Dvě strany

44. Zpátky v Cechu

Neviděna se slabým zavrzáním otevřela dveře a vešla do místnosti. Tvořil ji velký prostor pokrytý polozbořeným zdivem a s vysokým stropem, odkud sem několika vitrážovými okny proudilo slabé světlo. Panovalo tu přítmí, po tmě chodeb se jí však zdálo jasné jako jako ranní slunce.

„Vítej, Neviděno. Už je to nějaký čas," ozval se náhle prostorem tichý, ale pevný hlas. Zpoza jednoho ze sloupů podpírajících síň vystoupil muž v černým plášti, jehož kápě mu padala do čela. Když si ji stáhl z čela, zahlédla Ilia vážnou tvář přeťatou na levé tváři stříbřitou jizvu. S úctou sklonila hlavu.

„Stíny vždy skryjí své věrné, Soumraku," pozdravila a sklouzla hravě do jazyka stínů. „Skryly i své ostatní děti?" Soumrak mírně sklonil hlavu.

„Stín letící v bezměsíčné noci byl spálen sluncem, ostatním však stíny stále skýtají útočiště." Mírně přikývla.

„Ohnivá liška mi sdělila tu zprávu. Proto dnes stojím na tomto místě. Mohu nyní promluvit se svými bratry a sestrami ze stínů?" Dlouze si ji změřil pohledem, pak však přikývl a ustoupil stranou.

„Najdeš je na obvyklém místě. Jsi očekávána." S kývnutím se rozloučila a prošla kolem něj k úzkému točitému schodišti skrytému za hromadou suti a začala po něm vystupovat nahoru. Viděla, že Soumrak se zatím vrátil do své pozice za sloupem, vždy neúnavně strážící toto místo a čekající na příchozí. Když vystoupila na vrchol kamenných schodů, ocitla se na malém odpočívadle přiléhajícím ke zdi síně. Zamířila dál krátkou chodbou a asi po patnácti krocích dospěla k dveřím, zpoza nichž k ní doléhal tichý ruch hovoru. Odložila tornu a opřela ji o stěnu vedle dveří. Pak stiskla kliku, kopnutím otevřela dveře a rychlým kotoulem se skulila stranou, takže sotva uhnula nádobě s vodou letící jejím směrem. Z ticha, které se v místnosti rozhostilo, se ozval krátký výbuch smíchu následovaný Nixovým hlasem.

„Pěkně, Neviděno! A to jsem si myslel, že tě konečně dostanu!"

„Říkala jsem ti, že ji nemáš podceňovat," oponoval mu zvonivý ženský hlas. „Na tak laciný trik by ti neskočil ani opilý námořník." Ilia se postavila na nohy a rozhlédla se. V místnosti bylo o něco světleji než v síni, přesto tu nebylo zcela jasno. V mdlém světle proudícím sem přes zaprášená okna rozeznala několik osob posedávajících na sedadlech a lavicích rozestavených po místnosti. Obrátila se k tmavovlasému mladíkovi v elegantním oblečení.

„Předpokládám, že to tobě mohu poděkovat za to milé přivítání, že, Nixi?" zeptala se suše. Nix se zazubil a přišel k ní blíže.

„Jen jsem testoval, jestli jsi za ta léta nevyšla ze cviku. Rád tě po čase zase vidím, Neviděno." Když se k ní dostal na dosah, v nestřežené chvíli mu podtrhla nohy a poslala ho k zemi. Naklonila se nad něj a sladkým hlasem poznamenala:

„Myslím, že ten, kdo vychází ze cviku, jsi spíše ty, Nixi, nezdá se ti?" Nesnažil se postavit, ačkoliv mu v tom nijak nebránila, a potěšeně se zasmál.

„Pořád stejně ostrá jako dřív, jak vidím. Dáme si pak souboj? Trénoval jsem s Havranem, takže doufám, žes také cvičila, jinak to bude mít krátké trvání." Ostře se usmála a naklonila se k němu blíže.

„Tak určitě. Ráda si na tobě procvičím kopy a údery. Jen si nestěžuj, jestli tě pak bude bolet celé tělo. Nehodlám tě šetřit."

„Být poražen tak krásnou dívkou jako jsi ty by mi nijak nevadilo," odpověděl s rozpustilým úsměvem. „Ačkoliv bych si na tvém místě tolik nevěřil. Nejsi jediná, kdo umí dobře zasáhnout pěstí." Rychlým pohybem se jí vysmýkl a postavil se. Nechala ho jít, na rtech se jí však zformovala tichá slova. „Jen počkej až budeme na cvičišti."