Dvě strany

3. Rilians!

Z.

Jeho vědomí se halilo do tmy. Za zavřenýma očima se mu míhaly nesouvislé útržky událostí. Útěk z prohraného boje, šíp pronikající jeho paží, pád, jemné ruce ošetřující jeho zranění... Prudce otevřel oči. Stále viděl před očima její vlídnou tvář, laskavé smaragdové oči, vlasy podobné slunečním paprskům splývající jí po zádech. Už omdléval ze ztráty krve, když se před ním zjevila, tak čistá a éterická, až se mu zdálo, že sní. Když mu pečlivě sešívala ránu na rameni, konečky vlasů ho hladily po holé kůži a on zhluboka vdechoval vzduch prosycený vůní drcených bylinek. Tvář mu zkřivil neveselý úsměv. Teď se musí věnovat důležitějším věcem, na tyhle myšlenky není čas, stejně už ji nejspíš nikdy neuvidí.

Flakón s dokrvovacím lékem, který dosud svíral v dlani, uložil do brašny na opasku. Pak se opatrně nadzvedl na lokti a rozhlédl se. Světla už kvapem ubývalo, začínalo ho pohlcovat vlídné večerní šero. Zaměřil se na své nitro a po chvilce se mu podařilo přivolat vítr. Pomocí něj se zvedl, takže ani nemusel příliš namáhat záda. Přesto se mu přes zaťaté zuby prodralo několik nadávek adresovaných elfovi, který mu zranění způsobil. Na pochroumanou nohu sice trochu kulhal, chodit však mohl. Pomalu vyšel z lesa a rozhlédl se. Před ním se rozprostírala pláň pokrytá vysokou trávou, s jen několika roztroušenými skupinkami stromů a keřů. Na obzoru k nebi stoupaly štíty Sněžných hor. Pousmál se. Jeho odhad byl správný. Z toho směru k němu přijížděla skupina černě oděných jezdců.

*

L.

Zelenooká léčitelka se skláněla nad dívkou. „Nechápu, proč sis to nenechala ošetřit," řekla zamračeně.
„Je to jen škrábnutí," pohodila Ilia krátkými vlasy barvy slámy a zkusmo zahýbala paží. Bílý obvaz na nadloktí ostře kontrastoval s černou látkou jejího oděvu. „Jistě, nic co by Stínová bojovnice nezvládla," poznamenala ironicky Limea. „Až za mnou přijdeš s useknutou rukou, řeknu ti, že máš ještě druhou. A jestli někde v boji přijdeš o tu svou paličatou hlavu, budu moci s klidným svědomím říct, že stejně za moc nestála." Bojovnice se uchechtla.

„Tvůj smysl pro humor je stejně ostrý jako vždy," poznamenala. „Ostatní elfové by se od tebe mohli učit, většinu času se tváří jak mramorové sochy."

Limea se pousmála. „Tvá mluva jest vskutku tak ostrá jako tvé čepele, Ilio zvaná Anarin valin. Rozhovory s tebou jsou mi však vítané, neb leč jsou mi hrátky se slovy a vznosná mluva blízké, občas se zdají mé mysli únavné a bezpředmětné."
„Jaká to čest pro mne, Limeo Falinian z rodu Ninfia, dcero Diniranvaina," překvapivě věrně napodobovala její hlas Ilia. „Tvá mluva však je tak vznešená, že občas nemožno jest rozeznat, co v mysli tvé je chápáno vážně a co žertem." Limea se tiše zasmála. I když by to nejspíš nepřiznala, rozhovory s Lianovou sestrou po otci ji bavily a užívala si je. Jak Ilia trefně poznamenala, její rasa byla poměrně upjatá a formální, což bývalo občas únavné.

Zvedla svou brašnu a postavila se. „Jsou asi dvě hodiny po půlnoci, půjdeme dále." Ostatní elfové už se také zvedali, a tak již za nedlouho vyrazili. Kráčeli ve dvojicích za sebou po orosené trávě, les asi desítku kroků po levé ruce. Na nebi inkoustové barvy zářily hvězdy a bledý srpek měsíce, poskytující pramálo světla, nemohl zahnat tmu a zalít krajinu stříbřitým svitem. Limea vzpomínala. Na tiché bublání flakónků s mísícími se tekutinami, drobná smítka prachu vznášející se v knihovně Laboratoria, na to vzrušené očekávání, jak dopadne nový experiment... Už to bylo téměř dvacet let, co zasedla k pracovnímu stolu, oblékla si alchymistickou zástěru, zkoumala nová léčiva. Dvě desetiletí, a přesto na to stále občas se steskem vzpomínala. Promnula si pravé oko, které ji začínalo pálit. Jedna jediná chyba. Jedna jediná událost, na kterou se však navázaly další a zanedlouho už nic nebylo stejné jako dřív.

Vynořila se z myšlenek. Vycítila, že je něco špatně. Ptáci utichli. Znepokojeně se otočila k dívce kráčející vedle ní. Než však stačila něco říct, tmu prořízl výkřik: „Rilians!" Nastal zmatek. Elfové se rychle seskupili do obranné formace. Chvatně přiskočila k Ilii, aby jí kryla záda. V jejích rukou vzplál oheň. Plameny ozářily jezdce v černých pláštích, kteří kolem nich uzavírali kruh. Limea zaklela. Tohle se bez boje neobejde. Nechala pohasnout plameny a tasila jilinglirn, zahnuté čepele, které nosila křížem na zádech jako všichni léčitelé, kteří se vydávali do terénu. Krátce se rozhlédla, ale to už se proti nim rozjeli atirové s tasenými meči. Zkřížením jilinglirn zablokovala ránu mířící na její rameno a rychlým pootočením pravého zápěstí vyrazila nepříteli zbraň z ruky. Znepokojeně se rozhlédla. Tohle se nevyvíjelo dobře. Vykřikla, když ji někdo náhle popadl za pas, přehodil přes sedlo a rozjel se pryč. Neúspěšně se ho pokusila seknout čepelí, ale to už zaslechla svistot letící zbraně. Spadla i se svým únoscem na zem. Kůň se polekal a odběhl.

„Jsi v pořádku?" ozval se nad ní Iliin hlas.
„Jsem...Ilio, tys ho zabila?" otočila se nesouhlasně na bojovnici, která atirovi právě vytrhla z boku malý dvoubřitý předmět.
„V klidu, byl to jen středně silný paralyzující jed, za pár hodin bude v pořádku," ohradila se Ilia. „I když zabít ho by bylo z dlouhodobého hlediska účinnější." Chvatně se rozhlédla.

„Pozor!" Limea taktak uskočila před ránou mířící na její nohu, tomu, aby ji však někdo vzápětí praštil hlavicí meče do hlavy, už zabránit nedokázala...

Jako ve snách vnímala svět kolem sebe. Její tělo padající na ostří zahnuté čepele, kterou při pádu z koně upustila...ostrou bolest v boku a rudou krev, barvící dlaně, které si tiskla k ráně ve snaze zastavit krvácení...Stínovou bojovnici rozhánějící se kolem sebe dvěma dlouhými dýkami...okamžik, kdy se dívčiny odhodlané zelené oči střetly s těmi jejími...rychlý výkop okovanou špičkou boty proti nepříteli...bleskurychlý kotoul stranou a pak útěk pod koruny stromů. Ještě zaznamenala Iliin výkřik: „Sokol přiletí!" než ji pohltila tma lesa a ona se propadla do hlubin bezvědomí.

***
Překlady z ilmerny:
Rilians! - Atirové!
dinir - silný
anva - vůle
jilin - zahnutý, zakřivený

glirn - čepele (j.č. glir)

***
Iliria!
Vítám vás u další kapitoly. Také k ní přikládám kratší Dodatky týkající se Zahnutých čepelí a Pravidla vážícího se k jejich používání. Doporučuji je přečíst, aby vám neunikly drobné náznaky a odkazy, které se v příběhu vyskytují. Dnešní kapitola byla trochu akčnější, snad nezklamala, i když vyšla s mírným zpožděním. Obávám se, ale na další si budete muset opět pár týdnů počkat, začátek září bývá u mě poněkud hektický a na psaní většinou nemám myšlenky. Opět mě potěší vaše názory, ocením zanechané komentáře i hvězdičky.
Tilirin,

Isan Tindein