Dvě strany

14. Cesta se vždycky najde

I.

Využila hluku způsobeného nárazem dveří o stěnu a potichu jako stín začala sestupovat dolů. Dřevěné schody byly naštěstí v dobré stavu a pod jejími opatrnými kroky ani nezaskřípěly. Vnitřek věže se halil do tmy, jen na zdech plápolalo několik skomírajících svící.

Neslyšeli ji. Cítili jen, jak cosi sestupuje směrem k nim, jako by tma na jednom místě zhoustla. A i přes svůj neobyčejně dobrý zrak spatřili jen kštici světlých vlasů a matný záblesk dvou čepelí. Ale to už pro ně bylo pozdě.

Vskočila mezi ně, orientujíc se podle náhle zrychleného dechu. Neváhala. Jeden z bojovníků se s přidušeným chrapotem skácel k zemi. Doplatil na to, že si nevzal kroužkovou košili. Další náhle ucítil píchnutí na noze, než se s pocitem strnulosti šířícím se do zbytku těla sesunul na tvrdý kámen. Tápajícími prsty ještě nahmatal chladný kov jakéhosi malého, dvoubřitého předmětu, než mu tělo kompletně vypovědělo poslušnost. Vyšlehl oheň. Jednomu z atirů zaplály v rukou plameny a prozářily tmu. Jejich mihotavé světlo však vrhalo stíny. Až příliš mnoho stínů na to, aby nedokázaly ukrýt Přízrak.

Pohybem ne nepodobným tanci vklouzla mezi ně. Ztratila se v nich, jen aby se mohla nečekaně objevit těsně u zaskočených atirů. Několik z nich pocítilo její smrtící čepele. Než se jejich bezduchá těla sesunula k zemi, opět se vnořila pod ochranný plášť stínů. Ležící těla se ostatním bojovníkům na úzkém schodišti pletla pod nohy a ztěžovala pohyb, kámen zvlhl krví. Kdosi jejím směrem vystřelil několik šípů, kterým se hbitě vyhnula. Ohlédla se. Bojeschopných atirů byly ještě asi dvě desítky a po počátečním překvapení se poměrně rychle formovali do útočné pozice. Zazněl čísi sebejistý hlas:

„Vzdej se, Přízraku! Náš Velitel s tebou chce mluvit. Nechceme tě zabít."

„To věřím, že by se mnou chtěl Velitel mluvit," ozval se výsměšný hlas. „Ale to já také, drahouškové, ovšem nikoliv v okovech. Na to si můžete nechat zajít chutě."

„Tenhle boj nemůžeš vyhrát!"

Ve světle plamenů se náhle zjevila plavovlasá bojovnice, na rtech ironický úsměv.

„Jsi si tím tak jistý?" Než se někdo z atirů zmohl na útok, napřáhla se a hodila přímo do plamenů plápolajících v dlaních jednoho z nich jakýsi malý balíček. Pak uskočila a chvatně se rozběhla po schodech nahoru.

Ohlédla se přes rameno. Zmatené výkřiky a hustý tmavý kouř valící se při zemi ji ujistil v tom, že její dýmovnice zafungovala správně. Teď od nich má alespoň na chvíli klid. Jen doufala, že tu mají kvalitní větrací systém. Těch několik úzkých okének ve stěnách věže nebylo příliš efektivních. Přeci jen, smrt udušením by nepřála nikomu. Nehledě na to, že by to zkomplikovalo její další plány. Po cestě upustila ještě pár drobných překvapení pro ty, kdož se ji rozhodnou následovat a pak vklouzla do cely na vrcholu věže.

Zavřela za sebou dveře a rozhlédla se. Kromě Limey byla v místnosti i povědomá bělovlasá osoba, která jí cosi chvatně vysvětlovala. Když vešla, kvapně se k ní obrátily.

„Ilio!" obořila se na ni rozhořčeně léčitelka. „To, cos té atirce udělala je naprosto neakceptovatelné a já důrazně protestuji, abys-"

„Přednášku si nechej na potom, teď spěcháme," skočila jí do řeči Ilia a významně se podívala na dveře. Přiskočila k nim a zatímco cosi kutila s paklíči, pokračovala:
„Předpokládám, že ti Áren všechno vysvětlila. Až budeš na útesech, holt to budeš muset slézt. Snad to zvládneš bez lana, já mám totiž jenom jedno a bez toho se neobejdu. Zespodu by tě měl jistit nějaký vzdušnivec, takže pokud budeš slézat přesně na tom místě, které ti Áren právě popsala, měla bys přežít i případný pád."