Dvě strany

41. Klid před bouří

 Ninislir meditoval. Sedící pod mohutným stříbrobukem, natáhl své vědomí a zlehka se jím otíral o pomalá vědomí stromů, jejich mízu a živiny proudící z kořenů kmenem do větví a listů, kolébaných svěžím vánkem. Na tváři se mu usadil jemný úsměv. Kolem panoval mírumilovný klid. Ucítil dotek Lanirhenova vědomí na jejich duševním poutu. Otevřel ho a nechal myšlenky volně proudit.

„Dneska je krásný den, že?" zeptal se zlehka. Z druhé strany spojení ucítil tichý povzdech.

„To vskutku ano. Přál bych si teď být na tvém místě, ale naneštěstí mám plno práce, kterou musím dodělat."

„Ach, a o copak se jedná? Vím, že trvalý mír není řešením, ale kdybys nevedl války, nemusel bys toho tolik dělat, víš," poznamenal Ninislir s lehkým pobavením.

„Nejedná se o žádné válečně strategie, s těmi bych si poradil hned," odvětil Lanirhen. „Ale tyhle nudné zprávy o obchodu nemají konce. Chápu, že lidé nežijí tak dlouho jako my, a každý jejich nový vládce si chce vzájemné vztahy znovu pojistit smlouvami, které musím podepsat, ale je to vskutku monotónní činnost. Jak se daří v poslední době tobě?" Ninislir se na chvíli odmlčel, pak však odpověděl.

„Daří se mi vcelku dobře. Velitelství linnanů nebylo samozřejmě nijak zvlášť spokojeno s mou neúspěšnou misí, ale to je tak všechno. V posledních dnech se často procházím lesem. Na jaře je vždy velmi krásný."

„To věřím," odpověděl s drobným úsměvem v myšlence Lanirhen. „Vzpomínáš si na lesy Ilvinu, kterými jsme v mladších dnech kráčeli?" Přes Ninislira se přelila vlna melanchonie, z části jeho vlastní, z části jeho společníka.

„Jak bych mohl zapomenout," řekl po chvíli tiše v myšlenkách. „Už je to sice v mé mysli dávnou vzpomínkou, přesto si to pamatuji jasně. Větve kývající se v nočním vánku tiše šuměly a vzduch prosycovala vůně borové smoly. Bylo to krásné místo." Na chvíli se zarazil, pak se však tiše zeptal:

„Kdy sis vlastně vzpomněl ty? Z tvých slov soudím, že to bylo už dávno." Z druhé strany ucítil krátké zaváhání, pak však dostal odpověď.