Dvě strany

20. Moc ležící v tvých rukou

Z.

Ziraen dobaloval poslední věci. Ještě pár drobností a bude připraven vyrazit. Ucítil dotek Velitelovy mysli. Vědomím se mu rozezněl jeho podmanivý hlas: „Ziraene. Dostav se okamžitě do mé pracovny."

„Jistě, Starší. Již jsem na cestě." Postavil se a oprášil si prach z nohou. Vykročil spletí známých chodeb k Zavaranu. Myslí se mu honily obavy. Dozvěděl se Zavarin o jeho chystaném odchodu? Jistě ano. Chce ho zadržet? To ví jen on sám. Když stanul před černými dveřmi vykládanými polodrahokamy v barvách ohně, jejich strážci mu beze slova otevřeli. Prošel předsíní a zaklepal na dveře. Po tichém pokynu vstoupil. Vládce stínů seděl na své židli připomínající strohý trůn. To a obroučka s černým drahokamem vsazeným nad čelem jako jediné prozrazovalo jeho postavení, přesto by si ho s nikým nespletl. Poklekl.

„Starší. Volal jsi mě."
„Ano. Povstaň." Zavarinův hlas se tiše rozlehl místností. Zdálo se, že i kámen naslouchá.
„Opouštíš vojsko. Chceš jít hledat tu elfskou léčitelku, která utekla z našeho zajetí." Neptal se, pouze konstatoval. Ziraen přikývl. Bylo by bláhové očekávat, že se o tom Zavarin nedozví.
„Proč?" V otázce zazvonil náznak oceli.
„Veliteli," odvětil Ziraen, hlídaje každé své slovo, „sám to dobře vidíš v mé mysli. Ve službě jsem byl od posledního odchodu dva roky. Chybí mi daleké kraje, volnost na cestách. Chci znovu vykročit na Stezku. Ta elfka, Limea, mě zaujala svými názory. Rád bych se toho o ní dozvěděl více a znovu se s ní setkal."

„Uvědomuješ si, že pokud s tou elfkou navážeš nějaký bližší kontakt, nebudeš se moci vrátit zpět mezi bojovníky? Už navždy budeš žít s cejchem někoho, jehož věrností si není možno být jist. Buď to, nebo mi budeš muset umožnit přístup ke kontrole celé tvé mysli."
„Jsem si toho vědom, Starší."
„A přece to chceš podstoupit kvůli jedné elfce. Ziraene, jsi ještě mladý, nezahazuj život kvůli téhle nerozvážné zamilovanosti. Myslíš si, že by si to přál tvůj otec?" Ziraen se napřímil.
„Chtěl by, abych byl šťastný. Nezáleželo by mu na tom, jak nebo s kým to štěstí najdu." Zavarin zamyšleně pokýval hlavou.
„Ano, Nanvazar byl vždy trochu sentimentální. Jdi tedy, nemáš však mé požehnání. Předvídám, že dospěješ ke zlému konci."
„Ještě u něj však nejsem a i kdyby má cesta života skončila bolestně, zůstanou mi vzpomínky na to, co jsem prožil. Musím jít. Buď zdráv, Veliteli, kéž nad tebou Zirkhala drží ochrannou ruku."
„Buď zdráv, Ziraene. Snad svého rozhodnutí nebudeš litovat."

*

L.

Lesem zněly sladké tóny flétny. Věděla, koho spatří, ještě než vkročila na mechem obrostlý palouk. O mladou břízu se opíral bělovlasý elf a hrál tesknou melodii. Cítil její přítomnost, přesto nevzhlédl. Až když dohrál poslední tóny, zvedl hlavu a upřel na ni své blankytně modré oči připomínající bezmračné nebe.

„Limea! Itaven analnaven hilin velvan dalnen. Velnivia alcea," přivítal ji melodickým hlasem.
„Filins diln lain elir kian," odvětila s úsměvem Limea. Posadila se vedle něj do svěží trávy.
„Povídej, co se změnilo na cestách?"
„Znovu jsem se po letech vydal k vrcholům Sealin mians. Sníh na jejich štítech je jiskřivě bílý, a přece se za svitu zapadajícího slunce vyhřívá v purpurově oranžové záři. Cesty Sněžnými horami dobře znám, přesto mne ten pohled vždy naplní úžasem" Zkoumavě na ni pohlédl.

„A co ty, sestřenko? Slyšel jsem, že jsi byla zajata. A v mysli mi leží Zámek, za nějž jsi uzamkla část svých vzpomínek – na naše putování, rozhovory... a tvou nehodu. Je-li to tvým přáním, předám ti je zpět." Limea si povzdechla.

„Dobrá tedy. Vytvořila jsem tři Zámky, zbývá otevřít tento poslední. Ilie jsem svěřila všechny postupy výroby jedů a protijedů, které mě naučila. Gelvérinovi cokoliv, co by se dalo využít ve válce – lesní stezky, strategická místa, to málo, co vím o pravidelných cestách hlídek. K tobě jsem pak, Linierwine, uložila vzpomínky, u nichž nechci, aby se bez mého vědomí dostaly k někomu jinému. I když bolestivé, jsou mou součástí. Prosím předej mi je." Linierwin sklonil hlavu.
„Jak si přeješ."