Dvě strany

54. Na naši budoucnost

Byla asi hodina před půlnocí, když se rozhodli utábořit v malém dolíku krytém ze dvou stran kameny porostlými mechem. Z nedalekých křovin opatřili několik sušších větví a v mělké jámě, kterou mezitím Ziraen vyhloubil, rozdělali oheň. Zatímco Limea připravovala jejich dnešní jídlo – hustou polévku z nasbíraných kořínků, zeleniny, hub a kousku sušeného masa – pustil se do přípravy jejich lůžek. Na rovné místo pár kroků od ohniště rozložil jejich pokrývky a náhradní kusy oděvu, které si navykli oblékat jako ochranu před nočním chladem. Nezdálo se, že by mělo pršet, takže se neobtěžoval vytahováním celty a posadil se místo toho zpět k Limee. Když dovařila, podal jí jejich misky, do kterých jim nalila pořádnou porci polévky. Z mošny zavěšené u pasu vytáhl už lehce okoralou obilnou placku, rozlomil ji a půlku podal Limee.

Jedli mlčky, ticho přerušovalo jen praskání plamenů, škrábání jejich lžic o dna misek, šustění větru v křovinách a občasné zašelestění nějakého drobného nočního tvora vydávajícího se na lov. Od jejich odchodu z Ninilaru uběhl týden. Za tu dobu si vytvořili denní rutinu, které se drželi. Když tábořili na jednom místě, nebylo to tak patrné, ale s plynoucími dny na cestě se stále více ukazovalo, že oba dva jsou zvyklí fungovat v jiných hodinách. Jemu vadily ostré paprsky slunce kolem poledne a Limea zase pozdě v noci neviděla na cestu a zakopávala o kameny a další nerovnosti. A třebaže ani jeden z nich nespal, ne tím způsobem, jakým spí lidé, oba dva potřebovali čas na to, aby si jejich těla i mysli mohly odpočinout a načerpat nových sil. Ustálili se tak v rytmu, který svým způsobem vyhovovalo jim oběma – putovali od časných ranních hodin do půlky dopoledne a od odpoledne do pozdního večera. Několik hodin kolem poledne a půlnoci pak připravovali jídlo a odpočívali, zatímco nechávali své mysli bloudit po stezkách snů, napůl mezi plným vědomím a bezvědomím.

Ziraen dojedl a odložil misku stranou, aby ji později opláchl v nedaleké stružce prýštící mezi kameny. Zahleděl se přes oheň na Limeu. Světlo plamenů, které rozdělala, jí črtalo na tvář naoranžovělé stíny a její vlasy zářily jako prameny matného zlata. Stále si ještě zvykal na to, jak jsou oproti dřívějšku krátké. A co to pro elfku samotnou znamená.

„Pročpak na mě tak zíráš? Mám snad něco na tváři?" zeptala se Limea. Ziraen se se zamrkáním vytrhl ze zamyšlení. Uvědomil si, že už notnou chvíli upírá pohled na Limeinu tvář. S rozpačitým zakašláním odvrátil pohled.

„Omlouvám se, ztratil jsem se v myšlenkách." Elfka pozvedla obočí.

„V poslední době se ti to děje celkem často. Co se děje? Jde o můj nový vzhled?" Prohrábla si rukou vlasy, které jí nyní sahaly sotva po ramena. Její jediné smaragdové oko na něj upřelo zkoumavý pohled. „Až se dostaneme do nějakého lidského města, mohu vrátit iluzi zpět na místo, abychom nepoutali takovou pozornost, ale zatím bych to ráda nechala tak, jak to je. Je v tom nějaký problém?"

„Ne, to vůbec ne!" odmítl spěšně Ziraen. „To, jak chceš vypadat, je jen na tobě, a rozhodně ti do toho nechci nijak mluvit. Tohle je tvé tělo, záleží jen na tobě, jak se cítíš pohodlně." Na tvářích se mu objevil náznak rumělce. „Kromě toho," dodal trochu ostýchavě, „neobyčejně ti to sluší." Limea se rozpačitě zasmála.

„Ale prosím tě, nemusíš mi lichotit. Vím, že moje jizvy hyzdí, s tím jsem se už dávno smířila, nemusíš to z ohleduplnosti zakrývat."

„Ale já ti nelichotím, jen říkám pravdu," popřel Ziraen její slova. A myslel to vážně. Limea s hladkou, souměrnou tváří, dlouhými zlatavými vlasy a oděná ve splývavých šatech byla nesporně krásná, ale teď? Přejel pohledem po pásce přes oko, jizvách na obličeji, krátkých vlasech... A třebaže šaty Limee slušely a vypadala v nich elegantně, plátěná košile, šněrovací vesta, kalhoty a vysoké boty jí dodávaly půvabu, který viděl u žen jen málokdy. Její ostré hrany jí snad jen dodaly na kráse. Byla jako břitký, umně tvarovaný meč. A přesto její ruce nebraly životy, ale léčily. A když viděl, jak se na její rty stočily do trochu křivého, ale o to upřímnějšího úsměvu, rozbušilo se mu srdce. Ach hilvarin, měl pocit, že netušil, jakým způsobem dokážou být ženy přitažlivé, dokud nepotkal Limeu.