Dvě strany

34. Ti, jež kráčí stíny

I./N.

Ilia kráčela k Ninislirovu příbytku. Před chvílí k ní přiletěl elfův sokol s krátkou zprávou vzkazující, že s ní potřebuje o něčem mluvit. Přemýšlela, o co by mohlo jít. Jistě, měla pár odhadů, ale snažit se předvídat něčí chování bylo vždy trochu ošidné. A hlavně u této osoby. Sledovala ho už pár let a stále si jím nebyla úplně jistá. Ninislir byl zvláštní, usoudila Ilia už po několika setkáních. Za fasádou klidného a rozvážného elfa se toho skrývalo mnohem víc, než dával najevo. Předně byl podle všeho po magické stránce opravdu silný, a přece ho většinou sotva viděla vykřesat plamínek. A ačkoliv to nedával příliš najevo, i v telepatii byl podle všeho mnohem schopnější, než by od většiny elfů po zkušenostech s Lanirhenem očekávala. Navíc byl linnanem sedmé úrovně, které dokázalo dosáhnout jen velmi málo elfů, a přitom se do vedení nijak zvlášť nezapojoval, ale stáhl se místo toho do ústraní. Někdy z něj měla dokonce pocit, jako by tam ani nechtěl být. Hromadilo se jí u něj více drobných nesrovnalostí vykreslujících osobu, na které jí pořád něco tak úplně nesedělo.

Zastavila se, když zjistila, že už došla k Ninislirovu obydlí. Před ní byl ne příliš velký domek stojící pod mohutným stříbrobukem, na kterém byla analain, dřevěná plošina, na kterých lesní elfové přes léto s oblibou přebývali. Než stačila zvednout ruku ke klice, dveře se před ní tiše otevřely.

„Děkuji žes přišla, Anarin valin," pozdravil ji klidně svým melodickým hlasem stříbrovlasý elf. „Je tu jedna záležitost, o které bych s tebou rád mluvil."

„Ano mistře Ninislire, to jsem z tvého vzkazu pochopila. Co kdybychom se přesunuli dovnitř, abychom si mohli v klidu promluvit?" odvětila Ilia. Stříbrovlasý s mírným úsměvem přikývl.

„Zajisté. Nuže, vstup dovnitř. Lian zrovna trénuje u řeky práci s vodou, takže budeme mít chvíli klidu." Ilia kolem něj prošla do domu a rozhlédla se. Už tu párkrát byla, takže ji nijak zvlášť nepřekvapila poměrně prostá, ale útulně zařízená místnost.

Protější stěnu zabírala knihovna ze světlého dřeva, nad níž viselo několik polic s květináči. Nalevo od dveří byl krb a dvoje dveře, napravo pak několik oken, jimiž sem proudilo denní světlo. Stál pod nimi stůl a několik židlí, k nimž Ninislir zamířil. Odsunul jednu z nich.

„Posaď se, pokud chceš. Bude to chvíli trvat." Ilia přistoupila k židli naproti němu a posadila se. Položila lokty na stůl a opřela si bradu o spojené dlaně.

„Dobře, poslouchám. O co jde? Týká se to Liana?" nadhodila nejpravděpodobnější téma. Ninislir se jí zadíval do očí.

„Ne, netýká. Ale je tu jedna věc, o které bych s tebou rád promluvil. Několikrát ses setkala s Lanirhenem Alvanarem a udržuješ s ním kontakt, nemýlím-li se?" Ilia ostražitě vzhlédla.

„Ano, setkala," odvětila. „A do toho, jestli s ním udržuju kontakt, ti pokud vím nic není," dodala s drobnou hranou v hlase. Ninislir smířlivě pozvedl dlaně.

„Nesnažím se tě soudit, jen potřebuji vědět jednu věc. Slyšel jsem, že Lanirhen Alvanar má na obličeji tmavomodré tetování složené z run a spirál. Když jsi u něj byla, nevšimla sis, jestli mezi nimi nejsou i tyto dvě? Pravděpodobně by se nacházely nad jeho obočím." Podal jí složený list talkinu. Když ho Ilia rozložila, jejím očím se naskytl poměrně podrobný nákres dvou zrcadlově stejných spirál vycházejících z menší spirály stočené do ulity, která byla popsána nějakými runami, které neuměla přečíst. Vzhlédla k Ninislirovi. V tváři vyhlazené do masky klidu a přívětivosti toho moc vyčíst nedokázala, přesto jí však neušlo drobné zvlnění rtů značící neklid. Zajímavé. Tento rozhovor se rozhodně ubíral jiným směrem, než obvykle.