Dvě strany

42. Počkám na tebe

„Víš, během pár týdnů budu muset jít," přerušil Ziraen chvilku ticha. Limea vzhlédla od kotlíku kaše, kterou vařili nad ohněm.

„Jak to myslíš?" zeptala se.

„Rád bych se znovu vydal na cesty," začal vysvětlovat Ziraen. „Než budu moci předstoupit před zkoušku a pokračovat ve svém učení, musím ještě více poznat svět. Také bych rád zase navštívil svou matku a Lífnaena, mého bratra. Je teď na cestování vhodná doba, už polevil mráz zimy a ještě nenastala letní vedra. S létem plánuji zamířit za Tarinvan, a jestli chci do té doby ještě něco stihnout, nemohu tu už dlouho otálet."

„Ach tak," povzdechla si Limea. Zamíchala kaši a přesunula ji na kraj ohniště. „Počítala jsem s tím, že to dříve či později nastane. Vítr na místě neudržíš," řekla s pousmáním. Zadívala se na hejno ptáků mířících k severu. Její hlas nabral melancholický tón, když pokračovala.

„Trochu ti závidím, víš. Moci nechat všechno za sebou, toulat se volně krajinou bez svazujících povinností... Ráda bych to někdy znovu zažila. Když jsem byla mladší, často jsem Linierwina doprovázela na jeho cestách. Bylo to úžasné. Kdybych mohla, hned bych šla s tebou."

„Tak proč to neuděláš?" zeptal se náhle z popudu Ziraen. Limea si povzdechla.

„Je to složité. Po mé nehodě je ke mně Gelvérin, můj otec, dost starostlivý a nechce, aby se mi něco stalo. A Diniranva by také nesouhlasila s mým odchodem." Její tón nabral na jízlivosti. „Jsem přeci mladá dáma, která by měla sedět doma, chovat se slušně a začít se rozhlížet po vhodném manželovi." Rozhořčeně pohodila hlavou.

„Pch! Na to jim kašlu! Nehodlám trčet celý život na místě a hrát si na nějakou pitomou dámu v nesnázích, o kterou se musí někdo starat. Nestala jsem se alchymistkou a pak léčitelkou proto, abych se vdala a zahodila celou mou práci. Věděl jsi, že za těch pár let, co jsem byla u alchymistů, se mi už podařilo vymyslet pár jednodušších léčiv a výrazně posunout vývoj léku na spalničky? Tehdy se tím zabýval málokdo, protože ta nemoc neohrožuje elfy, ale jen lidi, a navíc už není tak častá, ale stále na ni umírá každoročně spousta dětí. Práce uvízla na mrtvém bodě, takže jsem se pustila do experimentování s ještě neprozkoumanými přísadami, a dopadlo to takhle," ukázala s hořkostí na svůj obličej. S povzdechem pokračovala.

„Přesto můj experiment v mnohém pomohl a dnes už se Alvandr Purpurový běžně používá na zmírnění příznaků té nemoci. Přežije díky němu více lidí. Nelituji toho, co se stalo. Můj obličej je malá cena za to, že může někdo jiný žít. Přesto jsem na sebe trochu naštvaná za to, že se přes to nedokážu tak snadno přenést. Kdybych byla k názorům ostatních tak lhostejná, jak říkám, možná bych se už neskrývala za iluze a nosila tvář odhalenou světu. Víš, není to tak, že bych svůj vzhled nenáviděla, více mi vadí pohledy ostatních a to, jak se jejich chování vůči mě změní, když se o tom dozví.

Mám chuť odejít odsud už jen proto, abych zjistila, jestli by to bylo někde, kde mě nikdo nezná, jiné. Jenže by to dost zhoršilo mé vztahy s Diniranvou i otcem a navíc by se o mě moje sestřička Ilvein bála. Někdy bych určitě ráda šla, ale možná tomu ještě dám pár let." Co neříkala byla také skutečnost, že její rodiče by nikdy neschvalovali, že by někam odešla zrovna s atirem, ze Ziraenovy tváře však poznala, že význam za jejími slovy stejně vytušil.

„Budu ctít tvou vůli, ať se rozhodneš jakkoliv," řekl. „Je to tvůj život a mělo by být na tobě, jakým směrem ho budeš řídit, přesto chápu, že je obtížné vzdorovat své rodině. Pokud by ses rozhodla jít se mnou, neměl bych proti tomu námitky. Znám plno míst, která bych ti rád ukázal, chvíle, které bych s tebou ještě rád prožil, kdybys chtěla. I pokud se však rozhodneš zůstat tady, nemusí to být naposledy, kdy se vidíme. Sice budu asi často pryč, ale mohl bych tě občas navštívit. A možná se jednou za pár let rozhodneš jít se mnou. Budu čekat." Limea se usmála. Nebylo to její typické, letmé pousmání, ale široký úsměv naplněný štěstím. Její hlas zněl trochu rozechvěle, když promluvila.

„Zní to hrozně romanticky, když to říkáš, víš. Ale uvědomuješ si, že k tobě nechovám stejné city jako ty ke mně a může to trvat roky, než ti je dokážu vrátit, pokud vůbec?" Ziraen se trochu smutně pousmál. Vzpomněl si na Linierwinova slova o tom, že bude muset být trpělivý, pokud to myslí vážně, která mu bělovlasý Pěvec řekl po Limeině odchodu.

„Samozřejmě, že vím. Ale nevadí mi počkat. Nebudu na tebe tlačit. A i kdybys mě neměla nikdy ráda tímto způsobem, byl bych šťastný, kdybychom mohli být přáteli. Začalo mi na tobě dost záležet a nechci tě jen tak vyškrtnout ze svého života." Limea se natáhla a chytila ho za ruku. S úsměvem ji stiskla.

„Ráda bych byla tvoje kamarádka. A možná časem...kdo ví? Moje pocity jsou zmatené, a nevím, jak se časem vyvinou. Nechci však, aby ses vázal pouze na mě. Pokud někde na cestách potkáš nějakou milou dívku, pro niž tvoje srdce zaplane, nebudu ti vyčítat, když se dáte dohromady a budete spolu šťastní."

„Tak snadno na tebe nezapomenu," odmítl vzít její slova v potaz Ziraen. „Možná neznám příliš elfské zvyklosti, ale nevadí mi na tebe počkat." Stiskl ji za ruku. Limea se pousmála.

„Nechme na budoucnosti, jak se vyvine."

*

Havran zakroužil nad střechami Miraku a neomylně zamířil do horního okna písařské dílny. Bylo otevřeno dokořán a květované záclony povlávaly ve větru. Se zakrákáním vlétl dovnitř a usadil se na ozdobné bidýlko zavěšené nad stolem pokrytým listinami. Laira vzhlédla. Zastrčila si za ucho zrzavý pramen vlasů, který jí vyklouzl z drdolu, a s mírným pousmáním odvázala havranovi od nohy do útlé ruličky smotaný list papíru převázaný černou stuhou. Se zaujetím po něm přejela prsty.

„Vida, to vypadá na elfskou práci," řekla zamyšleně. „Talkin, sotva pár let starý, mohu-li odhadovat." Než rozvázala stuhu, přejela prsty po specifickém uzlu, kterým byla zavázaná, a jednom místě, kde byla nenápadně přichycená k dopisu kapkou vosku. Když se ujistila, že je vše v pořádku, rozvinula dopis a začala číst. S každým přečteným řádkem byl její úsměv širší. V modrých očích připomínajících svou barvou letní nebe se zajiskřila radost, když dočetla, obrátila se ke dveřím a zavolala:

„Hej, Nixi, pojď sem! Přišel dopis!" Slyšela přibližující se kroky a za chvíli už prošel dveřmi mladý muž. Tmavými vlasy lemovaná tvář byla nápadně pohledná a z jeho pohybů čišela jistá nedbalá elegance. Se zavířením vínového pláště sepnutého ozdobnou sponou se zastavil před stolem. Na tváři mu hrál šibalský úsměv.

„Copak se děje, má drahá Lairo? Neviděna odepsala?" Laira mu podala dopis a pohodlněji se opřela na židli. Sledovala výraz jeho tváře, pro jednou čitelný jako otevřená kniha.

„Ale no tak! Ty jsi mě pomlouvala!" postěžoval si asi v půlce dopisu.

„Proč si to myslíš?" zeptala se s nevinným úsměvem Laira. Nix se nadechl a začal číst. „Jsem si jistá, že heřmánek má v záhonu místa dost, ale jestli se roztahuje a leze tam, kam nemá, neboj se ho občas trochu zastřihnout." Pozvedl obočí.

„Žádné podrobnosti jsem nepsala," odmítla nevyslovené obvinění Laira. „Jen jsem se zmínila, že se chováš jako obvykle. Ale však si s ní o svých eskapádách brzy popovídáš sám. Čti dál!" Nix ji poslechl a vrátil se k dopisu. Když dočetl poslední řádek, na rtech se mu rozehrál ostrý úsměv. Sjel rukou k pochvě s mečem připnuté u pasu.

„Tak to vypadá, že budeme mít brzy nějakou práci," poznamenal. „Havran s Yvrinem se už pustili do sbírání informací, a Echo s Alchymistou dali do kupy pár nových udělátek, které chtějí vyzkoušet. A jedna z našich špionek, tuším že Astra, právě včera zjistila jednu velmi zajímavou věc, na kterou se budeme moci podívat. Jen co se dostaví Neviděna, může začít tanec." Laira opětovala jeho úsměv.

„Vskutku. Přece nezačneme zábavu bez ní. Tohle bude představení, na které se bude ještě dlouho vzpomínat.

***
Iliria!
Vítám vás u další kapitoly. Byla jsem nemocná, což mi trochu rozhodilo moje naplánované vydávání, ale konečně jsem se dostala k dodělání posledních úprav kapitoly, takže je tady. Opět ocením vaše názory, takže prosím pište.
Tilirin,

Isan Tindein