Dvě strany

55. Můj dávný příteli

 Lanirhen seděl za stolem a zrovna dočítal poslední řádky hlášení z Dlekonu. Ten nový zvěd, Atavantar, se až překvapivě činil. Sice bude muset ještě zapracovat na tom, které informace jsou důležitější než jiné, ale díky jeho hlášení měl poměrně dobrý přehled o tom, jaká atmosféra ve městě panuje.

Odložil hlášení a stočil své myšlenky k Stínové bojovnici. Když jí před těmi nainirneny při jejich prvním setkání krátce pronikl do mysli, zahlédl v jejích vzpomínkách velký požár. Po porovnání se záznamy z lidských měst došel k závěru, že se jednalo o Mirak. Tvář mu zkřivilo drobné zamračení. S Mirakem neměli žádné obchodní vazby a jeho síť informátorů tam nebyla ani zdaleka tak hustá, jak by nyní potřeboval. Na práci tam by potřeboval někoho kradmého, někoho, kdo se dokáže dostat do skrytých zákoutí a naslouchat neslyšen cizím rozhovorům.

Vypadalo to, že Atavantar má na takové věci talent. Nebo spíše jeho potkani, pomocí nichž dokázal naslouchat i v místech, kde by ho nikdo nehledal. Chvíli to trvalo, než přišel na to, v čem se umění mladého atira ukrývá, ale nyní byl na dobré cestě získat v něm spolehlivého zvěda. Tento úkol by pro něj mohl být místem, kde by měl šanci předvést své schopnosti. Když ho spáruje s někým, kdo je zručný v boji, mohli by tvořit schopný tým. Poznamenal si, že až se za pár dní vrátí z Dlekonu, přidělí ho k tomuto úkolu. Nebylo zcela jisté, zda se Stínová bojovnice momentálně v Miraku nachází, ale vzhledem ke směru, kterým opustila Ninilar, to bylo velice pravděpodobné. A tuto šanci si nehodlal nechat utéct.

Zrovna se natahoval po dalších listinách, které bylo třeba vyřídit, když ucítil letmý dotyk na svém duševním poutu. Myslí se mu rozezněl Ninislirův tichý hlas.

„Máš chvíli času? Je zde něco, co bych s tebou potřeboval probrat." Lanirhen zpozorněl. V jeho mysli vyčetl překvapivou vážnost spolu se spodním proudem ostražitosti. Něco bylo jinak než obvykle.

„Jistě, počkej chvilku," odpověděl, než shrnul na úhlednou hromádku již vyřízené listiny. Dotkl se nenápadného výstupku na svém stole. O pár okamžiků později se otevřely postranní dveře a do pracovny vstoupil jeden z jeho služebníků. Předal mu listiny spolu s pověřením o tom, komu mají být doručeny, a pak ho propustil. S lehkou úklonou odešel a tiše za sebou zavřel dveře. Rychlou telepatickou zprávou dal strážcům přede dveřmi vědět, aby ho nikdo bez vážných důvodů nerušil, a poté přešel ke skrytému vstupu do svých soukromých komnat. Tiše zadeklamoval heslo a sledoval, jak na hladkém kameni šarlatově zaplál obrys dveří, než se s tichým cvaknutím vylouply ze zdi. Prošel po paměti krátkou chodbou a o pár okamžiků později se ocitl ve svých komnatách. Pevně za sebou zavřel dveře a ujistil se, že v jeho okolí nikdo není. Ze římsy vedle dveří zvedl drobný krystal a uchytil ho do lustru na stropě. Jeho záře pomalu sílila a zalévala místnost měkkým zelenavým svitem. Upřel pozornost zpět do své mysli.

„Omlouvám se, chvíli to trvalo. Nyní jsem však na místě, kde nebudu nikým vyrušován. Nuže, co se stalo? Je neobvyklé vidět tvou mysl tak rozbouřenou, jako je nyní."

„Nedávno jsme mluvili o mračnech, která se stahují nad našimi hlavami," začal Ninislir. „Tehdy jsi řekl, že Sněžné hory skýtají závětří. Je to stále pravdou?" Na Lanirhenově tváři se proti jeho vůli objevil lehký úsměv. Toto směřovalo překvapivým, avšak vítaným směrem.

„Neměním často svá pozvání, když je jednou dám," odpověděl zlehka. „Potřebuji však vědět, v jaké situaci se nacházíš. Máš za sebou pronásledovatele, které je třeba zneškodnit? Nebo jsi vyklouzl ze smyčky dříve, než se kolem tebe stáhla?" Myslí se mu v odpověď rozezněl Ilrávenův hlas. Melodie jeho duše byla takřka stejná jako před lety, a on jí se zalíbením naslouchal.