Dvě strany

25. Cesty, po kterých kráčíme

L.

Znovu kráčela po známé lesní pěšině vedoucí k domu jejích rodičů. Rány kladiva narážející na kov slyšela už zdaleka. Takže Diniranva je v kovárně, pomyslela si Limea. Obešla dům z druhé strany, než stála kovárna, a narazila přímo na Ilvein opírající se o strom a splétající věneček ze sedmikrásek. „Landir!" Její sestřička s úsměvem zvedla věneček nad hlavu. „Podívej, co dělám! Tenhle je pro maminku a tenhle pro tatínka," zvedla nad hlavu další věnec zdobený tmavozeleným břečťanem. „A tenhle je pro tebe." Limea s úsměvem sklonila hlavu, aby jí na ni vzápětí Ilvein položila věneček jasně žlutých pampelišek.

„Je moc hezký, děkuju!" Ilvein ustoupila a zkoumavě si ji prohlížela. „Sluší ti," zhodnotila pak. „Vypadáš s ním jako sluníčko!" Limea zalovila rukou v kabele přehozené přes rameno.

„Taky pro tebe něco mám, podívej!" Vytáhla plátěný pytlíček, otevřela ho a vysypala si na dlaň pár žlutých kvítků winelnisu. „Můžeš si z něj udělat moc dobrý odvar, vím, že ti minulé jaro moc chutnal. Nejlepší je čerstvý."

„Děkuju!" Ilvein si zastrčila pytlíček do své brašničky a s očekáváním k Limee vzhlédla. „Budeš si se mnou hrát? Vím o jednom palouku, kde je plno pěkných kytiček."

„Tak dobře, ale jenom chvíli," souhlasila Limea. „Zrovna kvete hodně druhů léčivých bylin, které chci nasbírat. Budu pár atzenvanů* na kraji lesa, takže mě chvíli neuvidíš, ale určitě zase přijdu."

„Tak dobře," přikývla Ilvein. „Ale dávej pozor, aby tě zase nechytili zlí atirové! Zamknuli by tě pod zem a musel by přijít statečný bojovník, který by tě zachránil." Limea se usmála.

„Ale ty bys mě zachránila, že?" Ilvein vážně přikývla.

„Poprosila bych bratránka Lina aby šel se mnou a společně bychom tě osvobodili! Lin by zazpíval píseň, která by všechny nepřátele odfoukla pryč a já bych šla a odemkla ti mříže. Ilia mi ukazovala, jak se to dělá. Ještě mi to moc nejde, ale já se zlepším! "

Limea se znepokojeně zamračila. „Co všechno ti Ilia ukazovala? Nepůjčila ti doufám své zbraně, že ne?" Ilvein zavrtěla hlavou.

„Ne, říkala, že je to pro mě moc nebezpečné a že bys ji za to přizabila. Jenom mi ukazovala, jak otevřít zámek, když nemám klíč. Kdybych ho někdy ztratila, víš. Pak už musela jít, zrovna něco dělá v dílně a říkala, že za ní nemám chodit, abych si neublížila. Ale je vážně skvělá! Vsadím se, že kdyby si s námi hrála na schovávanou, nikdo by ji nenašel!" Limea si v duchu povzdechla. Teď aby ještě řešila, jestli se z její malé nevinné sestřičky nestává další Stínová bojovnice.

„Víš co? Půjdeme už radši na ten palouk, ano?" O tomhle si s Iliou ještě promluví.

*atzenvan - elfský desetidenní týden

*

L.L./N.

„Magie je úžasná, ale hrozně matoucí," povzdechl si Lian, snažíce se zvednou z mísy jednotlivé kapky vody. Před pár dny opustil ošetřovnu a teď se s pomocí Ninislira pokoušel naučit, jak svou nově nabytou moc ovládat. Stále ještě si zvykal na to, že svět je teď jaksi ostřejší a jasnější. Slyšel šeptání větru v korunách stromů, cítil pramínky vody jako žíly křižující zem, po které kráčel. V blízkosti ohně měl pocit, jako by byl živý, mohl by ho tvarovat svýma rukama, kdyby chtěl. Bylo to všechno poněkud rozptylující.

Zaměřil se na vodu před sebou. Soustředil se na tu část svého nitra, kde teď cítil slabé pulsování isy a snažil se udržet v mysli představu, že voda v misce je jen dalším prodloužením jeho samého. Pomalu svedl ruku. Z klidné hladiny se oddělilo pár kapek a vzneslo se do vzduchu. Radostně se usmál. Fungovalo to! Kapky s tichým zastříkáním spadly zpět do misky.

„Dobrá práce Liane. Zatím se na to ještě musíš hodně soustředit, ale postupem času se to zlepší. Za pár let už ti to bude připadat jako tvá další končetina," řekl povzbudivě stříbrovlasý elf sedící nedaleko od něj. Zrovna pročítal poslední hlášení od zvědů a co chvíli vzhlédl, aby zkontroloval, jak se Lianovi daří.

„Mistře Ninislire, proč vlastně sám skoro nepoužíváš umění ovládání živlů?" Zeptal se na otázku, která ho již nějakou dobu trápila. „Jsi Ninsalirn, a přesto spoléháš výhradně na své zkušenosti s lukem a lesní umění. Přitom musíš mít i velkou magickou sílu. Nerozumím tomu." Ninistir s povzdechem odložil zprávy stranou a zadíval se na Liana.

„Máš pravdu, Liane, vskutku mi byla do rukou svěřena velká moc. Ale s mocí přichází i velká zodpovědnost. Kdybych jednal nerozvážně, mohl bych způsobit mnoho zla. A teď nemluvím o Naral a Ea, ale o tom, že každá síla může být použita k tvoření, ale i k ničení. A ani to nemusí být nutně původním záměrem mága. Vzpomínám si, jak to před dvanácti stoletími dopadlo, když měl někdo příliš velkou moc, která však nebyla v rovnováze. V těch dobách byly světy ještě mladé, jejich vládci mezi sebou vedli zničující války, zatímco prosté obyvatelstvo kosily hladomory a epidemie. Jeden mág, Iks, věřil, že když světy ovládne, dokáže mezi nimi nastolit mír. V touze po moci však studoval příliš nebezpečné spisy a dostala se mu do rukou moc, kterou nebyl schopen ovládat. Vedlo to k Rozdělení světů. Nechci znovu něco takového připustit."

„Vzpomínáš?" zeptal se užasle Lian. „Jak jsi vlastně starý, mistře?"

„Ach? Myslím, že jen něco přes sedm století. Ale v minulém životě jsem byl u toho, když byly světy rozděleny. Náhodou jsem to přežil a skončil tady, v Eltě. Pak jsem sice po pár staletích zemřel a znovu se narodil se silou, kterou mám teď, ale daří se mi ji udržovat v rovnováze. Na podvědomé úrovni cítím magii všude kolem sebe, ale nemám potřebu ji vyvolávat. Možná se svým rozhodnutím připravuju o možnost učinit velké věci, ale dokud vím, že nevědomky nezpůsobím zkázu, stačí mi to."

Ach ano, věděl, že Vanairen to považuje za zbabělé a hloupé rozhodnutí, kterým se jen připravuje o svou vlastní sílu, ale měl své vlastní důvody. A už nebyli těmi stejnými osobami jako v minulém životě. Každý z nich si vybral svou cestu. Natáhl ruku, lehce vyzvedl z mísy závoj kapek, nechal je zavířit vzduchem a spustil je zpět do vody. Každý si nakonec volí své cesty sám. Možná, že je okolnostmi na některé z nich popostrčen, jiné jsou mu uzavřeny, ale nakonec jsme to my sami, kdo kráčíme našimi životy. Myslí zalétl k černovlasému atirovi s očima připomínajícíma temné noční tůně. Už zase stojíme na opačných stranách. Zvolili jsme si cestu, kterou považujeme za nejlepší, a kráčíme po ní. Jestli byla správná se dozvíme až na jejím konci.

Vzhlédl k Lianovi. S tváří zkřivenou soustředěním právě zvedal k misky tenký pramínek vody a ve vzduchu z něj tvořil prstenec. Už jsi také vykročil na svou další cestu, pomyslel si. Všichni jsme v určité chvíli vykročili. Kde asi skončí ta tvá?

***
Iliria!

Vzhledem k tomu, že jsem celý víkend pryč, vychází kapitola už dnes, v pátek. Přikládám rovněž další Dodatky, zaměřující se tentokrát na počítání času. Jakýkoliv komentář opět velmi ocením.
Tilirin,

Isan Tindein