Ztracená novinářka/ FF BVB

24. Blesk a hrom

Za okny prudce pršelo a vítr šlehal do všeho co mu přišlo do cesty. Byl to vlastně už druhý den kdy se počasí rozhodlo vzít všechno do svých rukou a ukázat obyvatelům Los Angeles, že tu je pouze pán on. 
Takže Loren už druhý den seděla ve svém pohodlném křesle při knížce, která byla její oblíbená už od dětských let. Měla ji přečtenou nejméne patnáckkrát. Znala některé odstavce už z paměti, ale to ji neodradilo vzít knihu do ruky i po tolikáté a pobrečet si u ní. 
Zrovna byla v půlce, když ji vyrušil hlasitý hrom a následně blesk, jenž osvětlil celou místnost. Leknutím nadskočila a čekala co se bude dít. Jestli přijde další rána, nepřežije to. Bála se jich od dětských let a po tom co se u nich doma stalo, nezvládala je. V ten moment si totiž přišla nejzranitelnější. 
Zasedla tedy do tureckého sedu, kniha obejmula jak nějakého mazlíka a čekala na další ránu, která přišla celkem rychle. Nedivila se ani, když se silněji rozpršelo. A neměla tohle počasí vůbec ráda, i když byla na něj z Kentucky dost zvyklá. Vždy u sebe někoho potřebovala. Po pobytu v tomhle měste ji náruč nabízel Matthew, ale ten odjel na služební cestu do Chicaga kde měl nafotit dvě konference a zaučit nováčka. Což mu samozřejmě přála. Vždy chtěl při fotografování cestovat a poznávat okolní státy, ale momentálně nesnášela všechny v práci, kteří mu tenhle úkol zadali. Co by dala kdyby ho mohla mít momentálně u sebe. 
Další rána, Loren nadskočila tak silně, že ji kniha vypadla, ale nebyla schopna jakéhokoliv pohybu, strnula strachy a to doslova. 
Když se ozvala další rána, Loren to probudilo a došlo jí, že pokud si nikoho nesežene tak při téhle noci zemře. Aniž by si to uvědomila, popadla z konferenčního stolku telefon a vyťukala rychlou esemesku. 
Co dneska máš v plánu? 
Nemusela dlouho čekat, zpráva přišla během pár minut.
V tomhle počasí? Budu doma ležet a čumět na nějaký film. 
Proč? 
Měla bych jednu prosbu. 
??
Nemohl bys přijít dnes ke mně? 
Cítila se tak hloupě, že musela prosit zrovna jeho, ale na druhou stranu, co měla sakra dělat? Nechtěla přeci umřít a vyspat se potřebovala! Takže jí ani jiná možnost nezbývala než ho poprosit. Jenže když se telefon rozvonil s jeho jménem, začervenala se. Nepotřebovala s ním přeci mluvit a vysvětlovat co se děje. Jenže když se venku ozvala rána tak silná, že to vypadalo jakoby narazila do země a udělala velkou díru, popadla telefon do ruky, ,,Bojím se bouřky a potřebuju u sebe někoho,'' vyhrkla místo pozdravu ale hned na to se plácla do čela. Vždyť mu nechtěla po telefonu říkat co se děje. 
Na druhé straně telefonu bylo pár vteřin ticho, přímo hrobové, jenže poté se ozval smích. Dost jasně výsměšný sníh, ,,Ty se bojíš bouřky? Ty taková tvrďačka?''
,,Mužeš si přestat ze mě utahovat a přijet? Vážně tu nechci umřít strachy, ''
,,a proč neřekneš Matt?''
,,Protože je pracovně v Chicagu,''
,,a nikdo další není? Já jen že jsem si udělal zrovna takový pohodlí s popcornem, '' v ten moment Loren vypískla a přitiskla si telefon více k uchu. Nesnášela bouřky a vždy si přála, aby u nich mohla zaspat třeba jako šípková Růženka, ale to nešlo. 
,,prosím,'' zašeptala a čekala co se bude dít. Celkově byla napnutá jako struna a čekala kdy se ozve jenom další rána. Zároveň čekala co jí Andrew odpoví. Nechtěla tuhle noc být sama, opravdu ne. 
,,dobře, do dvaceti minut jsem tam,''
,,to umřu,''
,,zkusím to dříve dobře?'' Loren na to přikývla jakoby ji mohl vidět, ale dál jejich hovor nikam nesměřoval.  Telefon ohluchnul a tak Loren nezbývalo nic jiného než čekat na svou záchranu. 
Přemýšlela co by asi tak mohla dělat, aby ty rány neslyšela, ale nic jí nenapadalo. I kdyby se to snažila ohlušit sluchátky, blýskalo se. A navíc, neměla zas tak dobrá sluchátka. Takže co teď?
Vyskočila na zdřevěnělé nohy a rozutekla se do koupelny, kdy skočila do sprchy a nechala na sebe spustit teplou vodu. A až uslyšela jak voda spadá na keramickou zem a sklo, začala si svlékat oblečení, které odhodila někam neznámo kam. V tenhle moment jí to to bylo celkem jedno, ale potřebovala se uklidnit a nějak zabavit. Jenže to nebylo lehké. Bouřky nesnášela, bála se jich a především ji přímo odhazovali do minulosti, kterou si nechtěla opakovat. 
Nesnášela ten pocit, kdy si přišla naprosto slabě. Nesnášela, když o sobě samotné pochybovala a musela být zahnána do kouta. Nesnášela pocit oslabení a zpochybnění a vždy se tomu snažila vyvarovat jak jenom to šlo. Přeci jenom, při té osudné bouřce přišla naprosto o všechno. A ona v ten večer cítila jenom neskutečný strach. A tenhle pocit ji doprovázel už třináct let. Dlouhých a především děsivých třináct let, kdy se musela naučit vytvořit si kolem sebe štít, naučit se lidem až tolik nevěřit, naučit se milovat, naučit se bojovat, naučit se vzlétnout, naučit se vítězit, naučit se schovávat, naučit se hrát v hádankách a především, schoval celý svůj dosavadní život a obsadit ho maskou, kterou každý zbaští. 
A tak Loren chtěla pokračovat a žít. Nechtěla se vracet ke starým místu, připomínat si jak to všechno bylo a jak to mohlo být. Nechtěla nad tím ani nikdy přemýšlet. Takže jakmile zemřela i po několika letech babička, jediná rodina. Rozhodla se Kentucky zazdít, smazat, vystrnadit ze svého života a obsadit ho Los Angeles. 
A musela uznat, že se jí celkem dařilo. Dařilo se až moc dobře. A ona to milovala. Milovala pocit vítězství, milovala pocit svobody a jistoty, pocit sebejistoty. A tohle jí všechno Los Angeles a Own dávalo. A ona mohla tak vystrnadit minulost někam neznámo kam a udělat novou Loren, zcela novou Loren kterou nikdo neznal. 
Domem se rozezněl zvonek ve stejné chvíli, kdy se ozval hrom. Povyskočila leknutím, ale v další minutě na sebe přehodila ročník a rozeběhla se ke dveřím. Aniž by se optala kdo to je, otevřela, a v nich stál přesně ten muž, kterému volala. 
Ač byl celý promočený a všechno se z jeho oblečení mohlo ždímat, na tváři měl zděšený výraz. A až v ten moment si Loren uvědomila, že se ani neodmalovala a tak její línky s řasenkou splývají po jejím obličeji, z vlasů jí kapala voda a byla oblečena pouze v ručníku. 
,,Nevím tedy kdo z nás vypadá mnohem hůř,'' pousmál se Andrew a čekal co se bude dít, jenže Loren ho zatáhla do svého bytu a zaklapla dveře, na dva západy a hodila k nim ještě zámek. 
,,ty se snad bojíš, že by tě někdo vykradl?''
,,jistota je jistota. Počkej tady, přinesu ti ručník a nějaký věci,''
,,myslíš si, že se do tvých legín vejdu?'' 
,,blbečku,'' prohodila k němu Loren a vyběhla do své ložnice. 
Nemusela hledat příliš dlouho. Matthew náhradní věci, které měl pro případ nouze leželi na svém místě jako vždy. Neotálela a ani nepřemýšlela co mu vezme. Sáhla prostě po tom prvním co měla. 
Když se vrátila k promočenému zpěváku, hrál ji trochu na rtech úsměv. Vážně byl k popukání. 
,,Matt si tu nechává nějaký oblečení kdyby se stalo přesně něco takového,''
,,už jsem myslel, že ze mě uděláš sebe,''
,,a víš že by ti to možná i slušelo?'' šibalsky se usmála a prohlížela si ho důkladně, když si sundal svou koženou bundu. 
Jenže to Loren netušila, že tohle všechno se pokazí, když venku zahřmělo tak silně, že se otřásl celý dům. Vyděšeně stála na jednom a tom samém místě, neschopna pohybu s výrazem vyděšeným jako by viděla smrt svého milovaného. Následně se zablýsklo tak silně, že to osvětlilo celý byt a Loren to probralo. Hleděla na Andrew s prosebnými oči a on se nemohl ubránit úsměvu, lehkému a neškodnému. ,,Ty se vážně bojíš co?'' jedno přikývnutí, ,,Nechceš se převléknout? Ať tu nestojíš jen v ručníku?''
,,A ty?''
,,Skočím si do koupelny hned po tobě,'' druhé přikývnutí a Loren se tedy otočila, že se skočí převléknout, ale zastavila se na prahu ložnice. Uvědomila si totiž, že za ní nikdo nejde a ona tak nechtěla opět zůstat sama. 
Otočila se jeho směrem a jediným pohledem ho prosila ať s ní pokračuje v cestě. Což mu přišlo vtipné, ale na druhou stránku zas roztomilé. Šlo vidět, že se hodně bojí a jeho potřebuje jako oporu. A když ho tak hezky poprosila, neměl na výběr. 
Vkročil tedy do naprosto jiné místnosti, do které měl zákaz vstupu  a prohlížel si ho zcela s údivem. Čekal od téhle ženy více doplňků, více sladěných barev a především něco co bude vystihovat její autoritu. Ale nic z toho tu nenašel. Bylo to tu maličké a útulné. 
Když si tedy Loren vyhrabala nějaké oblečení, vydali se společně ke koupelně. Což Andrew jasně pochopil, že dovnitř lézt nemá, ale ať počká za dveřmi a poté se prohodí. A tak čekal, sice nemusel nijak dlouho, ale uvědomil si, že v tom studeném oblečení tady stojí několik minut a pěkně ho studí. 
Už už se chtěl optat zda je všechno v pořádku a nepotřebuje něco, když se dveře otevřely dokořán a v nich stála Loren. A Andrew si poprvé za veškerý ten čas kdy tuhle ženu znal, poznal že v tenhle den je zranitelnější než kdy jindy. Všiml si, že potřebuje pomoct a on se rozhodl tu pro ni být. 
,,Dej mi vteřinu, hned jsem venku,'' na to pouze přikývla a opřela se o zeď. Snažila se v klidu počítat, ale neustále ji vyrušovalo hřmění. Nesnášela to, nenáviděla to. Chtěla před ním vypadat tak silně, odhodlaně a především neporušeně, ale šlo to, když všechno zkazila jedna jediná bouřka? 
Musela si oddechnout, když vyšel ven v naprosto suchém oblečení a jak šlo vidět, měl jemný úsměv na tváři plný pochopení. 
,,Já ti ty věci rovnou vyperu,''
,,ty vado to je servis,''
,,nebude to napořád tak si tolik nefandi,''
,,škoda, hodila by se mi domů taková pomocnice,''
,,uklízečka,'' prohodila Loren a vydala se tedy hodit všechno oblečení do pračky. A když měla hotovo, vtáhla černovlasého muže do kuchyně. 
,,Čaj anebo káva?''
,,jsem promrzlej, takže čaj,'' přikývla a zapnula konvici, vytáhla dva hrníčky a hodila do něj následně čajové pytlíčky. 
,,Růžový?'' otázal se Andrew, když viděl jak zalívá pytlíčky v růžových hrníčcích. A pak si všiml jejího slabého úsměvu. 
Trochu toho vylila, když se ozvaly dvě rány za sebou a následně se opět blýsklo, ,,jestli chceš tak ti můžu přinést i takovou barvu z oblečení. Matt tam určitě něco má,''
,,myslím si, že jsem takhle spokojený,'' na to Loren jenom přikývla a chytl hrnek do jemně do dlaní. 
Přemýšlela tak nad tím vším. Nad sebou a nad ním. Ač se stále bála, byla klidnější. Mnohem. A to se jí moc nelíbilo. Byla tedy ráda, že tomu nemusí čelit sama, že s tím vším nemusí bojovat sama a může se o někoho opřít. Ale na druhou stránku. Pokud v něm měla jakýsi náznak opory, bylo to sakra špatně. 
Posadila se na linku a upřela pohled do jeho tváře, tvrdě. A jak šlo vidět, vykolejilo ho to. Podíval se totiž na svůj hrnek a poté zpátky do její tváře. Uvědomila si, že i jeho barikády se lámou. 
,,Díky, že jsi sem přišel v tomhle počasí,''
,,dali jsme si mír snad ne,''
,,takže kdybychom si ho nedali tak se na mě vykašleš?'' pozvedla obočí a dívala se, jak se šibalsky usmívá, ,,možná trochu, záleželo by jak moc bys prosila,''
,,vtipné si dělat srandu z lidí, kteří se bojí,'' 
,,zvláštní tě vidět takhle,''
,,takhle?'' moc dobře věděla co tím myslí, ale chtěla to vědět od něj, ,,Vždy působíš tak silně a odhodlaně. Jakoby si dokázala prorazit veškeré skály. A vždy se tak neseš,''
,,Nesu?'' 
,,Jo, neseš. Víš, jako kdyby ti patřil celý svět a všichni lidi leželi u nohou,''
,,to zní trochu egoisticky,''
,,nech mě sakra domluvit,'' zvedla ruce do vzduchu a čekala co z něj ještě vypadne za přirovnání, protože poslouchat se od někoho zcela jiného bylo zajímavé. 
,,A teď když tě vidím jaký máš strach. Víš, jakoby to všechno byla hra a tobě spadla maska a ztratila si svoje vojska,''
,,to se celkem i rýmuje,''
,,Loren,'' zavrčel jejím směrem a ona se musela usmát. Ráda ho provokovala, to zjistila hned na začátku. 
,,Jen je to zvláštní tě takhle vidět, vždy působíš tak sebejistě a najednou si jak zraněné kotě,'' Loren vyprskla smíchy a Andrew se k ní musel jenom po chvilce připojit. 
Sám uznal, že to poslední přirovnaní bylo dost špatné a nepovedené takže dal možnost, aby se mu mohla vysmát. 
,,Jedna jediná výhoda Los Angeles je, že tu nejsou tak často bouřky a pokud se nějaká objeví, je tu hned Matt,''
,,proč se vůbec tak bojíš?'' jedna jediná otázka a jak dokázala Loren zmrazit. 
Uvědomila si na co naráží a co chce zjistit, ale nehodlala se mu otevírat. Jemu rozhodně ne. Stačilo to vyklopit Matthew a ona měla co dělat, aby se při vyprávění neutopila. Tak těžké a bolestivé to všechno bylo. 
Slezla z kuchyňské linky a rozešla se do obývacího pokoje s tím, že ho tam nechá. Ne, nepotřebuje ho. Zvládla to naprosto sama, všechno. 
,,promiň zda je to něco osobního,''
,,není, bojím se odmalička,'' obejmula se pažemi a hleděla do bílé zdi jakoby tam něco bylo. Ale pravdou byl ten fakt, že se díky tomu uklidnila, aby se nerozbrečela jak malá. Nechtěla, aby ji vidět jak dokáže být slabá. 
Jeho dlaně spočinuly na jejích ramenou a ona se pod tím dotekem musela otřást, bylo to sakra neznámé. Sahal na ni jenom její nejlepší přítel a dotekům od lidí se vyhýbala jak jen mohla. Ale tohle bylo zcela jiné. Vždy to Loren přišlo divné a především nepříjemné, ale teď nic takového necítila. Byla pouze nervózní, ale jen do té doby než si uvědomila, že se nic nestane. 
Po  nějaké té chvilce, kdy takhle stáli a oba hleděli do bílé stěny, si ji otočil tváří k sobě a oba si uvědomili ten výškový rozdíl mezi sebou. Loren byla o takové dvě a půl hlavy menší než on. Musela se pořádně zaklonit, aby mu viděla do tváře. Což jemu i jí vytvořilo na tváři jemný úsměv, ,,Ty jsi vážně dlouhán,''
,,a ty zas trpaslík,'' 
,,nic proti moji výšce!'' pohrozila mu ukazováčkem přímo před obličejem a poté se od něj krok ustoupila. 
,,Co kdybys vybral nějaký film a já udělala mezitím nějaké občerstvení?'' na to Andrew přikývl a tak zasedl ke gauči a vybíral nějaký film, který by je mohl zabavit. 
A Loren se odšourala do kuchyně kde se rozhodla na rychlo udělat tousty s avokádem a vajíčkem, následně něco na mlsání a nezapomněla ani do velkých sklenic nalít džus. Bylo celkem zvláštní vařit pro někoho jiného než pro sebe či nejlepšího přítele, ale tenhle fakt zahodila hodně rychle, když si uvědomila, že dnešní večer bude trávit po boku zcela někoho nového. 
Položila všechny věci na stoleček a vzala si kolem sebe jemnou deku. Když spatřila svého parťáka jak oči prosí o kousek deky, podala z pleteného košíku další, do které se okamžitě zabalil. A tak mohl začít jejich maraton filmů. 
Nejdříve začali Batmanem, i když tomu Loren nerozuměla proč zrovna tímhle filmem. Nikdy ho nemusela a nikdy mu ani pořádně nerozuměla. Jenže když jí Andrew vysvětlil, že to je jeho nejoblíbenější hrdina, všechny filmy zná zpaměti, má od něj podepsané každé cédéčko a poté ukázal svou pravou paži, kde se vyjímalo tetování s hrdinou. Byla to vzpomínka na komiks, který neustále jako menší četl dokola a nosil ho všude sebou. I na všechny koncerty, turné a rozhovory. Jakoby mu nosilo štěstí. 
Když tedy film skončil, byla na řadě Loren aby vybrala film a tak se rozhodla to oživit něčím zajímavým. A jak šlo vidět, i jeho to bavilo. Leonardo DiCaprion byl špička jako herec a tak i při tomto příběhu vtáhl své sledující do děje. Akorát byl problém v tom, že Andrew spoustě věcem nerozuměl, třeba proč musí vnuknout tomu chlapovi myšlenku, aby mohli uskutečnit krádež a proč chce hlavní hrdina vykoupení a co to vůbec znamená počátek. 
Po dvou minutách a nějaké té vteřině kdy film skončil byl Andrew naprosto šokován celým dějem, ale i hudbou kterou dosadili do tolika scén. Byl vykolejení ze všeho a musel to chvilku rozdýchávat, čemuž se Loren samozřejmě smála, protože vypadal tak komicky. 
A když se tedy uklidnil, po několika dlouhých minutách, kdy si ho Loren dobírala, Andrew se rozhodl pustit Jokera. Což samozřejmě nebyl vůbec špatný film, ba naopak byl naprosto skvěle nahraný a zasloužil si všechna ocenění, ale cítila na sobě jemnou únavu. Jenom tak lehce, jakoby se po ni natahovala a tak se snažila se udržet co nejdéle na nohou. 
Jenže zatím co Andrew film naprosto obdivoval a ležel natisknutý na obrazovce velké televize, Loren se opírala o opěradlo svého gauče, zabalená do příjemné deky a sledovala jak Arthur, hlavní hrdina filmu, bojuje s tenkou hranicí reality a šílenstvím. 
Venku taktéž už tolik nepršelo, hřmění a blesky a se vytratily a kapky deště bubnovaly do okapů. Takže vlastně nahodily tu správnou atmosféru. 
Takže zatím co Andrew seděl v druhém rohu sedačky, zabalen taktéž do příjemné deky, a naprosto hltal všemi směry film, Loren ve svém rohu bojovala s únavou. A bojovala s ní celkem dlouho, protože si uvědomila, že film je konečně v půlce a ona tak se bude moct za chvilku ocitnout ve své posteli a spokojeně spát. 
Jenže ani ne po deseti minutách začali Loren padat oční víčka, silně. Snažila se je vždy otevřít anebo je nechat na pár vteřin otevřené, aby si odpočinuly.
,,Tobě se chce spát?''
,,hmm, ne,'' zabručela a v rychlosti otevřela oči, aby dokázala i jemu že to zvládne a nemusejí tak přerušovat sledování. 
,,pokud si chceš lehnout tak není problém,''
,,ne ne dobrý, zvládám,'' promluvila a znovu začala sledovat film. Jenže to netrvalo příliš dlouho a oční víčka začaly opět padat. A Loren si uvědomila, že se tomu neubrání. Dnes byl náročný den a tak se po pár minutách oddala snům.