Dvě strany

28. Leminvant

 I./L.

Ozvalo se rázné zaklepání na dveře. „Moment!" zavolala Ilia, odkládajíc na škrábanci pokrytý stůl prototyp kluzáku, na kterém momentálně pracovala. Otřela si ruce do kusu hadru a rázným pohybem otevřela dveře. Už tušila, koho spatří. „Limeo! Jaké milé překvapení! Čemu vděčím za tvou okouzlující společnost?" Limea přešlápla z nohy na nohu.

„Iliria Ilio. Máš chvilku času? Musíme si o něčem promluvit." Ilia se ohlédla na svůj pracovní stůl. Nu co, stejně si už potřebovala dát pauzu. Protáhnout si tělo po celodenním sezení by jí jen prospělo.

„Dobře, dej mi chvilku." Vklouzla zpět do dílny, aby vrátila do pochev těch pár zbraní, které předtím při stavbě kluzáku odložila. Cestou také uvedla do provozu několik pastí, které tu měla nastavené pro případ nezvaných návštěvníků. Vyšla ven a zavřela za sebou dveře, omotávajíc kolem kliky nenápadný drátek vedoucí k další pasti. Zamkla a spokojeně se obrátila k Limee. „Tak, teď můžeme vyrazit."

Kráčely po jedné z pěšinek vinoucích se lesem. Limea si povzdechla. „Ilio, musíme si promluvit o tvém stylu hlídání dětí." Ilia se vesele ušklíbla. „Netuším, o čem to mluvíš. Mi nikdo v poslední době dítě na hlídání nesvěřil, takže nevím, v čem vidíš problém." Limea se ironicky zasmála.

„Vážně? A kdo teda učil Ilvein vybírat zámky? Už zase jsem našla ve vstupních dveřích domu mých rodičů zaseknutý drát. Po třetí ze ty dva dny, co tady jsem, abych byla přesná." Ilia uznale pokývala hlavou.

„Šikovná, snaží se trénovat. Jen na zahlazování stop bude muset ještě trochu zapracovat. A když už jsme u toho, Limeo, vybírání zámků není nijak nebezpečné. Neboj, nikam do blízkosti jedů nebo čepelí bych tvou sestru nepustila, tak nezodpovědná zase nejsem."

„O to tu vůbec nejde! Ilio, vím, že zrovna tebe to příliš nezajímá, ale to, co ji učíš, není zrovna legální a nechci, aby se Ilvein dostala do problémů. Je jí teprve sedmnáct, na tyhle věci má času dost." Ilia se pobaveně uchechtla.

„To je jen o nějakých sedm let mladší než já. To já v jejím věku..." Limea si rezignovaně povzdechla.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. V lidském počítání věku je jí mentálně i fyzicky asi pět let. Je to dítě, ještě se ani neučila číst a psát, na tyhle věci je ještě příliš mladá."

„Pět let? Tolik mi mohlo být, když jsem se dostala k Cechu," pronesla Ilia zamyšleně. Ve tváři měla trochu nepřítomný výraz podbarvený melanchonií. „O rok později jsem se už učila vrhat dýky a splývat se stíny, rozpoznávat jedy a lézt po zdech. Vím, že máte asi jiné standarty, ale pokud se Ilvein chce kromě pletení věnečků a opakování pořekadel naučit i něco praktického, nevidím v tom problém. Není to tak, že bych ji chtěla podrobovat celodennímu výcviku, koneckonců, neroste z ní další člen Cechu, ale mladá zdvořilá elfka. Navíc v tomhle věku by si ještě měla hrát a bavit se, dokud může.“

„Je mi líto, že jsi nemohla mít pořádné dětství," řekla tiše Limea. Ilia se ušklíbla a ta chvilka byla pryč.

„No, nač se hrabat v mé temné a depresivní minulosti," poznamenala s nádechem ironie. „Cech mě vychoval dobře a se svým životem jsem spokojená. Víc starostí by sis Limeo měla dělat o své sušící se kytičky. Teď je sotva něco po poledni, ale jak se tak dívám na oblohu, k večeru by mohla přijít slušná bouřka." Limea se podívala na nebe a tiše zaklela.

„Zatraceně, budu si muset pospíšit. Nechala jsem si na kraji lesa sušit nějaké bylinky, tímhle tempem mi zmoknou. Tilirin Ilio, děkuji za náš rozhovor." Ilia se pousmála. Cítila z Limeiných slov, že jí neříká celou pravdu, ale na tom nezáleželo. Každý má právo na svá tajemství. Ostatně, sama jich měla spoustu. Veselým hlasem odpověděla: „Jistě Limeo, jen běž, ať ti tvé kytičky nezmoknou. Taky se mi s tebou dobře mluvilo, klidně se zase někdy zastav."