Dvě strany

37. Přípravy

Námenwa vzhlédla od stavu. „Takže budeš nějakou dobu pryč, Atavantare?" zeptala se.

„Už to tak bude," odpověděl atir sedící na lavici. „Posílají mě do Dlekonu, toho lidského města na jih odsud. Došlo tam k nějakému převratu a vypadá to, že nový vládce by mohl být nakloněnější spolupráci s námi než ten předchozí. Brzy se tam vypraví oficiální poselstvo, ale bude na mě, abych tam předtím obhlédl okolí a zjistil náladu ve společnosti." Námenwa se pousmála.

„To zní jako práce přímo dělaná pro tebe. Možná si Zavarin všiml tvého potenciálu a chce si tě vyzkoušet." Atavantar si povzdechl.

„Však já vím, Námen, ale je to velká zodpovědnost. Nechci to zvorat. Alespoň že obecnou mluvím plynně, jsem rád, že jsem na ní v poslední době zapracoval. Ale už pár dní nemůžu nikde najít Hryzku. Neviděla jsi ji někde?"

„Myslíš tu svoji krysu?" ozvala se Áren. Stála ve dveřích a v jedné ruce držela malé zmítající se tělíčko. Atavantar vyskočil z lavice a vrhl se k ní.

„Hryzko! Jak jsi mi chyběla!" Opatrně ji převzal s Áreniny ruky. Hryzka zapištěla a zmizela kdesi v záhybech jeho kabátce. „A není to krysa, ale potkan," opravil ji Atavantar opožděně. Áren celou scénu se založenýma rukama sledovala.

„Zase jsem ji našla čenichat ve spíži. Jestli si ji nebudeš více hlídat, mohlo by se ti také stát, že se ti už nevrátí." Atavantar se na ni zděšeně podíval.

„To bys neudělala!" Áren si s ostrým úsměvem olízla rty.

„Jsi si tím tak jistý?"

„No tak, nechte toho škádlení," přerušila je Námenwa. Obrátila se k Atavantarovi.

„Takže, jak dlouho budeš asi pryč?"

„Možná dva nainirneny," odvětil Atavantar nepřítomně přecházející po místnosti. Náhle se zastavil. „Ale myslím, že by to mělo být v pořádku. S Hryzkou a jejími sourozenci budu nezastavitelný!" Se širokým úsměvem přejel rukou po boční části kabátce, odkud se ozvalo tiché zapištění. Námenwa si povzdechla.

„Podívej, Atavantare, já vím, že ti na nich záleží, ale měl bys je tahat na mise? Pochybuji, že by z toho byli tví nadřízení potěšeni."

„Tak se to prostě nesmějí dozvědět," odpověděl Atavantar s rozpustilým úsměvem. „Navíc se o sebe dokážou postarat a nenechám je tady přece samotné!"

Tu chvíli si vybral jeden z Áreniných sokolů k tomu, aby vletěl dovnitř pootevřenými dveřmi. Zakroužil místností a dosedl na Áreninu paži opatřenou koženou manžetou, kterou mu předvídavě nabídla. Z mosazného pouzdra připevněného k jeho noze čouhal tenký svitek narjenu. Áren ho vyndala a rozložila.

„Ach, to je od Ziraena." Námenwa takřka viděla jiskřičky, které se rozzářily v Atavantarových očích.

„Vážně?" vyhrkl nadšeně. „Pusť mě k tomu taky!" Jak četl dopis, na tváři se mu objevil široký úsměv. „To je úžasné! Ziraen se konečně odhodlal k tomu, aby dal své zlatovlásce kytici. Sice nevím, co je ten taneynar zač, ale určitě je to ta nejkrásnější kytka v celém okolí s nádhernou, svěží vůní!" Námenwa si vyměnila s Áren výmluvný pohled.

- Kdo mu to řekne? Zeptala se v myšlenkách.

- Radši ty, odvětila Áren. Od tebe to přijme lépe.

Atavantar mezitím pokračoval ve svém nadšeném monologu. „A brzy se má setkat s jejím bratrancem, který je také Pěvec. To vypadá dobře, už ho začíná představovat své rodině. Sice to nejsou rodiče, ale i tak je to velký pokrok!"