Dvě strany

33. Hra na dvě strany

 L. A.

Lanirhen lehce přejel prstem po listu narjenu popsaném tmavohnědými runami.

„Tak Stříbrná hvězda," řekl tiše v zamyšlení. Jaké krásné a příznačné jméno sis v tomto životě vybral, Ilrávene. Malé, osamělé světélko zářící nad útrapami světa, nesoucí tíhu a moudrost dlouhých let, přesto však přinášející naději. Na tváři se mu na chvilku usadil měkký úsměv, než zmizel za pečlivě vybudovanou masku lhostejnosti. V místnosti panovalo ticho, jen odkudsi z hloubi pevnosti sem občas dolehl tichý zvuk stékajících kapek vody a občasné kovové zacinkání zbrojí strážců stojících přede dveřmi.

Zadíval se na další list znázorňující skicu světlovlasého elfa s dlouhým lukem přehozeným přes rameno. Kresba byla črtána spěšně, bez velkých detailů, přesto dokázala zachytit hrdý postoj těla a rysy tváře naplněné moudrostí, která přichází s věkem. A i když se čerň vlasů změnila v stříbro a tmavozelenou barvu očí nahradila šeď, něco v jeho postoji mu připomínalo osobu, kterou kdysi znal. Zapátral svým vědomím. Kromě stráží za dveřmi v jeho nejbližším okolí nikdo nebyl.

Ponořil se do své mysli a znovu si před očima přehrál vzpomínku na Lianovo probuzení sil, které tenkrát viděl pomocí propojení myslí očima jednoho ze svých důstojníků. Nesoustředil se však na půlelfského mladíka, ale na elfa zahaleného v zelenohnědém plášti. Přestože stál v prvních řadách, nějak se mu dařilo splývat s pozadím. Při vyslovení slova „Ea" kolem něj zaplála světlá aura a zahalila ho do závoje nazlátle bělavého jasu. Nakrátko mu rozjiskřila vlasy v stříbřitý vodopád, než ji skryl do svého nitra. Poté, co Lian po vyčerpání sil omdlel, se mu na tváři objevily obavy, než vyhladil svou tvář do nic neříkajícího výrazu. Když se o chvíli později vložila do jednání Stínová bojovnice, dokázal z jeho postoje vyčíst jistou dávku rezignace a podráždění. O chvilku později vzpomínka končila.

Otevřel oči a vrátil se zpět do přítomnosti. Kolem panovalo stále stejné ticho, nažloutlé světlo svící halilo místnost do příjemného šera. Natáhl se svým vědomím do zbytku Zarjána ativar. Vnímal tichý šum myšlenek bytostí přebývajících mezi zdmi, občasná zaplápolání vzbouřených emocí. Všechno se zdálo být v pořádku a klidné. Mohl si dovolit ještě chvíli snít.

Ta krátká vzpomínka mu neumožňovala prostudovat chování stříbrovlasého více do hloubky, bylo to však lepší než nic. Ostatně, dalších informací neměl pomálu. O jeho výzvědné službě se oprávněně říkalo, že má oči i uši všude. Tedy, nakolik to bylo v rámci přísných zabezpečení kolem Sianosu a vůbec ve většině Ninilaru možné. Na jeho stole byl nicméně slušný štos zpráv ohledně osoby, o kterou se zajímal. Našel mezi nimi dokonce i jednu romantickou píseň nějakého pěvce, o které se spekulovalo, že by mohla také odkazovat právě na hledaného elfa. Obočí mu zkřivilo drobné zamračení. Odložil list narjenu stranou a podepřel si hlavu o spojené dlaně. Z úst se mu vydral tichý povzdech naplněný únavou, kterou v posledních dnech cítil.

Bylo zvláštní uvažovat o Ilrávenovi jako o elfovi, když tolik let stáli při sobě jako rovný s rovným. A ještě k tomu dost významnému elfovi, připomněl si. A ne v dobrém slova smyslu. Nyní byl strážcem dobra sedmé úrovně, a kdyby měl do té doby nějaké pochyby o tom, zda si vůbec na minulé životy vzpomíná, tohle by pro něj nejspíš byla rozhodující věc. Vždyť proč by se dobrovolně přidával k elitní jednotce řídící boj proti atirům, kdyby věděl? Přesto si však ještě zachovával v mysli určitou naději. Podle zpráv, které získal, se pár let po dosažení nejvyšší možné úrovně stáhl do ústraní, přestože předtím býval často v terénu a řídil boje z předních linií. Podle všeho však neutrpěl žádná velká zranění, která by mu ve vykonávání aktivní služby bránila. Také velmi omezil používání magie, hlavně velké, drtivé útoky, a začal se více zapojovat různými strategiemi, které byly dle slov důstojníků, kteří s tím měli v té době co do činění, dosti působivé. I ty však později ustupovaly do pozadí a místo přesných útoků se soustředily na ochranu Ninilaru a různých elfských pevností. Také zjevně odstoupil z velení a z toho, co jeho síť dokázala nasbírat, se soustředil na učení nových strážců. Za povšimnutí stojí i to, že většina z nich byla umírněnější a měla velmi dobrou kontrolu nad svou magií.