Dvě strany

24. Mezi dveřmi

Ilia stála před malými dveřmi vtisknutými mezi masy šedého kamene. Upřímně, byl to trochu nezvyk pro jednou někam jít jako předem očekávaná návštěva, spíš než nepozorovaně se připlížit a špehovat z úkrytu. Ale nehodlala si nechat ujít příležitost trochu si prohlédnout podzemní sídlo atirů. A navíc se jí nechtělo znovu lézt úzkými šachtami komínu, které už beztak nebyly bezpečné. Nehledě na tu sokolí dívku, kterou si při své poslední návštěvě znepřátelila. Opravdu netoužila po tom poznat dno té propasti s lany na vlastní kůži. Odložila tento problém na chvíli stranou a zaklepala na dveře.

Z druhé strany se ozvaly tiché kroky a pak tlumený hlas. „Kdo žádá o vstup?"
„Ilia Stínová bojovnice. A teď otevři ty dveře, tvůj šéf mě očekává."

„Dobrá tedy, pak vejdi." Po pár okamžicích se dveře s tichým skřípěním otevřely. Stál v nich atir v černém brnění se zlatou obroučkou nad čelem. Ilia se pohrdavě ušklíbla.

„Jako vážně? To otevřeš dveře neznámé osobě, která by se mohla za Stínovou bojovnici jenom vydávat? Místo mě by tady mohl stát nějaký elf pověřený proniknutím do vaší pevnosti." Atir si poklepal rukou na spánek.

„Cítil bych, kdyby tady stál elf nebo vás bylo víc. Kromě toho, já jsem se s tvým vědomím už setkal, Stínová bojovnice." Ilia přimhouřila oči. Ten hlas zněl povědomě. Znovu se na atira pečlivě zadívala. „Ty jsi byl u toho jednání, když vám elfové vyfoukli pod nosem zajatce a pak se v tom půlelfovi Lianovi probudila síla živlů," konstatovala nakonec. „ Arjávan z rodu Liraney, že?"

Atirovu tvář zkřivil drobný úsměv. „Je to rod Leranay, ale ano, jsem to já. Je mi ctí se s tebou znovu setkat. Nyní, než mě budeš následovat dále, odlož prosím všechny zbraně. Nemůžu tě pustit k Zavarinovi ozbrojenou." Ilia odmítavě potřásla hlavou. „Svých zbraní se nevzdám."

„Bylo by pošetilé a hloupé pustit někoho tvé pověsti do Zarjána ativar a k Veliteli ozbrojeného."

„Neméně pošetilé by bylo věřit, že by s mými zbraněmi nebylo manipulováno bez mého svolení nebo že by mi byly následně bez podmínek vráceny." Ilia si chvatně procházela své možnosti. Bylo zřejmé, že do pevnosti ji se zbraněmi nepustí, ona se jich však odmítala vzdát. Nicméně si potřebovala s Telepatem promluvit o nastalé situaci kolem jejího bratra a na nějaké sáhodlouhé dohadování teď neměla chuť.

„Pokud se mnou chce váš šéf tak moc mluvit, ať přijde sem," odpověděla na konec.

„Nevím, zda bude souhlasit, ale mohu Veliteli předat tvůj vzkaz," odvětil po chvilce přemýšlení Arjávan. „Vyčkej chvíli."

Ilia se rozhlédla. Objektivně vzato, tohle místo bylo k setkání s Lanirhenem stejně dobré jako každé jiné. Sice si nechá ujít prozkoumání pevnosti, ale zase se nemusí obávat, že by se ji někdo pokusil zadržet. Atirské hry se slovy a polopravdami jí nebyly cizí. Měla sice zaručený svobodný odchod, ale nikdo nespecifikoval, kdy přesně to bude. Klidně by ji mohli umístit do nějakého podzemního bludiště, odkud by se nebyla schopna dostat, a slovo by neporušili, protože by jí přísně vzato nikdo z atirů v odchodu nebránil. Tady byla v otevřeném prostředí, rychlý kůň, kterého si vypůjčila od elfských kurýrů schovaný jen pár desítek kroků odtud.

Z myšlenek ji vyrušil Arjávanův hlas. „Zavarin souhlasil. Za chvíli tu bude." Pokývla hlavou. Po další chvíli mlčení uslyšeli tiché kroky. Z temnoty se vynořil Lanirhen. Ilia si s tichým uspokojením všimla toho, že ke svému obvyklému vzhledu přidal přiléhavé černé rukavice. Ona sama musela runové tetování na prsteníku skrývat, protože nechtěla riskovat obvinění ze zrady. Bylo potěšující vědět, že s tím nemá problémy jen ona. Telepat tichým gestem naznačil Arjávanovi, že se má vzdálit. Pak upřel svou pozornost na ni. Cítila, jak ji jeho oči zkoumají a hodnotí.