Dvě strany

39. Pěvec a učedník

 Ziraen posedával na kraji Leminvantu. Právě dokončil dopis. Tento byl pro jeho matku; pošle ho spolu s krátkou poznámkou Áren, a ta už najde sokola, který do Nerin lernaen doletí. Krátce se zamyslel a pak dopsal ještě prosbu, aby se mu poohlédla po nějakém sokolovi, který by se k němu mohl připojit. Když byl v Zarjána ativar, využíval k posílání dopisů tamní sokolí služby, na cestách však bude praktičtější mít sokola vlastního. Opatrně smotal narjen do ruličky, aby příliš nerozmazal uhel, a připevnil ho k noze ptáka, který zatím trpělivě čekal kus od něj. Vynesl ho pod volné nebe a lehce ho pohladil po peří.

„Vánvin," poděkoval mu tiše. Sokol povýšeně potřásl hlavou, odrazil se, roztáhl křídla a vzlétl. Ziraen se díval za ním, jak odlétá, pak však jeho zrak upoutaly dvě osoby, přicházející mezi skalami. První z nich byla Limea. Vlasy měla jako obvykle sepnuté sponou, místo šatů si však oblékla karmínovou tuniku bez rukávů, pod níž měla rezavou košili a šedé nohavice.

Za ní kráčel bělovlasý elf. Byl štíhlé, ne příliš svalnaté postavy. To, že není bojovníkem, poznal i z jeho šatu. Pod pláštěm byl oděn v šedomodrém hávu přepásaném opaskem, na kterém však nevisela pochva s mečem, ale jen podlouhlý pytlík s flétnou a plátěná mošna. Přesto nebyl zcela neozbrojen; v ruce nesl vyřezávanou hůl s ozdobným kovovým zakončením. Už podobné viděl; v Nerin lernaen se někteří z budoucích Pěvců i prostí poutníci učili bojovému stylu naimenji, který tuto hůl používal. Z toho, s jakou nenucenou elegancí s ní elf zacházel, dokázal odhadnout, že je pro něj její používání druhou přirozeností. Vykročil jim vstříc. Na bělovlasém elfovi, Linierwinovi, mu něco přišlo povědomého, nedokázal to však úplně zařadit. Až když přišli blíže a on dokázal přesněji rozeznat jeho tvář, překvapeně se zastavil. Klamal ho zrak? Očima sklouzl po jeho postavě a konečně si povšiml věci, která předtím unikla jeho pozornosti. Elfův plášť byl pošitý ptačím peřím. Takže se nemýlil. Opravdu před ním stál Taywin Menvantar.

Zastavili se a Limea si tiše odkašlala. „Linierwine, toto je Ziraen z rodu Vaznaen," začala. „Je bojovníkem a učněm Pěvce." Bělovlasý mírně sklonil hlavu v přivítání. Limea pokračovala:

„Ziraene, toto je Linierwin z rodu Mávenin. Je Pěvcem a léčitelem duše." Ziraen se vytrhl z překvapení a hluboce se uklonil.

„Je mi ctí se s tebou setkat, Starší," řekl uctivě.

„Rovněž tě rád potkávám, Ziraene," odvětil Linierwin. Ziraen si všiml, že se jeho hlas vlní větrem jako melodie písně a vzduch kolem nich jako by mu mimoděk naslouchal. „Věřím však, že úklony nejsou nutné. Narovnej hlavu, synu z Vaznaen, přede mnou ji sklánět nemusíš." Když se Ziraen narovnal, pokračoval: „Přesto jsem trochu překvapen, že mě poznáváš. Viděl jsem tě jen párkrát, když jsi byl ještě dítě, a věřím, že jsme se od té doby nesetkali."

„To je pravda, Starší," odpověděl Ziraen. „Přesto je takřka nemožné pobývat v blízkosti svatyně Min Tanjávena a neslyšet o Taywinu Menvantarovi, bělovlasém Pěvci nosícím plášť z per ptáků, jehož hlas je mocnější meče, přesto však přináší uzdravení srdci. Má matka o tobě častokrát mluvila, a párkrát padlo i jméno Linierwin. Jen jsem si až doteď neuvědomil, že se jedná o jednu osobu." Linierwin po usmál.

„Ach ano, Tarinvan. Pamatuji si na ni dobře. Už jsem ji však nějakou dobu neviděl; cesty mě vedly v posledních letech častěji na západ a na východ, než k severu. Pověz, jak se jí daří?"

„Také jsem ji v posledních letech neviděl," odpověděl Ziraen. „Byl jsem u armády, v Zarjána ativar. Psali jsme si však dopisy a zdá se, že život v Nerin lernaen pokračuje jako obvykle."