Dvě strany

13. Nechť hra započne

Z.

„Cože?!" Ziraen nevěřícně zíral na atira ležérně se opírajícího o stěnu.
„Proč jsi jí pro lásku Zirkhaly napovídal takové pitomosti?"
Atir se pobaveně zašklebil. „Vždyť je to pravda. Jsi do ní zamilovaný, ne snad?"
„Atavantare! Zachránila mi život, pochopitelně že jsem jí za to vděčný a snažím se jí trochu pomoct. S mými city k ní to nemá co dělat!"
„Takže nepopíráš, že k ní chováš jisté city," pozvedl Atavantar významně obočí.
Ziraen frustrovaně zavrčel. „Je mi sympatická, to je vše."
„Jsi si tím tak jistý?"
„Občas mám neodolatelnou potřebu praštit tě něčím po hlavě, aby se ti v ní rozsvítilo a přestaly tě napadat tyhle nanejvýš hloupé nápady," odvětil Ziraen a podrážděně se od něj odvrátil.
„Vy jste si vážně souzeni!" zvolal s hraným nadšením Atavantar. „Ona se mě zase pokusila podpálit. A to mám za svou snahu. Jo a jen tak mimochodem, zaslechl jsem jakési zvěsti o drobné nehodě, která se přihodila Velitelovu obočí. Nevíš o tom něco?"
Ziraen se k němu s pečlivě ovládaným výrazem ve tváři otočil.
„O mě si vykládej co chceš, koneckonců, stejně to pro všechny bude jen zábavná historka, která je za nějakou dobu omrzí. Ale neopovažuj se šířit drby o Veliteli. Chovám ho v příliš velké úctě, než abych to byl schopen mlčky přejít. A navíc, on se o tom dozví. Nezapomínej na to, že patří k nejlepším Telepatům, kteří kdy žili. Ani bych se moc nedivil, kdyby nás právě teď poslouchal."
Druhý atir se s předstíraným zděšením ohlédl přez rameno. „Nepovídej! Toho jsem si nevšiml."
Modrooký se pobaveně ušklíbl. „Někdy uvažuju o tom, proč se s tebou vůbec ještě bavím. "
„Protože život bez smíchu by byl nudný," odvětil pohotově Atavantar. „Čím si chceš krátit věčnost, když jsi pořád jen za toho galantního a šarmantního muže, který nezištně pomáhá všem kolem sebe a chová se zdvořile?"
Ziraen jen s úsměvem pokrčil rameny. „Už musím jít. Za chvíli mi začíná služba. Vazira Atavantar, tar aine'l zaute."
„Vazira Ziraen. Ještě se uvidíme."

*

L./I.

Seděla na nízké palandě. V dlaních se jí mihotaly plamínky ohně, kterými se snažila zahnat chlad dštící z kamenných stěn. Soustředila se na příjemné teplo rozlévající se jejím tělem. Jako by jí žilami místo krve proudil oheň.
Břink! Z přemýšlení ji vytrhl zvuk kovu narážejícího na kámen. Vymrštila se do stoje a očima rychle pátrala po zdroji hluku. V chabém světle procházejícím úzkým oknem se cosi matně zalesklo. Obezřetně přistupujíc k oknu nechala plameny ozářit to místo. Mezi jeho mřížemi spatřila zaseknutou kovovou kotvu s přivázaným lanem. Mohla být velká asi na šířku jejích dvou dlaní a byla přetřena matnou černí. Zapátrala ve své paměti. Zdála se jí povědomá.

„Hej!" kus pod ní se ozval čísi hlas. Sklopila zrak a spatřila plavovlasou dívku držící v rukou lano.
„Uhni stranou." Ustoupila a překvapeně sledovala, jak leze nahoru. Když se dostala až k úrovni okna, zachytila se mříží. S úšklebkem na tváři na ně poklepala.
„Tohohle se musíme zbavit. Zvládneš to přetavit, nebo mám hledat pilník? Mám tu v zásobě i pár flakónů s kyselinami, tomu bych se ale raději vyhla. Nijak nestojím o to letět zpátky dolů s poleptanýma rukama." Pohlédla na léčitelku, očividně překvapená tím, že nic neříká. „Co je? Musíme si pospíšit! Kde jsou ostatní vězni a jak se k nim dostat asi nevíš, ale stejně by se nám tvé vzpomínky mohly hodit."
„My se známe?" zeptala se zmateně Limea. Světlovlasá dívka se na ní napůl nevěřícně, napůl pobaveně zadívala. „Limeo, neříkej, že mě nepoznáváš. Za těch pár týdnů jsem se přece tolik nemohla změnit." Kriticky si odfoukla z tváře pár pramínků vlasů. „Teda, jsem trochu špinavější a rozcuchanejší než obvykle, ale snad to není tak hrozné." Pozastavila se nad tím, že se jí nedostalo žádné odpovědi.
„Ty si mě vážně nepamatuješ? Co ti to provedli s myslí? Říká ti něco jméno Ilia? A co Neviděna? Nebo Anarin valin? Stínová bojovnice? Přízrak?"
„Ilia Anarin valin," vydechla napůl nevěřícně Limea. „Takže jsi to ty. Ta legendární bojovnice. Mám pocit, jako bychom se znaly, ale většina mých vzpomínek je skryta za Zámky, nedostanou se k nim.

„Už jsem se lekla, že tě něčím přiotrávili," oddechla si Ilia. Poklepala na jednu z mříží. „Dokážeš to přetavit? Nemáme zrovna moc času na vybavování, jenom čekám, kdy mě tu někdo zmerčí a zavolá posily. Vzpomínky ti vrátím později, jestli se odtud dostaneme." Limea ji tedy uposlechla a soustředila plamen o co nejvyšší teplotě na kovovou tyč mříže, které se plavovláska zrovna nedržela. Ta ji však už mezitím stihla zasypat dalšími otázkami.
„Chci se ještě stavit za jedním chlápkem, který si říká Lanirhen Alvanar. Pro atiry Zavarin, Velitel. Prý tu tomu šéfuje. Nevíš, kde by mohl být?" Limea se na ni nevěřícně zadívala, v jejích zelených očích však kromě jiskřičky pobavení zahlédla i nezvyklou vážnost.
„Vážně jsi právě nazvala asi nejmocnější bytost v této pevnosti chlápkem?" Na výmluvně pozvednuté obočí si jen povzdechla. Pokusila se jí tedy co nejpřesněji popsat polohu Lanirhenivy pracovny a zmínila i umístění vězení.
„Ale jeden atir se zmiňoval, že většina vězňů pracuje v nějakých dolech. Nevím však, kde se nacházejí," dodala na závěr.
„To nech na mě. Mám své zdroje informací. Mimochodem, ta mříž už začíná povolovat. Počkej, uhnu stranou, ať ji můžeš vytrhnout." Z tavícího se kovu stoupal nepříjemný žár. Limee však naštěstí nevadil. Uchopila kovovou tyčku a silně s ní zacloumala. Během chvíle povolila.

„Amatéři," odfrkla si Neviděna. „Být na jejich místě, dám do oken minimálně ocel. Tohle vypadá na obyčejné železo. To je jako nenapadlo, že by jim někdo mohl zdrhnout oknem? Divím se, že jim tu vůbec ještě nějací zajatci zbyli."
„Ne každý umí lézt po zdech jako pavouk a navíc nepochybuji, že by sem nikdy nezavřeli někoho, kdo vládne mocí větru," odpověděla elfka a přiložila dlaně k další tyči. Na chvíli se zamyslela.
„Ale stejně je divné, že ještě nikdo nepřišel. Buď je ten strážný, který by mě tu měl hlídat, vážně nepozorný, nebo je to nějaká lest," dopověděla znepokojeně.

Ilia se nevzrušeně rozhlédla.
„Samozřejmě, že je to past. Jde jen o to, aby se do ní chytili naši pronásledovatelé a ne já. Proč myslíš, že tě umístili právě tady? Jestli je ten jejich šéf alespoň z poloviny tak dobrý Telepat, jak se tvrdí, tak objevil to myšlenkové vlákno, nebo jak tomu chceš říkat, pomocí kterého jsem mohla určovat tvou polohu. Umístit tě na takhle dobře viditelné místo se přímo nabízelo. Čekám, že každou chvíli někdo vylomí dveře a vtrhne sem s úmyslem mě zajmout." Limea se poplašeně rozhlédla.
„Tak co tu ještě děláš? Okamžitě uteč!" Natáhla své vědomí a opravdu asi v půli věže zaznamenala větší množství osob blížících se k nim. Nechápala, jak je mohla přehlédnout.
„Už přicházejí!"
„Předpokládám, že dokud nebudu uvnitř věže, nepřijdou. Nechcou přeci, abych jim utekla. Nejspíš předpokládají, že se pokusím sejít dolů. Tak přepaluj, ať je nenecháme dlouho čekat."

Další mříž povolila. Zbývala už jen jedna poslední. Neviděna přehmátla, aby se mohla lépe zachytit okraje okna. Odhákla kotvičku. Pod nohama cítila úzkou římsu, která ji teď spolu s pevně sevřenýma rukama jako jediná dělila od pádu do hlubin. Vyčkala, než Limea přetaví poslední mříž a pak se protáhla oknem dovnitř místnosti. Přelétla ji rychlým pohledem a pak rozvážně vykročila k okovaným dveřím. Vytáhla z kapsy na hrudi pouzdro se sadou šperháků a po prohlédnutí zámku jich několik vyndala. Promluvila k stále trochu zaskočené elfce.
„K téhle hře musí být dva. Ale já odmítám jednat tak, jak chce můj protihráč." Pak se sklonila k zámku a po pár minutách zápolení ho odemkla. Schovala si nástroje a vytasila dvě dlouhé, úzké dýky. S chladným úsměvem se obrátila k Limee.
„Postav se někam stranou, ať se ti nic nestane. Teď to tady bude trochu rušné." V jejím výrazu nebyla ani špetka pobavení. Otočila se ke dveřím a rozrazila je dokořán. Ještě než utichla rána po nárazu dřeva do stěny se věží rozezněl její ozvěnou znásobený hlas. „Nechť hra započne."

***
Překlady ze zirlerny:
Vazira - Sbohem/Nashledanou
Tar aine'l zaute - Ať se ti daří (dobře).
ata - potůček, stružka
vanta - zvonit, cinkat
vantar - zvonivý

***

Iliria!

Zdravím všechny, kdož měli tu trpělivost čekat půl měsíce na další kapitolu. Snad tedy potěšila. Budu ráda za jakékoliv Vaše komentáře, zajímá mě, jaký názor zatím máte na příběh.
Také bych chtěla poděkovat své sestře 333aria333, protože díky jejímu neustálému připomínání vycházejí kapitoly většinou ještě jakž takž pravidelně. Kdybyste se tedy chtěli podívat na něco z její tvorby, věřím, že bude potěšená. (Já vím, že ta otravná propagace je už všude, ale tady jsem si to prostě nemohla nechat ujít.)
Budu se na Vás těšit u další kapitoly.
Tilirin,

Isan Tindein