Dvě strany

4. V zajetí

Z.

Stál stranou a čekal, až boj skončí. Kvůli zraněním se ho nemohl účastnit, bylo však zřejmé, že i bez něj jsou proti elfům v přesile. Jeho pozornost upoutala světlovlasá dívka v černém rozhánějící se kolem sebe dvěma dýkami. Stínová bojovnice, uvědomil si. Fascinovaně sledoval, jak skoro pohrdavě vykrývá údery a útočí, přičemž si ještě nachází čas na vrhání zbraní.

Mezi černou zbrojí atirů si všiml tyrkysového záblesku. Sledoval, jak jeden z jezdců popadl elfského léčitele za pas a přehodil si ho přes sedlo. Brzy se ale i s ním zřítil k zemi. Stínová bojovnice byla všímavá. Následně už elfovi pomáhala vstát. Ale vždyť je to Limea! Teď, když mu výhled na ni nezakrývali bojující, si Ziraen všiml zlatavého závoje vlasů a obličeje. Sledoval, jak těsně uhnula ráně mířící na její nohu, vzápětí se však pod ránou do hlavy zřítila k zemi. Stínová bojovnice tasila meč a hbitě útočila na atiry kolem sebe, aby je udržela dále od Limey. Ač byla skvělou bojovnicí, přesile se nemohla rovnat. Když si to uvědomila, něco na zlatovlásku křikla, načež zmizela v lese.

Bylo dobojováno. Ziraen chvatně kráčel k místu, kde naposledy spatřil Limeu. Našel ji v bezvědomí na zkrvavené trávě. Ruce se tiskla k zranění na boku. Utrhl pruh látky ze svého už tak zničeného pláště a usedl k ní, dávaje pozor, aby si neuváženým pohybem nepotrhal stehy. Odhrnul stranou látku tuniky a košile a pevně ránu převázal. Zranění bylo naštěstí jen mělké, zřejmě způsobené pádem na nedaleko ležící zahnutou čepel se zkrvaveným ostřím. Ujistil se, že kromě rány na boku a boule na hlavě nemá další zranění.

Vstal a rozhlédl se. Atirové spoutávali zajaté elfy, odebírali jim zbraně a nosili je stranou, léčitelky ve vínových tunikách ošetřovaly své zraněné. Pohlédl na zlatovlásku. Stále byla v bezvědomí, v tomhle stavu by ji odtud nemohl dostat, ani kdyby všude kolem nebylo plno atirů. Navíc věděl, že zajatci nejspíš zůstanou naživu jako rukojmí, bezprostřední ohrožení života jí tedy snad nehrozí. Povzdechl si. Neměl by se o ni vůbec starat, mohli by ho za to vyhostit, cítil ale, že jí to dluží. Opatrně se sehnul a zvedl ji. Byla překvapivě lehká. Vykročil směrem k atirům, kteří svazovali zajaté elfy a na jejich překvapené výrazy, když viděli, že k nim zajatce nese, poznamenal: „Bojovala jen Zahnutými čepelemi, je to léčitelka a je zraněná. Myslím, že od té nám nebezpečí opravdu nehrozí." Dočkal se chápavých přikývnutí. S léčiteli obecně a zvláště pak s ženami bývalo nakládáno poněkud mírněji.

Ziraen se ohlédl po nedalekém lese zahaleném do tmy. Stínová bojovnice je na svobodě a ani jeho oči schopné vidět v nejčernější noci by ji ve spleti stínů nebyly schopny rozeznat. Vždyť jí taky přezdívali Ferinan - Přízrak. Měli by odsud co nejdříve zmizet.

*

I.

Tiše běžela lesem. Věděla, že ji nepronásledují, ale jistota je jistota. Pod dvěma velkými duby se zastavila. Tady někde to bylo. Dvakrát dlouze a pak jednou krátce hvízdla. O chvilku později se ozvala odpověď. Z přítmí lesa vystoupila osoba s kápí pláště staženou do obličeje. V ruce luk se založeným šípem, u pasu meč. Dívka vytáhla přívěsek znázorňující dva zkřížené meče a ukázala mu ho.
„Finiren?" (Hraničář?) zeptala se.
V jeho dlani se zaleskl přívěsek znázorňující luk a meč v kruhu tvořeném dvanácti hvězdami.
„Zeta." (Ano.)
„Rilians ana-atavar Velir saven," (Atirové napadli Pátou jednotku) vysvětlovala lámanou Ilmernštinou Ilia. „Lne ana-eldivin filivir islianas. (Zajali mnoho elfů a elfek.) Da ita-haven lnen. (Budu je sledovat.) Itarin kia laneren mavain. (Prosím pošli zprávu.) Iliriana Ilia Anarin valin. (Zdraví Ilia Stínová bojovnice.) Odmlčela se. Když jí hraničář potvrdil příjem zprávy přikývnutím, otočila se. „Tilirin," (Sbohem/Nashledanou) dodala, než se ztratila ve stínech.

*

L.

Pootevřela oči. Svět jako by se s ní houpal. Viděla pod sebou trávu ubíhající kamsi dozadu. Přes vlasy padající jí do obličeje příliš neviděla. Když si je pokusila odhrnout, zjistila, že má spoutané ruce. Vzpomínky se k ní rázem vrátily. Takže to nebyl sen... Sedlo, přes které byla přehozená, ji nepříjemně tlačilo do břicha. Pokusila se přetočit do pohodlnější polohy. Za zády se jí ozval tichý hlas.
„Takže už ses probrala." Trhla sebou a nebýt provazů, které ji poutaly, spadla by z koně.
„Kdo jsi? A kam jedeme?" zeptala se ještě trochu zmateně.
„Nejsi v pozici, kdy bys mohla klást otázky, dávenin, " řekl atir pohrdavě. Ušklíbla se. Co od nich jiného taky čekat. Dávenin, Špičaté ucho, byla nepříliš lichotivá přezdívka, kterou atirové elfy s oblibou titulovali.

Nezbývalo než čekat. Pokud správně dešifrovala Iliinu zprávu, hodlá jim pomoct. Sokol je pro elfy mimo jiné symbol věrnosti a Ilia opravdu nebyla ten typ osoby, která by nechala ostatní v problému, aby se sama vyhnula nebezpečí.

Krajina kolem byla dost jednotvárná. Travnaté pláně se po několika dnech změnily na kamenitou pustinu pokrytou nespočtem balvanů a skalek. Sealin mians, Sněžné hory, byly s každým dnem stále blíže. Věděla, že někde mezi jejich zasněženými vrcholy a rozeklanými soutěskami mají atirové svá sídla, takže se nejspíš blíží k cíli cesty. To ji však momentálně tolik netrápilo. Atirové si své zajatce hlídali opravdu dobře. Neustále je měl někdo pod dohledem, takže útěk byl takřka nemožný. Ne, že by se o to nikdo nepokoušel. Jenže pevné provazy se nedaly ovládnout pomocí magie země, jako kdyby se jednalo o kovové okovy, a přeřezávat je malými čepelemi, které mělo několik chytřejších a podnikavějších bojovníků schovaných do podrážky bot, také nebylo příliš snadné.

Párkrát, ke svému překvapení, zahlédla i Ziraena. Ten jí však rychlou telepatickou zprávou sdělil, ať nedává najevo, že ho zná, protože by z toho nejspíš měli oba dva problémy. Něco v jeho pohledu jí však dávalo najevo, že svou vděčnost za záchranu života myslel vážně a její osud mu není tak lhostejný, jak se tváří.

Náhle zastavili. Vynořila se z myšlenek a rozhlédla se. Atir, který ji hlídal, seskočil stejně jako ostatní z koně. Upravil jí pouta kolem kotníků tak, aby mohla dělat krátké kroky. Držíce ji za spoutaná předloktí, vydal se kamsi dopředu. Nezbývalo jí, než klopýtat za ním. Když konečně přes masu osob a koní něco zahlédla, na okamžik se zastavila. Před nimi se černalo ústí tunelu, vedoucího kamsi do nitra hor. Z podzemí sálal chlad a vlhkost. Byla postrčena dovnitř, a tak nepříliš ochotně vstoupila. Tma ji okamžitě pohltila, oslepila a sevřela ve své náruči. Žádná planoucí pochodeň neprojasnila vše obklopující černo, jen podle ozvěny jejich kroků mohla hádat tvar chodby.

Klopýtala jí možná několik desítek minut, když kdesi za zatáčkou zahlédla plápolavý svit ohně. Samovolně zrychlila, chtěla se dostat k tomu světélku, které projasňovalo tmu. Když tam však stanula, spatřila bránu kovanou z černého kovu, před níž po stranách chodby plály pochodně. Jedna z deseti stráží stojících po jejích stranách pozvedla roh a zatroubila. Ozvěna se mnohonásobně vracela, až se zdálo, že hřmí. Brána se začala pomalu otevírat. Limee se zastavilo srdce. Už není cesty zpět.

*
Překlady z Ilmerny:

sealin - sněžný, sněhový (ze sněhu, ne této barvy)
mians - hory (jed. č. mian)
(Překlad Iliina rozhovoru je přímo v textu, nechce se mi to celé přepisovat)

*
Překlady ze Zirlerny:

Ferinan - Přízrak
dáve - špičatý, do špičky;hrot
nin - ucho

*
Iliria!
Vím, že poslední kapitola vyšla asi před třemi týdny a děkuji za trpělivost všech čtenářů tohoto příběhu. Snad kapitola nezklamala, i když se tam toho zas tak moc neděje. 
Ještě se chci zeptat, líbí se Vám pohledy ostatních postav, nebo se Vám zdá lepší jen pohled Limey? Já osobně dávám přednost pohledům různých postav, protože mi to umožňuje lépe popsat i děj odehrávající se mimo Limeu, nevím však, zda to není pro čtenáře příliš matoucí...
Budu ráda za jakýkoliv komentář.
Tilirin,

Isan Tindein