Dvě strany

10. Křídla z oceli

Z.

„Omlouvám se, že ruším, Starší," vmísil se do hovoru, snažíce se uvolnit napjatou atmosféru, „ale mohli bychom změnit téma? I když o tom příliš nevím, zjevně máte na danou věc oba jiný názor. Jen bych nerad seškrábával ze stropu roztavený kov jako po tom minulém rozhovoru s ohnivcem, který si nejspíš vzal za cíl ukončit tvůj život."
Velitelovy rty se zkroutily do náznaku pobaveného úšklebku.
„Tahle bledulka mi nemůže ublížit. Vždyť by ani pořádný meč neuzvedla," narážel na Limeinu nepříliš velkou tělesnou sílu.
„Tak bledulka říkáš?" zúžily se elfce vzteky oči.
A pak to začalo. Nejrozumnější, co mohl udělat, bylo stoupnout si stranou a sledovat, jak se zlatovláska, která si v chvilce přetavila pouta, snaží sežehnout Velitele na škvarek. Ten vypadal více pobaveně než naštvaně. Evidentně ho bavilo Limeu provokovat, na což tak trochu doplatil. Stále ještě měl v živé paměti jeho mrzutý výraz, když zjistil, že z kupičky listin, na nichž pracoval už pár dní, zbyla jen hromádka popela. A to si ještě nevšiml svého zuhelnatělého obočí. Raději se pro bezpečí všech odklidil i s potlučenou elfkou dle původního plánu do věže a nabídl se, že jí bude dočasně dělat stráž. Jen doufal, že Zavarin uklízením škod po jejich menší potyčce nepověří zrovna jeho. Jak už se zmiňoval, odstraňování roztaveného kovu ze stěn a stropů místností opravdu neměl v lásce.

*

L.

Rozzlobeně přecházela po místnosti. Ten zatracený mizera! Dobře, asi nebylo zrovna vhodné křičet na něj, zvláště, když byla jeho vězněm. Rovněž mu asi neměla podpálit jeho honosný plášť, ožehnout stůl, roztavit svícen na loužičku cínu a vosku a pokusit se mu pocuchat fasádu ohnivými blesky a několika dobře mířenými ranami pěstí. Ale její trpělivost měla také své meze a ty dnes dalece překročil. Jak pohrdavě a blahosklonně se tvářil! Měla chuť mu ten pobavený úšklebek smazat z tváře. Zlomyslně se ušklíbla. To sežehnuté obočí mu jen tak nedoroste. Sice s ní pomocí telekineze párkrát dost tvrdě praštil o zem a okolní stěny, takže ji teď bolelo celé tělo, ale pohled na výraz v jeho jindy nehybné tváři jí to bohatě vynahradil. Prý bledulka! Naštvaně si odfrkla. Však já ti ukážu bledulku!

„Hodláš tady přecházet ještě dlouho, nebo se radši půjdeš najíst?" ozval se za ní Ziraenův hlas. Otočila se a nedůvěřivým pohledem si změřila misku s kaší, kterou atir přinesl.
„Není to otrávené. Kdyby tě chtěl Velitel nechat zabít, už by to dávno udělal," ujistil ji. S povzdechem se usadila na nízkou dřevěnou palandu a převzala od Ziraena misku. Teprve když si vložila do úst lžíci kaše si uvědomila, jaký měla hlad. Meditací a příjmáním energie z hvězd se potřeby těla nedaly zcela uspokojit. V návalu adrenalinu na svou slabost zapomněla, měla tehdy v mysli jen touhu tomu manipulátorovi provést něco nepěkného. Nevědomky sevřela lžíci, až jí zbělaly klouby na ruce.

„Co ti ta lžíce udělala?" otázal se zpola vážně, zpola v žertu Ziraen.
„Ona nic, ale vládce této pevnosti ano," odvětila mezi sousty léčitelka.
„Celkem by mě zajímalo, proč ho tak nenávidíš," nadhodil černovlasý. Elfka dojedla a položila misku stranou.
„Pochybuji, že to budeš chtít slyšet. Očividně je to tvůj velký vzor. Nedivím se ti. Je skvělým manipulátorem, to se mu nedá zapřít." Přešel její slova mlčením a nechal ji, ať pokračuje.
„Pro mě je to, s prominutím, mizerný parchant, který mé rodině zničil život. Očividně má opravdu dobrou síť informátorů, protože dokázal už po několikáté najít některou z osob schopných nachýlit misky vah o samotě či jen s malým doprovodem a unést ji. S Diniranvou se nenáviděli už dlouho předtím. Oba byli velice schopnými Telepaty, jejich názory se však zásadně lišily. Nevím podrobnosti, ale když se po několika dnech cesty v zajetí dostala Lanirhenovi do spárů, pokusil se ji přesvědčit, aby se k němu přidala. Odmítla. Nevím, co vše jí udělal, a pro klid mé duše to ani vědět nechci. Nejspíš se však už vzdala naděje na svobodu, protože vytvořila Zámek, za který uzamkla skoro všechny své vzpomínky. Klíčem určila svého staršího syna, Mirkalma. Její protivník však ještě stihl zjistit, kdo je Klíčem, než vzpomínky zcela uzamkla. Vymazal jí paměť. Když si už nepamatovala ani vlastní jméno a rasu, znovu ji přemlouval, ať se k němu přidá. Tuším, že na ni i použil nějakou iluzi pozměňující vzhled, jinak by to hned poznala. Nevím, jaké lži a klamy použil, že mu uvěřila.

Několik týdnů byla na jeho straně a bojovala proti elfům. Mnohé zdrtilo vidět stát svou dřívější velitelku na straně nepřátel. Přesně to byl Alvanarův cíl. Diniranva ale nebyla hloupá. I když si nic nepamatovala, uvědomila si, že je něco špatně a jeho lest prohlédla. Utekla od něj a když pak, bloudíce lesy, kde dříve žila, potkala své dávné přátele, dozvěděla se pravdu. Poté, co se trochu zotavila, si chtěla nechat vrátit své vzpomínky a požádala, aby k ní přivedli Mirkalma. Zjistila však, že krátce potom, co ji zmanipuloval, poslal Alvanar oddíl atirů do míst, kde se její starší syn nacházel s jediným cílem: zabít ho. Diniranva se po té události stáhla do ústraní. Nic si nepamatovala a nebyla šance, jak jí vzpomínky vrátit. Samozřejmě, že jsem jí já i Gelvérin, můj otec, všechno vyprávěli, ale nebylo to jako dřív. Zatímco s otcem se po několika letech sblížila a dokonce se jim narodilo elfátko, moje sestřička Ilvein, já jsem pro ni cizí osoba. Snažila se, to nemohu popřít. Ale už nikdy to nebude jako dřív. Myslím, že její pocity nejvěrněji popsal Linierwin ve své písni Válirn kelmisin, Křídla z oceli. I když se jedná o alegorii, velmi dobře vím, o čem hovoří."

Přešla k oknu a vyhlédla z něj ven, nechávajíc za sebou ztichlého Ziraena. „To jsem nevěděl," pravil po chvíli. „Je mi líto tvé matky. Zavarinův čin možná nebyl správný, jednal však v zájmu svého lidu. Pochopím, když odmítneš, ale mohla bys, prosím, zazpívat Linia... Linien... píseň toho pěvce? Křídla z oceli?"
„V překladu do Obecné nezní tak dobře jako v ilmerně," odvětila, odvracejíce se od okna. „Trváš-li však na tom..." Začala zpívat. Více než melodickému zpěvu se to podobalo výkřikům z hloubi duše, o to větší však byla její síla.

„Mít tak křídla z oceli
a ohně stvořené,
vždyť už se víc nezcelí
mé srdce zlomené.

Mít tak křídla z prachu cest,
smět na nich letět tmou,
vidět jenom záři hvězd
a hledat jen tu svou.

Mít tak volnost severáku
co ze Sněžných hor vál,
skrýt se všech bytostí zraků,
dokázat kráčet dál.

Mít tak sílu čelit strachu,
a nehledět zpět,
křídla a dech severáku,
začít třeba hned..."

U čtvrté sloky se jí zlomil hlas. „Je to ještě delší, ale... Nechtěj po mě, ať to dozpívám. Nedokážu to. Ne teď a ne tady, na místě, kde předtím byla a trpěla. Ne tady." V očích zalitých slzami zahlédl vzpomínky, které chtěla nechat pohřbené. Nechápal, proč mu to všechno říkala, když si tím působila takovou bolest. Přistoupil k ní a pevně ji obejmul, nabízeje jí svou útěchu. Držela se ho, jako by byl posledním pevným kouskem světa, který se jí rozpadal pod rukama. Nechal ji tiše plakat na svém rameni a šeptal jí do ucha slůvka útěchy. Toužil tu silnou, a přece tak křehkou bytost chránit, nedovolit, aby se jí cokoliv stalo. Stál tam a nevnímal čas; jediné, na čem mu záleželo, byla Limea v jeho náruči.

***
Překlady z Ilmernštiny:
gelvir - pevný
érin - kámen
mir - zelený
kalm - buk
ilvein - smějící (se)
válirn - křídla
kelmisin - ocelový

***

Iliria!
Vítám Vás u další kapitoly. Momentálně pracuji na rozboru alegorické písně Křídla z oceli, pokud to tedy bude někoho z Vás zajímat, za pár dní by to mohlo vyjít jako další Dodatky.
Také Vám chci popřát krásné a pohodové Vánoce strávené s Vašimi blízkými. Není totiž až tak důležité jak je strávíte, ale s kým je strávíte. Tak tedy, šťastné a veselé.
Tilirin,

Isan Tindein