Dvě strany

50. Cech

Poslední paprsky slunce zapadaly za střechy domů. Ulice Miraku se halily do závoje mlhy stoupající z Nirny, jejíž dva proudy obtékaly město a objímaly ho jako paže milenky. V místnosti panovalo přítmí, které prosvěcovalo jen několik mihotavých svící uzavřených v lampách s nažloutlými skly. Vrhaly kruh světla na podlahu a lavice, ale vzdálenější rohy místnosti a trámy pod střechou se halily do tmy. Jim to však nevadilo. Nebyli zrovna tím typem osob, který vyhledával pohodlí v světle a jasu slunce a se soumrakem se vracel do svých domovů a uléhal po dobře odvedené, poctivé práci. Naopak, soumrak byl pro mnohé z nich dobou, kdy se probouzeli a začínali pracovat. Jejich pracovištěm však nebyly výstavní domy obchodníků ani pracovny městské rady, ale zapadlé uličky a skryté podzemní chodby, z nichž čišel suchý chlad starého zdiva. Byli významnými hráči podsvětí Miraku a tu skutečnost příjmali s hrdostí. Lidé žijící ve světle o nich slyšeli málokdy, ale v světě stínů a šedi soumraku je jejich pověst předcházela. Pokud jste si něco začali s jedním z nich, mohli jste se spolehnout, že pokud nedodržíte svůj konec dohody, půjdou po vás všichni. Pokud jste někoho z nich zranili či zabili, mohli jste si být jisti, že obavy o to, jak se vám daří obchod, budou to poslední, co vás bude za pár dní zajímat. Tedy, pokud budete za pár dní ještě mezi živými. A to byl také důvod, proč se zde toho večera sešli.

Neviděna se rozhlédla po místnosti. Byli tu již skoro všichni. Na lavici nalevo od ní seděla Vážka. Oblečení hýřící barvami vyměnila za dlouhé, tmavomodré šaty, stažené v pase opaskem, na kterém jí visela elegantní stříbřitá dýka. Hlavou se upírala o rameno Havrana, který jemně urovnával pírka jednomu z černých ptáků, po kterých dostal cechovní jméno, a přitom ostražitě sledoval Yvrinovy kočky povalující se na trámech i volně se potulující po místnosti. Tmavé oči mu v snědé tváři jen jiskřily. Mihotavé světlo lamp se také co chvíli zalesklo na stříbřitých nitích s kovovými korálky, kterými měl propletené husté černé vlasy spletené do silného copu. Sice o tom nikdy přímo nemluvili, ale tiše to pokládala za tradici jeho lidu žijícího za mořem. Přejela zrakem po místě, kde většinou sedávala Půlnočnice, ale ji ani Půlsrpka tu dnes nečekala. Věděla, že jsou na misi až u Západního pobřeží a pokud bude všechno šlapat, jak má, vrátí se za tři měsíce. Laira si pohrávala s černým lemem svých šatů a přitom vedla tichý rozhovor s Nixem. Ten si naoko znuděně pohazoval s dvěma mincemi, ale z pohledů, které vrhal co chvíli ke dveřím, bylo poznat, že také netrpělivě vyčkává, kdy přijdou zbývající členové.

Starší muž s již notně prošedivělými vlasy sedící na stolici u zdi vytáhl z kapsy malé mechanické hodinky. Zadíval se na ně, pak vzhlédl k obloze, na které se už rozsvěcovaly první hvězdy, a opět je s povzdechem schoval.

„Echo a Soumrak mají zpoždění," řekl tichým, ale pevným hlasem. „Straka dala dopředu vědět, že nepřijde, ale ti dva jsou očekáváni." Laira pokrčila rameny.

„Co se dá dělat, Alchymisto, bez nich začít nemůžeme." Opět se rozhostilo ticho rušené jen tlumenými hlasy, občasným zacinkáním Nixových mincí nebo zavrzáním lavice. Yvrin sedící na trámu se náhle napřímil.

„Už jdou."

A vskutku. O pár okamžiků později se dveře prudce otevřely a se zavířením pláště vstoupili Echo a okamžitě k sobě přitáhli pozornost všech shromážděných. Jejich čtveráckou tvář lemovaly po ramena sestřižené vlasy s konečky zbarvenými do vínova, na kterých seděl černý klobouk s rudou stuhou. Jejich vzhled jen dokreslovala rozevlátá bílá halena se zlatými knoflíčky na rukávech, černé rukavice a skládaná kožená sukně, na kterou navazovaly vysoké šněrovací boty. S širokým úsměvem smekli klobouk a s divadelní úklonou se otočili k již shromážděným členům.