Dvě strany

40. Jizvy minulosti

Varování: Kapitola obsahuje flashback a panický záchvat. Pokud se čtení o tom chcete vyhnout, přeskočte část označenou znakem ***.

Stalo se to pár dní poté, co se Linierwin vrátil zpět do Sianosu. Limea se vydala sbírat léčivé rostliny, a protože bylo pod mrakem, Ziraen se rozhodl jít s ní.

„Kaenis léčivý se hodí na pročištění krve," vysvětlovala zrovna Limea. „Ale musí se sbírat nejpozději pár dní po vykvetení, poté mění svou barvu skoro až do indigové a ztrácí velkou část svých účinných látek." Ziraen se zadíval na drobné kvítky zvonkovitého tvaru rozeseté po louce. Nezdálo se mu, že by se nějak výrazně barevně lišily, takže to přešel a začal trhat kvítí, které se mu zrovna dostalo pod ruku. O pár okamžiků později ho přerušil Limein hlas.

„Ziraene, říkala jsem ti, že indigové květy sbírat nemáš, neposlouchal jsi?" Ziraen se zmateně podíval na květiny ve svých rukou.

„Ale vždyť vypadají úplně stejně," namítl.

„Ne, tenhle kvítek je o něco světlejší než ten druhý," přela se Limea. „Tenhle je jasně modrofialový a tenhle skoro až půlnočně modrý. Copak to nevidíš?"

„Ne, nevidím," odsekl trochu podrážděně Ziraen. „Z mého pohledu mají oba stejnou barvu. Proč mají vůbec elfové a lidi tolik názvů pro jednotlivé barvy? Nestačilo by prostě říct, že jsou ty kytky modré?" Limea se náhle zarazila.

„Ziraene, mám jednu teorii, kterou potřebuju ověřit," řekla pak. „Atirové žijí po staletí převážně v podzemí a mimo dosah slunečního svitu, že?"

„Sice vůbec nevím, jak to s tím souvisí, ale ano, typický příbytek atirů je většinou v podzemí, ve skalách nebo někdy v hustém lese," odpověděl zmateně Ziraen. „Vzhledem k tomu, že fungujeme hlavně ve tmě, nám sluneční světlo nedělá dobře, pálí z něj oči a bolí hlava." Limea přikývla, jako by se jí něco potvrdilo.

„A kolik znáš odstínů šedé a hnědé a kolik třeba modré?" Ziraen se zamyslel.

„Šedé, hnědé a černé znám možná několik stovek, koneckonců, je všude kolem nás. Modré možná deset, dvanáct? Není to tak, že bych ji kromě oblohy vídal nějak často, a i ta je v noci tmavá. I když je pravda, že přes den jsem na ní viděl odstínů více." Zarazil se, pak však překotně pokračoval.

„Počkej, chceš tím říct, že možná každý vidíme barvy trochu jinak?"

„Myslím si to," přisvědčila s úsměvem Limea. „Koneckonců, v podzemí nebo při tlumeném osvětlení není nutné rozlišovat stovky odstínů jediné barvy a důležitější je třeba vidět ve tmě, což vaše oči dokážou. Elfové oproti tomu fungují převážně přes den, kdy jsou barvy ostré a jasné. Možná prostě oči atirů nedokážou vnímat tak pestrou škálu barev? Hodně rozlišujete šedou a hnědou, které se ve vašem okolí nejčastěji vyskytují, ale už nerozlišujete jemné detaily u jiných barev?"

„To je dost možné," souhlasil Ziraen. „Ale je to zvláštní, vůbec ta představa, že oba vidíme svět úplně jinak."

„To vskutku ano!" souhlasila nadšeně Limea. „O tom se žádné spisy, které jsem četla, nezmiňují, a přitom to dává dokonalý smysl!" Krátce zaváhala, pak si však sama pro sebe přikývla. Zadívala se Ziraenovi do očí. „Víš, mohla bych tě pustit do své mysli, aby ses na to mohl podívat z mého pohledu. Kolem nás je opravdu hodně barev a je škoda, že je nevidíš."

„Opravdu bys to udělala?" zeptal se překvapeně Ziraen. Lákalo ho to, ale pustit si někoho do mysli vyžadovalo velkou důvěru a on ji nechtěl do ničeho nutit. Navíc po tom, čím se prošla s Velitelem... Jako by vycítila jeho nejistotu, chytla ho Limea za ruku a povzbudivě ji sevřela.