Dvě strany

17. Alvir al gildar

L.

Těžké bouřkové mraky plující po nebi vrhaly na ztemnělou krajinu černé stíny. Vítr sténající mezi kameny a skalisky ji chytal za vlasy a rozedraný plášť. Neohlížela se. Až příliš to připomínalo její noční můru. Ale tentokrát nebyla sama. Po jejím boku spěchali elfové z jednotky, jejíž jméno si nepamatovala, a asi dvě desítky dalších bývalých zajatců, které se jim podařilo nalézt někde ve spleti chodeb Zarjána ativar. Jak pochopila z jejich slov, atirové měli zřejmě několik menších žalářů rozmístěných po celé pevnosti. I se svými omezenými znalostmi usuzovala, že to bylo chytré řešení. Přinejmenším nehrozilo, že se zajatci pokusí hromadně uprchnout a jakoukoliv záchrannou akci mající za cíl je všechny osvobodit to také značně ztěžovalo. To v Sianosu... Zmateně se zamračila. Kde vlastně ležel Sianos? Rozčileně si promnula spánky. Zatracené Zámky. I když jejich výhody značně převyšovaly nepříjemnosti, zrovna teď je proklínala. A to jí ještě nezbývá nic jiného než doufat, že se ta lidská bojovnice, Ilia, nenechá zabít a bude jí schopna vzpomínky vrátit.

K uším jí dolehl jakýsi hluk. Zavrtěla hlavou. Ne, to je jen mámení smyslů, ozvěna snu. Ale zvuk se ozýval dál. Někdo z elfů spěchajících vzadu je naléhavě pobízel k chvatnějšímu tempu. Ohlédla se. Zezadu se k nim rychle blížila skupina atirů. Navyklým pohybem sáhla na záda, načež si uvědomila, že Jilinglirn jí zabavili v zajetí. Vedle ní běžící hnědovlasý elf v oděvu zvědů si sáhl k opasku a podal jí dýku.
„Tady máš. Bude se ti hodit."
„Velnivia," poděkovala zadýchaně. Jílec byl v její dlani cizí a nezvyklý, ale lesk zručně vykované čepele ji uklidnil. Ta se jí v rukou nezlomí. Chvatně ustupovali. Ale v místech, kde skalnaté suťovisko začínalo ustupovat vysoké trávě, zastavili. Chápala, v čem je problém. Přes Travnaté pláně cesta trvala několik dní. Se zesláblými osvobozenými elfy nemohli dosáhnout dostatečné rychlosti, navíc když budou ze všech stran nechráněni. Střet s atiry byl nevyhnutelný. A radši teď, než když budou všichni vyčerpaní. Váhavě vykročila dopředu. Nechtěla bojovat, ale nyní se to zdálo být nevyhnutelné. Nehodlala jenom tak bez odporu padnout do zajetí, sotva z něj utekla. Šikující se elfští bojovníci ji však odstrčili kamsi dozadu, k ostatním osvobozeným, kolem kterých se seskupili do obranného postavení. Rozhlédla se po bojovnících. Bylo jich málo. Tohle dopadne špatně. Zaznamenala, jak se kdosi prosmýkl dopředu a vběhl mezi elfy a atiry. Který sebevrah-

„Přestaňte! Můžeme se domluvit!" No jistě.
„Když jsem mu říkala, že si má stát za svými názory, tohle jsem tím nemyslela," povzdechla si Limea. Čeho chce dosáhnout tím, že se nechá zabít? Začala se prodírat dopředu, ale masa těl pro ni byla neprostupná.
„No tak! Pusťte mě tam!" sykla na vedle stojící elfy. Lian křičel něco o tom, že mohou žít v míru, nerozuměla každému slovu, zato si až příliš dobře uvědomovala sténání napínaných tětiv. Někdo ji chytl za ramena.
„Ne. Zůstaň tady." Otočila se na dotyčného.
„Podívej, já-" Někde vepředu vyšlehly plameny.
„No tak, co se to tam děje!?" Pokusila se dohlédnout dopředu přes hlavy ostatních. Na elfku byla docela vysoká, ale proti urostlým postavám bojovníků neměla šanci. Kolem hlavy jí prolétl proud vodních kapek a kousků ledu
„Hej!" Slova protestu jí odtrhl od rtů prudký poryv větru. Magie, bylo jí jasné. A zatraceně silná. Pokusila se proklouznout dopředu, ale kdosi jí opět chytil.
„Okamžitě mě pusť!" ohnala se po dotyčném. Málem upadla, když se jí pod nohama zachvěla země. Mezi puklinami skály se náhle začala prodírat tráva. „Bojuje se? Nebo se u někoho probudila magie? Odpovězte mi!" Náhle měla pocit, jako by se někdo dotkl její samotné podstaty. Zalapala po dechu. Nad jejich hlavami se mísily dvě zvláštní, éterické látky. Naral a Ea. Naral se ztrácelo v temných odstínech černi, Ea jiskřilo v oslepující bělosti. Rozhlédla se. Viděla, jak se v očích ostatních zrcadlí stejná záře, Ninislira a jednoho dalšího elfa obklopovala zářivá aura. Jistě, pomyslela si zastřeně, Ninislir je přeci také Vládcem světla. Síla jako by ji náhle pustila ze svého držení. Klopýtla dopředu. Uslyšela čísi hlas, naplněný úžasem:
„Myslím, že máme nového Vládce magie." Sotva slyšitelně si povzdechla.
„A to jste mě nemohli pustit dopředu, abych to taky viděla?"

*

L. L.

Musel to zastavit. Nemohl dopustit, aby došlo k dalšímu nesmyslnému prolévání krve, tady, přímo před jeho očima. Otočil se k Ninislirovi.
„Musím jít." Po tváři jeho mistra přeletěl výraz překvapení a starosti.
„Počkej Liane, teď není zrovna-" nedopověděl. Lian proklouzl mezi několika elfy ostražitě držícími zbraně a stanul na začátku linie. Atirové byli neméně připraveni, jejich řady se ježily černými ratišti kopí a mečů. Nepřemýšlel, prostě tam vběhl.

„Přestaňte! Můžeme se domluvit!" Upřely se na něj překvapené pohledy. Z řad atirů zazněl čísi hlas:
„Čí je ten klouček? Odveďte si ho někdo. Je pod mou důstojnost bojovat se sotva odrostlým dítětem." Neposlouchal ho. Cítil, jak se v něm vzmáhá jakási síla a odhodlání.
„Můžeme žít v míru! Není třeba, aby tento nesmyslný boj pokračoval!"
„Zase nějaký patetický pitomec. Na tohle vážně nemáme čas. Luky!" Na obou stranách se ozvalo sténání napínaných tětiv.

„Dost!" Cítil, jak se v něm hromadí energie a snaží se uvolnit. Je to...?
„Anay!" Z jeho dlaní vyšlehly šarlatové plameny. Šokem rozšířenýma očima sledoval, jak jej obklopily jako zářivý prstenec pulsující svou vnitřní energií. Po takové době...? Cítil, jak se v něm vzmáhá ještě cosi jiného.
„Isa!" Na kůži ho pohladil chladný dotek vody. S úžasem sledoval, jak se z okolního vzduchu srážejí drobné kapičky vlhkosti a jako pás poloprůsvitných klenotů kolem něj víří.
„Dael!" Proud větru mu rozevlál plášť a hodil rozcuchané vlasy do obličeje. Radostně se zasmál. Ještě nikdy se necítil tak volný.
„Nira!" Moc země ho zalila jako přívětivá náruč matky, kterou si stěží pamatoval. Kameny pod jeho nohama se zachvěly, když mezi nimi vyrašila zelená tráva. Povadlá větvička, kterou měl stále ještě zastrčenou za opaskem zazářila a obsypala se pupeny.

Přes hučení v uších slyšel překvapené výkřiky. Nevnímal je, viděl kolem sebe rozmazané barvy tak jasné, jako by se poprvé probudil a uzřel okolní svět, odhazujíce za sebe šedivý plášť reality. Náhle si byl bytostně vědom země pod svýma nohama; neskutečných rozměrů oblohy pnoucí se nad ním a větru, prohánějícího se v jejích výšinách. Cítil kapičky vody všude kolem něj i proudící v tělech každé z osob, která ho sledovala. Uvědomil si i vzdálenou zář ohně, planoucího hluboko pod jeho nohama v základech světa. Takový je to tedy pocit, když se u tebe probudí síla živlů? Soustředil se. Měl tady ještě jiný úkol. Další dvě slova splynula z jeho úst lehce, jako pouhé dechnutí sna měnícího se ve skutečnost.

„Naral. Ea." Za samotné jeho podstaty jakoby začaly prýštit dvě zvláštní, éterické látky. Ea jiskřilo oslepující bělostí takřka mimo vnímání smyslů, Naral se ztrácelo v temných hlubinách černi. Naral a Ea. Zpodobnění dvou mocných entit, s jejichž pomocí existoval tento svět. Pocítil k nim až posvátnou úctu. Zatajil dech a svou vůlí je slil dohromady v jiskřivou šeď připomínající rozlité olovo.

Vzhlédl. Živly se již utišily, stanuly po jeho boku jako klidní strážci. Obě znesvářené rasy na něj s úžasem hleděly. V očích se jim značila stejná světlá a temná záře. Několik z nich se halilo do aury světla a stínu.
„Můžeme žít v míru. " Jeho hlas se nesl nad ztichlou plání.
„Není třeba válčit. Nezměníme minulost, ale můžeme vrátit naději budoucnosti." Cítil, jak na něj padá únava a vyčerpání. Za mlhou, která začínala zastírat jeho vidění zahlédl živelně plápolající zář ohně, chladnou a klidnou masu vody, neklidný vír větru a rozvážnou zemi pulsující životem. A nad tím vším Světlo a Temnotu, vzájemně se mísící a prolínající.
„Už musím jít," pronesl ještě, než se propadl do hlubin bezvědomí. 

***
Překlady z ilmerny:
Alvir al gildar - Vládce magie
Velnivia - Děkuji

***
Iliria!

Tak jsem se konečně dostala k napsání a zkompletování další kapitoly. Děkuji všem, kteří na ni vydrželi čekat. Je mi líto poměrně dlouhé neplánované pauzy, po návratu do školy z distanční výuky se mi nahrnulo plno učení spojeného s uzavíráním známek. Také se znovu rozjely kroužky a moji pozornost si nárokovalo mnoho jiných věcí. Ocením jakýkoliv názor, pokud máte k příběhu co říci, prosím pište. Momentálně jsem na skautském táboře a nemám moc volného času, vaše komentáře si však velmi ráda přečtu. Užívejte si začátku prázdnin.

Tilirin,

Isan Tindein