Dvě strany

21. Pěvec

Z.

Konečně, takřka po dvou letech, znovu vkročil na Stezku. Ani si neuvědomoval, jak mu chyběl ten pocit volnosti a svobody, dokud ho znovu nepocítil. Tiše si broukal jemnou melodii a s radostí v srdci sledoval, jak kolem něj víří proudy vzduchu. Přiléhavý černý oděv bojovníka vyměnil za volnější tuniku, kalhoty, koženou vestu a šedý plášť, jehož kápě bude v letních dnech chránit jeho oči před oslepujícím světlem slunce. Zde, v podhůří Sněžných hor, bylo již jaro v plném proudu. Mezi kameny stékaly stružky chladivé vody a Pláně kolem něj se vlnily čerstvou trávou.

Odhadoval, že k okraji Stříbrného lesa dorazí za dvě či tři noci, podle toho, jak rychle půjde. Když k tomu připočte nějaké další tři čtyři noci strávené obcházením lesa, mohl by se k jeho východnímu okraji jednu nebo dvě noci po úplňku. Než najde místo, které mu Limea popsala, také to chvíli potrvá, ale ve výsledku by to měl stihnout. Zlatovláska se zmiňovala, že v těch místech sbírá kytky, tedy, léčivé byliny, v době kolem úplňku, takže by ještě nemělo být pozdě. A i kdyby to nestihl, mohl by počkat na další úplněk, přesto by ho ta ztráta času mrzela. Nebyl zvyklý jen nečinně sedět a nic nedělat.

Vynořil se ze svých myšlenek. Pozdní odpoledne se sklánělo k večeru, bezmračná obloha temněla a v okolní trávě tiše šuměl vítr. Pousmál se. Noc jako stvořená pro cestování. Než vyjde slunce, už bude mít třetinu Travnatých plání za sebou. S tichým pobrukováním přidal do kroku. V srdci mu zpívala píseň a dálky ho volaly.

*

L.

Limea kráčela po měkké lesní půdě. Byla již kus za branami města, tušila, že tu někde nalezne svého bratrance. A vskutku. Po chvíli ho uviděla obklopeného hloučkem dětí a mladých elfů. Brnkal na struny malé harfy a zpíval jim jakousi písničku. Přistoupila blíže. Už rozeznávala jednotlivá slova:

„Krajina svou píseň zpívá,
tón flétny ve větru zní,
z oblohy luna se dívá,
hlídá ty, kdo pod ní sní.

V potocích rybky si hrajou,
zelená se už jíva,
ledy v údolích tajou,
za chvíli pryč bude zima!

Sněženky raší zpod hlíny,
přivoň si k jejich květu,
odejdou pryč hladu stíny,
otevřou se brány létu.

Všechno už pučí a roste,
užívej dokud je čas!
Až mine to léto prosté,
zimy chlad sevře nás zas!"

Ozval se nadšený potlesk a výskot. Limea rozeznala také Ilvein zvonivý smích.
„To bylo krásné! A opravdu mají tam na severu tolik sněhu, že si s ním můžou hrát skoro celý rok?" Zeptal se jeden rozcuchaný elfík. Linierwin s úsměvem přikyvoval.
„Jistě. A všichni se potom těší na krátké období tepla, kdy se zazelenají údolí, v průzračných bystřinách plují kusy ledu a sníh na vrcholcích hor jiskří na slunci. Sněžné hory jsou divoké, ale nádherné." Za lem pláště pošitého ptačím peřím ho zatahala čísi malá ruka.

„Linierwine! Zazpívej něco o lásce, o tom, jak se Eaknar zamiloval do krásné Íslindil a jak na ni vždycky čekal, když vyrážela na moře, které ji volalo. Nebo o statečné Erilian, která se postavila svému osudu a dokázala ochránit svou rodinu před zkázou, třebaže ona sama padla!" Pěvec se zvonivě zasmál.
„Máte štěstí! Zrovna před pár dny jsem dokončil jednu píseň, která by se vám mohla líbit!" Hrábl do strun harfy a vyloudil z ní jemnou, tesknou melodii. Rozhlédl se po posluchačích a začal zpívat:

„Když hvězdy vzplály s večerem
a teplý vánek vál,
chlapec s hvězdou nad čelem
ve svahu kopce stál.

Čekal na svou bílou paní,
srdce své jí dal,
i když se noc k ránu sklání,
čeká stále dál.

Až s úsvitem slunce přišla,
vlas její bledě plál,
a hlas jako flétna příčná,
na kterou Slavík hrál.

Srdce její láskou hoří,
té dívky svěží, mladé,
oči jak dna chladných moří
za svitu luny bledé.

Elfský mladík přistoupil k ní,
přivinul ji k sobě,
šťasten, že ji opět vidí
po tak dlouhé době.

I hvězda jeho stříbrná
v ranním světle září,
když úsměv se objevil
na jindy smutné tváři.

Tam ve svahu zeleném
dnes dva stromy rostou,
jsou vzpomínkou mladé lásky,
tak krásnou a prostou.

Teplý větřík s večerem
čechrá bříze vlasy,
na dubu cos leskne se,
ze stříbra hvězda asi."

Když utichla poslední slova písně, rozezněl se ohlušující potlesk. Limea s úsměvem vystoupila zpoza stromů. „Tahle se ti opravdu povedla. Měl bys ji zazpívat mistru Ninislirovi, věřím, že by se mu líbila." S úsměvem se na ni ohlédl.

„Děkuji, Limeo. A s Ninislirem jsem ji už konzultoval, potřeboval jsem se ho vyptat na nějaké historické detaily. Není nic horšího než píseň, ve které je většina událostí upravená nebo dokonce vymyšlená, takže předává dalším generacím mylné informace. Jestli jsi někdy měla tu smůlu číst Linfinovy verše, přesně víš, o čem mluvím." Povzdechl si. „Ale přestaňme se tady rozhořčovat nad něčím, co nemůžu změnit. Stejně už musím jít." Rozhlédl se po svých malých posluchačích. Na tvář se mu opět vkradl úsměv. „Bylo mi potěšením pro vás hrát. Než se vydám znovu na cesty, určitě se u vás ještě zastavím, slyšel jsem několik nových příběhů, které by se vám mohly líbit!"

Dopředu vystoupila hnědovlasá dívenka držící v rukou věneček sedmikrásek. „Těšíme se na tebe, Linierwine! Zpíváš moc hezky a vyprávíš ty nejhezčí pohádky. Tohle jsme ti s kamarádkami upletly!" Linierwin se s úsměvem sklonil, aby mu mohla dívka slavnostně položit věnec na hlavu. „Tímto tě korunujeme na Krále příběhů!" Ostatní děti se rozjásaly. Linierwin si s úsměvem narovnal věneček na hlavě. „Děkuji vám, děti! Jakpak by se Král příběhů obešel bez tak skvělých posluchačů? Z celého srdce vám přeji štěstí, ať nad vašim klidem bdí slunce i hvězdy!" Když se se všemi rozloučil, a uložil harfu do pouzdra, připojil se k Limee. „Děti tě milují," řekla s úsměvem. „Ilvein se vždycky nemůže dočkat toho, až zase přijedeš." Linierwin šťastně odvětil: „A já miluji je. Je krásné vidět, že přestože je svět plný problémů, stále existuje něco tak čistého a krásného jako dětský smích. Kam vlastně jdeme?"

„Nechceš se mnou povečeřet v mojí chatě? Je sice malá, ale útulná. Nedaleko odtud mám loďku. Přeplujeme řeku Ekon a pak už to je pěšky sotva hodina cesty. Vždyť víš, sám jsi tam už byl." S úsměvem jim propletl prsty. „Dobrá tedy. Veď mě, sestřenko."

***
Překlady z ilmerny:

- Eaknar - světlo ve tmě
- Íslin - bříza
- Dilnen - dívka (od dospívání do sňatku)
- Eril - odvážný
- Ian - srdce
- Ekon - velký (název řeky)
- Lin - dobro, dobrý
- Fin - hranice

***
Iliria!

Vítám vás u další kapitoly. Sice se toho v ní tolik nestalo, ale snad se i tak líbila. Navíc se mi konečně podařilo vyzrát na wattpad, který mi při psaní na počítači neustále rozhazuje odstavce v písních, takže to teď vypadá docela přijatelně. Jako vždy ocením vaše názory :-) .

Tilirin,

Isan Tindein