Někdo je sice přesvědčený, že byl divný už od narození, ti ale s ohledem na jeho rodinu mlčí. Tak co? Která z variant je ta správná? Všichni se totiž shodují na tom, že mezi vámi něco je."
„Cože?!"
„Jo, taky nechápu, co na tobě vidí. Jak by se někomu mohl líbit někdo tak slabý a bezmocný?" Na poslední chvíli uskočil před ohnivým bleskem, který mu proletěl nad hlavou.
„Beru zpátky!" Pozvedl ruce. „Máš docela temperament."
„Jestli je ti tvé obočí milé," procedila elfka mezi zuby, „kliď se odsud."
„Hele, řekl ti už někdo o tom, že to ty jsi tady zajatec? Pořád ještě můžeš skončit v dolech spolu se svými elfskými kamarádíčky."
Odvrátila tvář k okénku a okázale ho ignorovala.
„No jo, už jdu. A mimochodem, Ziraen se po tobě ptal. Vzkazuje ti své pozdravy a nehynoucí lásku."
„Lžeš," odsekla vztekle Limea.
„Když myslíš..." Než se stihla obrátit, ztratil se kdesi ve stínech.
Zamračeně si založila ruce na hrudi. Bylo jí jasné, že si vymýšlel, aby ji rozzlobil, nechápala proto ten podivný pocit, který se jí rozprostřel v hrudi při pomyšlení, že by snad mluvil pravdu.

***
Iliria!
Po dlouhé době přicházím s další kapitolou. Teď se tam toho zas tak moc neděje, jenže mám pocit, že většina čtenářů už stihla pozapomenout existenci záchranné výpravy a to, že s Limeou byli zajati i další elfové. A co vy? Máte nějaké spekulace, proč se Lanirhen Alvanar chová tak, jak se chová? Pouhé milosrdenství za tím totiž nebude... Budu se na Vás Těšit u další kapitoly. Snad na ni nebudete muset čekat tak dlouho jako na tuto.

Tilirin,

Isan Tindein