Dvě strany

27. Námenwa a Áren

N./Á

Nazdar Ziraene!

Vzhledem k tomu poslednímu debaklu s mytologií budeme muset trochu zvednout laťku. Jo, je sice fajn, že z toho nakonec vznikla zajímavá diskuze o podstatě světa, ale pouštíš se na dost tenký led. Víš jak jsem ti minule psal, že máš tu svoji elfku vzít na procházku při měsíčku? Vezmi ji místo toho na romantickou projížďku po jezeře! Ideálně s měsícem v úplňku, hromadami leknínů a bílých labutí, s pohárem nějakého dobrého vína a srdceryvnou písní, ve které jí vyznáš svou lásku! A jestli není v okolí deseti mil jezero, tak si ho někde sežeň, tuhle příležitost nemůžeš promarnit!
Dobře, a teď vážně. Aby ses jí zalíbil, musíš...

Áren se zamračeným výrazem odložila list narjenu na stůl. Námenwa zhlédla od krájení zeleniny na polévku. „Copak se děje, minwinde?" Áren si povzdechla. „Myslím, že opravdu začínám litovat tvého bratra. Nejen, že si našel družku v úplně jiné kultuře, takže to bude mít už tak těžší, ale ty hloupé rady, které mu Atavantar posílá, ničemu nepomáhají! Jestli chce Ziraenovi skutečně pomoct, tak ať si z něj přestane utahovat a napíše mu něco, co skutečně využije. Odmítám plýtvat časem mých sokolů na posílání něčeho takového." Námenwa si otřela ruce do kusu látky a zlehka objala Áren kolem pasu.

„V kultuře sokolího národa je zvykem brát námluvy zcela vážně, že?"

„To ano," povzdechla si bělovlasá. „Když někdo cítí k tomu druhému tenhle typ náklonnosti, nikdo o tom nežertuje ani to nebere na lehkou váhu. Vím, že Atavantar to nemyslí zle, ale vadí mi, když jsou pro něj city jiných osob jen předmětem zábavy a pomluv, které pak činí mnoha párům rozpaky. Vím, že atirové si nehledají partnery na celý život jako my, ale i tak mi připadá takové chování neuctivé."

„Já vím, minwinde, já vím. V naší kultuře je trochu problém s tím, že v dřívějších dobách byl sňatek často chápán jako vhodný diplomatický prostředek k usmíření znesvářených rodů nebo získání větší moci. Dnes už se od toho opouští, ale mnoho rodů tuto tradici stále dodržuje, takže mladí atirové a atirky se často snaží užívat si mládí, dokud nejsou vázáni na manželské povinnosti. To je většinou i důvod, proč někteří odsuzují páry stejného pohlaví. To, kdo se komu líbí, je všem vcelku jedno, ale z takového manželství nemůže vzniknout dědic, což bývá zvláště pro menší rody často problém.

Já se o to tolik nestarám, ale postavení našeho rodu Vaznaen po otcově smrti dost upadlo. Můj nejstarší bratr Arindáv se ho snaží obnovit, takže z mého sňatku s tebou nebyl nijak nadšen, ale dokud příliš nevystupuju na veřejnost, nestaví se proti tomu. Horší bude přimět ho tolerovat Limeu, pokud se nakonec dají se Ziraenem dohromady. Napadá mě pár kliček, jak by se to dalo obejít, ale nebude to nic snadného."

Pousmála se. „I když Atavantar nebere věci zrovna vážně, ke konci toho dopisu dával Ziraenovi i celkem dobré rady."

„Poněkud překvapivé vzhledem k tomu, že žádného druha nemá," podotkla Áren.

„No, on sám říká, že potom, kolik vztahů viděl, nemá nejmenší chuť se s někým zaplétat. Prý mu bohatě stačí pozorovat, jak stejnou hloupost dělají ostatní. Netřeba dodávat, že jeho otec není z jeho přístupu zrovna nadšen."

„Jeho otec?"

„Je poměrně silným a váženým vodním mágem. Tuším, že poslal Atavantara k vojsku v naději, že trochu dospěje, což se však zatím neshledává s úspěchem. Co chvíli mění jednotky, protože jejich velitelům leze na nervy, ale nemůžou ho jen tak vykopnout, protože v zásadě nic špatného neudělal. Jen sem tam utrousil nějaké to slůvko, které se doslechl."

„A Veliteli to nevadí?" zeptala se se zájmem Áren. Námenwa se uchechtla.

„Tomu? Víš, jak ho baví intriky a způsobování chaosu. Dokud mu Atavantarovy hrátky nekazí plány, je pro něj spíše zábavným zpestřením než nepříjemností. Navíc by o něj nejspíš nechtěl přijít i proto, že umí být velice pozorný a má své cesty, jak získávat informace. Kdyby pořád nezpůsoboval problémy svým nadřízeným, už by ho nejspíš povýšili do řad zvědů, protože schopnosti na to rozhodně má." Otevřely se dveře.

„Copak se to děje Námen, zaslechl jsem právě, jak mě chválíš? Musím mít slyšiny!" Zvolal se širokým úsměvem Atavantar. Námenwa si povzdechla.

„My o chaosu a chaos za dveřmi. Co se děje, Atavantare? Přišel už Arjávan na ty nové zdroje pomluv a přeřadil tě k jiné jednotce?" Atavantar se šibalsky ušklíbl.

„Kdepak Námen, na ty náš drahý Arjávan ještě nějakou dobu nepřijde. Nemůžu snad jen tak z čistoty srdce navštívit sestru mého druha ve zbrani, který je teď na misi za získáním lásku jisté pohledné elfky? A mimochodem, Áren, musím říct, že dneska ti to vážně sluší!" Námenwa (která stále objímala Áren kolem pasu) na něj hodila vražedný pohled.

„Co chceš, Atavantare?" zeptala se rovnou Áren.

„Jen drobnou službičku. Potřebuju doručit dopis Ziraenovi. Prosím?" Upřel na ni prosebné oči. Povzdechla si.

„Tak dobře. Ale nepočítej s tím, že to takhle bude natrvalo. Dělám výjimku jen proto, že Námenwa říká, že Ziraenovi kromě zbytečného popichování dáváš i skutečné rady."

„Díky Áren!" zavolal Atavantar, už jednou nohou ve dveřích. „Už musím jít, za chvíli mi začíná služba. A s tím, že ti to sluší, jsem to myslel vážně! Tahle kombinace šedé a modré ti vážně padne!" S posledním slovem za sebou zabouchl dveře. Námenwa se zadívala na Áreninu světle modrou košili se vzorem pírek a šedou zavinovací sukni.

„No, s tím posledním musím rozhodně souhlasit. Tyhle barvy k tobě rozhodně sedí." Pousmála se. „Kromě toho ses opravdu zlepšila v šití." Áren zčervenala rozpaky.

„Ještě to rozhodně není dokonalé, v ručních pracích jsi mnohem zručnější než já, mináven. Na vyšívání jsem úplně levá a jsem ráda, že pořádně udržím jehlu v prstech," bránila se rozpačitě.

„Pro mě jsi dokonalá taková, jaká jsi, minwinde." Námenwa ji políbila na tvář. „Nedělej si s tím starosti, pro mě budeš vždycky krásná. Když ti něco nejde, nevadí. Dělej to, co ti dělá radost, a budu ráda i za tebe." Áren se usmála.

„Mám tě moc ráda mináven."

„Já vím, minwinde, já vím."

*

L. A.

Lanirhen seděl v zamyšlení ve svých komnatách. Už když před několika nainirneny pronikli elfové do pevnosti s cílem osvobodit své zajatce, jedno z vědomí mu přišlo podivně povědomé. V té chvíli neměl čas to řešit, zrovna mu vlezla do pracovny komínem Stínová bojovnice a pak se řešila situace kolem toho půlelfa, ta myšlenka ho však svrběla v pozadí mysli celou tu dobu. Kdo to mohl být? Cítil, že to byl někdo pro něj důležitý, nějaký řadový elf, o jehož vědomí někdy dříve zavadil, by se ho tak nedotkl. Znovu si vybavil tu krátkou chvilku, kdy to vědomí cítil. Znělo mu jako několik tónů, spletených do jednoduché melodie vyvolávající představu vlahé letní noci pod hvězdami.

V zákoutí mysli ho zašimrala dávná vzpomínka. Prudce otevřel oči. Mohl by to být...? Ne, vždyť už je to tak dávno, kolik životů... A přece, tu melodii by si nemohl ani po těch staletích splést s nikým jiným. Zadíval se do krystalu, který osvěcoval komnatu měkkým zeleným svitem. Jako by před sebou znovu viděl ty dvě oči, třpytící se jako hvězdy. Do okolního ticha mu unikl takřka neslyšný šepot. „Ilrávene.... jsi to ty?"

***
Překlady ze Zirlerny:
minwinde - má drahá
mináven - mé srdce
nainirnen - atirský šestidenní týden
***
Iliria!

Vítám vás u další, na nějakou dobu poslední, kapitoly. Stejně jako v minulých letech o letních prázdninách nevydávám. Důvodů je více - většinu prázdnin jsem mimo signál a nemám přístup k počítači, takže bych stejně moc nemohla psát, také mám dost nabitý program, takže bych na to neměla ani čas, a také si chci na chvíli od všeho odpočinout. Někdy začátkem září mě tu však můžete opět čekat s další kapitolou. Do té doby si užívejte prázdnin a mějte se krásně.
Tilirin,

Isan Tindein