Dvě strany

15. Ještě se uvidíme

L./Z.

Údolí se halilo do bělostného pláště mlhy. Přicházející jaro sem ještě nestihlo přinést teplo, mezi štíty hor se proháněl ledový vítr, nesoucí v sobě vůni sněhu a ledu. Rozevlával Limee vlasy do vířícího spletence zlatavých pramínků a studil ji na prstech, pevně sevřených na altasou protkávaném laně od karabiny. V následující chvíli už nohama dopadla na pevnou skálu. Odepnula karabinu a na zesláblých nohou vykročila po strmém schodišti vytesaném do skály na další plošinu. Nad hlavou jí přeletěl stín.

Měly bychom si pospíšit, elfko. Není radno se tu dlouho zdržovat. Limea jen znaveně pokývala hlavou a vyškrábala se na plošinu. Vedly z ní další tři lana.

A teď kudy? Poslala měničce podob telepatickou zprávu. Za chvilku se jí dostalo odpovědi.

Cesta rovně je nejrychlejší, ale také nejvíce používaná. My půjdeme oklikou doprava, tam bychom snad neměly nikoho potkat. Přešla tedy k řečenému lanu a zahákla za něj karabinu. Zatočila se jí hlava. Opřela se rukou o skálu.

Co je s tebou? Trpíš snad závratí? Dolehl k ní znepokojený hlas Áren.

Ne, jen jsem trochu podcenila svůj stav. Z podzemních kobek jsem se do věže dostala sotva před několika dny a předtím jsem nevnímala okolní svět. Moje tělo je jen trochu zesláblé, to je vše. Zvládnu to.

Napřímila hlavu a s pohledem upřeným dopředu se odrazila. Jedno se muselo atirům nechat. Tento způsob dopravy byl opravdu skvělý. Celým svým vědomím mohla cítit vítr prohánějící se kolem ní. Myslí jí proběhla myšlenka, že jejímu bratranci Linierwinovi z Národa větru by se tady určitě líbilo. V hlavě jí náhle zazněl výkřik Áren.

Elfko! K další plošině se po jiném laně blíží nějaký atir! Dojedeš těsně před ním, připrav se na rychlý ústup! Použiješ druhého lana zprava, já se ho pokusím trochu zdržet!

Vyplašeně se rozhlédla. Nalevo od sebe zahlédla jakýsi nezřetelný obrys postavy, která se však rychle zvětšovala. Připravila se na přistání a když nohama dopadla na skálu, rychle se odhákla a přiskočila ke schodišti. Vyběhla po něm nahoru. Ne, znovu ji nechytí! Zahákla karabinu za druhé lano zprava a prudce se odrazila. K uším jí dolehl čísi naléhavý výkřik.

„Limeo!" Pootočila hlavu a spatřila rychle se vzdalující povědomou postavu. Ziraen. Lhala by, kdyby tvrdila, že jí nebyl sympatický. Ale oddaně sloužil svému Veliteli a nemohl se protivit jeho příkazům. Dorazila k další plošině. Odhákla se, vyklopýtala po stupních nahoru.

Áren! Kudy teď?

Třetí lano zleva. Ne! Počkej! Ne třetí, čtvrté! Elfko vrať se, je to past! Narazíš do skály!

Ale již bylo pozdě. Limea se už odrazila a nyní se rychle přibližovala konci své cesty. Ale místo plošiny a zakončení lana, které by ztlumilo její náraz před ní byla jen tvrdá skalní stěna. Vyděšeně na ni zírala. V takové rychlosti tu po ní zbyde jen krvavá šmouha. Schoulila se do klubíčka a rukama si chránila hlavu. Možná to přežije jenom s rozsáhlými zlomeninami.

Narazila. Ale pronikavá bolest, kterou očekávala, nepřicházela. Opatrně pootevřela oči. Skalní stěna byla sotva dva sáhy před ní. Jakási síla ji uchopila a táhla zpátky. K uším jí dolehl čísi tlumený zpěv. Vzpomněla si, jak Linierwin často přivolával vítr zpěvem nebo hrou na flétnu. Otočila hlavu. Tušila, koho uvidí. A vskutku. Na skalní plošině, odkud se před chvílí odrazila, stál Ziraen. Mezi pažemi vztaženými směrem k ní mu vířily proudy vzduchu. Jeho hlas se vzdvihl v dalším tónu písně. Burácel jako vichr za letní bouře v korunách stromů. S úžasem si uvědomila, že tu melodii poznává. Vítr k ní zanášel slova staré ítárštiny vetkaná do písně, která zněla nad dalekými kraji dlouho předtím, než bylo zaseto sémě prvních nesvárů mezi elfy a atiry. Ziraen zpíval Píseň větru. S údivem a úctou hleděla na jeho přibližující se siluetu. Kým je? Kde se to naučil? Dnes už po Zachee chodilo jen několik stovek osob, které znaly slova Písní počátku.

Natáhl k ní paže a chytil ji do náruče. Odháknul její karabinu a ustoupil s ní dozadu, snad jako by se bál, že se mu opět pokusí utéct. S úžasem se mu dívala do očí a hledala v nich... ani nevěděla co, snad odpovědi na své otázky.

„Ty jsi... Tend'alvern?" Lehce se pousmál.
„Ne. Nejsem Pěvec. Jen jeho skromný učedník." Pustil ji a zkoumavě se na ni zadíval.
„Proč jsi přede mnou utíkala? Nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl."
„To ne," souhlasila Limea. „Ale jsi vázán poslušností svému Veliteli. Nemůžeš mě nechat uprchnout. A já se k němu nemůžu znovu vrátit. Podruhé už by ke mně tak mírný nebyl. Nechci skončit v dolech, zemřít hluboko pod zemí, obklopena dusivou temnotou. Víš, jaké to pro bytost světla je? Jako by ses nemohl ani pořádně nadechnout, všechno na tebe padá a hrozí, že tě pohřbí zaživa. Nevracej mě tam. Prosím." Jemně ji uchopil za bradu a zdvihl k sobě.

„Přísahal jsem Veliteli, že nebudu plánovat žádný útěk na vlastní pěst. Také se nesmím spolčit s nikým, kdo nepatří k atirům. Myslím, že tím, že pomůžu Áren, která patří k atirům, tedy, alespoň k jedné atirce, přísahu nijak neporuším. Já jsem přeci žádný útěk nenaplánoval. Ani jsem to nebyl já, kdo tě dostal z věže. Vlastně jsem tě tu jen náhodou potkal a rozhodl se splatit svůj dluh k tobě za záchranu života tím, že jsem ti právě zabránil v tom narazit v plné rychlosti do skály. Myslím, že jsme vyrovnáni." Nevěřícně na něj zírala. Opravdu se právě rozhodl obejít výslovný zákaz jeho Velitele jen proto, aby jí pomohl? Postrčil ji ke správnému lanu.

„Tak jeď. Budu tě následovat."
„Počkej ještě. Áren?" Vykročila k bělovlasé stojící opodál. Přetáhla si přes hlavu kožený řemínek s flakónkem, který dostala od Ilii, a podala jí ho.
„Doufám, že bude Námenwa v pořádku." Áren se na ni zkoumavě zadívala.
„Víš, možná nejsi tak špatná, jak jsem si myslela. Ať se ti daří... Limeo."
„Počkat, co je s mou sestrou?" vložil se do toho Ziraen.
„To je na delší povídání," odvětila tiše Áren. „Teď běž, doprovoď svou milou k útesům a pak přijď. Já se o Námenwu postarám. Bude v pořádku."
„Věřím ti. Dobrá tedy, pojďme. Čím dříve odsud vypadneme, tím lépe pro všechny."

Zbytek cesty strávili v tichosti. Až když se dostali k útesům, odkud se měla Limea spustit dolů, přerušila elfka mlčení.
„Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělal, Ziraene," řekla upřímně.
„Nevím, jak bych ti to oplatila. Nemám ti co dát, všechno mi vzali. Až na tohle." Stáhla si z prstu stříbrný prstýnek se vsazeným olivínem vybroušeným do malé hvězdičky.
„Sama jsem ho kdysi vyráběla. Teď ti ho dávám na památku. Vzpomeň si na mě někdy." Vložila mu ho do dlaně. Překvapeně na ni pohlédl.
„Ale to nemohu přijmout! Je přeci tvůj, nemusíš mi nic dávat, nejsi mi ničím dlužna."
„Přesto si přeji, abys ho měl ty, ode dneška až do konce světa. Je to dar." Zavřela mu prsty kolem prstenu. S posmutnělým úsměvem se na ni zadíval.
„Uvidím tě ještě někdy?" Trochu překvapeně mu odpověděla.
„Pokud si to budeš opravdu přát, hledej mě na východním okraji Stříbrného lesa v místě, odkud uvidíš Vysoký průsmyk i Stříbrné vrchy. V těch místech vytéká z lesa malý potůček. Na jednom jeho břehu asi půl míle od okraje lesa roste mohutný dub rozťatý bleskem. V době kolem úplňku tam chodím sbírat léčivé byliny.
Felna velvan gilin on aenir, nechť tě provází svit hvězd, Ziraene"
„Tar aine'l zaute, ať se ti daří, Limeo."
Ustoupila dozadu. Ucítil, jak někomu pod srázem poslala telepatickou zprávu. V následující chvíli její tělo uchopil proud vzduchu. Naposledy se na něj usmála a pak mu zmizela z dohledu.
„Ještě se uvidíme," zašeptal větru. V dlani ho zastudil prstýnek. „To slibuji."

***
Překlady z ilmerny:
Felna velvan gilin on aenir. - Nechť tě provází svit hvězd.

***
Překlady ze zirlerny:
Tar aine'l zaute. - Ať se ti daří (dobře).
***
Iliria!

Zdravím všechny čtenáři, kteří mi tady po té zhruba měsíční pauze ještě zbyli. Je mi líto, že jste na další kapitolu museli čekat tak dlouho. Snažím se psát pravidelně, jenže inspirace je mrcha a když není, tak prostě není. Děkuji tedy za vaši trpělivost. V další kapitole se můžete těšit na již několikrát přepisovaný rozhovor Ilii a Lanirhena.
Tilirin,

Isan Tindein