Ztracená novinářka/ FF BVB

38. Všechno nakonec vyplave na povrch

 Loren se časně ráno probudila, což nebyl zrovna oblíbený šálek kávy, ale jelikož se cítila naprosto zvláštně, nechala to být. Nebyl to ten zvláštní pocit, kdy se musíte bát či být ve stresu. Ne, byl to ten poklidný a především hřejivý pocit, který vytvářel bezprostřední klid a mír na duši. Ani netušila co se stalo, že se zrovna dnes takto cítila. Možná to bylo tím, že se konečně po tolika letech rozhodla podle pocitů a ne podle myšlenek. Cítila se naprosto odpočatá a silná. 
Vyskočila tedy ze své postele a vrhla se na ranní hygienu. Normálně by si dala práci, aby nějak vypadala, když jde do práce. Vždy musela před ostatními udělat dojem, prostě musela. No, dnes se Loren ale nechtělo takže vlasy hodila do vysokého culíku a na sebe hodila černé šortky s bílým tílkem a přes to jen nějakou flanelovou košili. Takže když byla připravena, s úsměvem na tváři vylezla ze svého hnízda a vydala se pěšky do své práce. Ano, Loren se rozhodla jít pěšky. Ani netušila čím to je, zda tím přívalem energie anebo se jí dnes nic nechce. Ale rozhodla se jít pěšky a ani jí nevadilo, že do práce přijde později. Přeci jenom, když přijde o patnáct minut později tak se svět nezhroutí.
Měla ze všeho takovou radost, že se dokonce i na procházející lidi usmívala. Někteří na ni hleděli trochu se zvláštním výrazem ve tváři, ale jiní zase úsměv rádi obětovali nazpátek. 
Neměla chuť ani na ranní kávou, kterou si vždy po cestě kupovala. Cítila se prostě tak fajn, že si chtěla užít každou minutu dnešního dne. 
Když stála před velkou budovou, která se mohla pyšnit veškerými těmi plakáty, odhodlaně se usmála a vešla do vstupní haly. Bylo tu šíleně moc lidí tak vlastně jako každý jiný den. Někteří sedávali s notebooky v odpočinkové zóně, někteří zase postávali všude okolo s kelímky kávy a s někým si povídali. 
Loren zamávala na pozdrav Alison, mladé recepční, která se teprve zaučovala za pomoci Charlieho a vydala se k výtahům. Některé lidi už moc dobře znala, tak je mile pozdravila a společně si s nimi nastoupila. Ona jako jediná jela až do posledního patra a když vystoupila, zhluboka se nadechla. Cítila se maličko nervózní, když měla projít přes všechny kolegy do své kanceláře. Stiskla pořádně úchyt na tašce pro notebook a se vztyčenou hlavou prošla skleněnými dveřmi do velké místnosti. Jakmile si ji kolegové všimli, stoupli si a začali tleskat. 
Nečekala takový projev a tak se zastavila na místě a sledovala, jak jsou za ni všichni šťastní. Usuzovala to, že se postavila Jackovi a napsala tak skvostný článek, který naprosto vyčníval od všech ostatní. 
Někteří kolegové přišli i podat rukou s gratulací, řekli pár povzbuzujících slov. Loren si musela přiznat, že se jí to i líbilo. Milovala, když mohla být středem pozornosti a všechno se točilo jenom kolem ní. Jenže když postarší žena s červenými vlasy ji podala časopis do ruky. Zmateně se na něj podívala. Moc dobře věděla jak má vypadat a tohle nebylo ono.
A pak jakoby do Loren uhodilo snad tisíce blesků a ona se stala hromosvodem. Dívala se na hlavní stránku, na obálku která měla vypadat úplně jinak!
Na hlavní obálce stál Andrew, kolem něj všichni ostatní celebrity a přes celou hlavní stránku se tyčilo velkým písmem, Prozradíme největší tajemství Andrew Biersacka! 
V ten moment Loren ztuhla veškerá krev v žilách. Začala okamžitě listoval časopisem až na tu danou stránku a začala číst až moc známé věty, které před několika dny napsala.
Ani netušila jak se má cítit a co vše se v ní hromadí. Rozhodně jako první rozeznala zmatek, protože si uvědomila, že tolik lidí z kanceláře přeci nemůže vědět o tom co napsala. Prostě nemohli.
S roztřesenými prsty otočila na další stránku kde článek pokračoval. A ona mohla tak číst, jak prozradilo jeho největší bolest celému světu. A když se podívala na záhlaví, bylo tam její jméno. Její jméno, pravé jméno, bylo pod článkem!
Aniž by si to uvědomila, její prsty uvolnily stisk a časopis upustila Zadívala se na všechny ty lidi kolem sebe, kteří se na ni dívali trochu s udiveným výrazem na tváři. Nerozuměli její reakci, čekali že bude mít tedy větší radost. Jenže, ona neměla. Cítila v sobě tolik pocitů, že ani nevěděla co s nimi. Nevěděla co má především dělat. Cítila se tak podrazeně jako dlouho ne. Cítila v morků kostí ten vztek, jak jí pohání vpřed. A především cítila někde tam hluboko uvnitř sebe bolest.
Znáte asi všichni ten pocit, kdy ve vaší duši přepne a najednou třeba z těch nešťastných pocitů se stane vztek? No tak přesně takhle to měla Loren. Položila věci na jeden ze stolů, sebrala časopis a prudce se otočila směrem k východu. Moc dobře věděla za kým má jít. Chtěla vysvětlení a to okamžitě. Naštvaným dupáním vyšla na chodbu a vydala se do západního křídla kde sídlil jejím šéf.
V uších slyšela, jak ji tepá krev z toho nadměrného vzteku, ruce měla zatnuté v pěst, i když se rychle potily, ale věděla, že pokud chce tenhle problém vyřešit, musí si to s ním vyřešit a to hned teď. Za skleněnou kancelář uviděla Jacka s nějakým mladým chlapcem, který měl své materiální kousky rozkládané po celé šířce stolu a o něčem horlivě diskutovali. Ještě než vůbec bez klepání vešla srazila nějakou mladou slečnu a její obsah papírů se rozletěl na všechny možné světové strany. Než stačila černovláska vejít do moderní místnosti, dívka na ní něco zakřičela, ale ani to nevnímala tak jako celkově okolní svět. V její hlavě byl pulzující vztek, zloba a především nenávist, která se připravovala téměř na atomovou bombu. Možná nedokázala Loren vyjádřit všechny ty pocity slovně, ale věděla, že za tu omeletu pocitů může jenom jeden člověk.
Práskla dveřmi, které se málem rozsypaly na malé kousíčky, dva páry mužských očí se zvedly od kusů papírů a tužek a upoutaly svou pozornost na mladou novinářku.
Starší muž, který seděl za svým lesklým stolem se vítězoslavně usmál a svou velkou hlavu si podložil dlaněmi. Jeho velký úsměv, který mu vyčarovala tahle žena si zrovna uvědomila, jak moc tohohle chlapa nenávidí. Nikdy si nechtěla přiznat, jak otravný a hrůzostrašný je. ,,Loren, zlato moje. Co tě sem přivádí?'' zněl jeho hlas, který maskoval za lahodný med. Jeho oči se nejdříve podívaly na zmateného chlapce a poté na rozzuřenou ženu. Stála zatím na tom jednom a samém místě s překříženými pažemi na hrudi a velmi tvrdým výrazem ve tváři. Jediným kývnutím hlavy ukázal mládenci, že si má vzít všechen svůj materiál a odejít do té doby než bude znovu zavolán na jeho vlastní pokyn. A tak přesně hnědovlasý muž udělal. Ani to sama Loren nepochopila, jak všechno dokázal během pár vteřin dát dohromady a už vůbec to pobrat. Ještě než odešel z kanceláře tak se s naštvaným výrazem ve tváři podíval na ženu a svými modrými oči jí probodával skrz na skrz. Loren by klidně vsadila na to svou kancelář, že očním kontaktem vyhrožoval pokud bude mít Jack po jejím odchodu špatnou náladu tak si to odskáče.
Nad tím se ale Loren  jen povýšeně usmála a počkala do té doby než se dveře zavřou. Jakmile se tak stalo tak ráznými kroky přišla ke stolu a časopisem hodila o jeho stůl. ,,Přivádí mě sem tohle! Co to má do prdele znamenat?!'' plešatý muž oblečený v drahém modrém kvádru vzal časopis do svých rukou a pozorně si je prohlížel přes malinké brýle, které tak rád nosil.
,,Je dobrý, senzační, kvalitně napsaný a především je to, co všichni chtějí vidět. Tenhle článek je prostě skvělej.'' pomalu ho položil znovu na stůl a s jeho strašidelným úsměvem hleděl na svou podřízenou. Užíval si ten pohled zcela dokonale, protože tuhle ženu nikdy za ty roky neviděl tolik rozrušenou.
,,Tenhle článek neměl vůbec vyjít Jacku! Podložila jsem ti úplně jiný!''
,,Jenže tenhle je lepší. A upřímně? V tomhle je více informací o jeho životě a to potřebujeme!'' radostně přikynul ať se posadí, ale. No známe Loren přeci. ,,Přeci jenom skandál na večírku, smrt, vražda. To je pane jo něco!''
,,Jak?'' hlesla Loren naprosto zlomeně. Vždyť přeci tenhle článek nikam neposílala, uložila si ho, aby se k němu nikdo jiný nedostal a poslala ten druhý. Vždyť to ještě třikrát kontrolovala!
,,Myslíš si, že nemáme údaje k firemním profilům a jeho diskům?'' mile se usmál, co mile ale zákeřně a Loren pochopila proč ho nikdy neměla až v takové lásce jako všichni ostatní, ,,Copak sis myslela? Že budu tak hloupý a nepřečtu si cos mi poslala?'' zavrtěl několikrát hlavou a dlaně si složil před obličej, Loren se teď akorát cítila tak hloupě, ,,Myslel jsem si, že máš na daleko víc,''
,,Přidal si k tomu článku moje jméno, proč?''
,,Oh Loren, moje zlatá Loren. Sama jsi říkala, že chceš být ta nejlepší novinářka po celém L.A . Anebo snad ne?'' Otočil se k prosklené zdi, která jasně poukazovala na město a jeho ruch. V ten moment si Loren uvědomila, že tenhle boj jednoznačně prohrála, na plné čáře. ,,Jo,'' hlesla poraženě. Moc dobře si pamatovala jejich rozhovor před několika lety. Svěřovala se mu, že by se chtěla stát nejlepší novinářkou po celém Los Angeles. A on slíbil, že jí to splní.
,,Sama jsi si vybrala tuhle práci. Já ti ji nabídl, protože jsem v  tobě viděl potenciál.'' což byla pravda, už od začátku neustále opakoval, že má potenciál a vidí ji na první stupínku všech novin. A byl to on kdo ji nasadil vlastně toho brouka do hlavy, že by mohla být daleko lepší. Že by se vlastně měla vykašlat na obyčejné sloupkaření a posunout se dále.
Vší silou bouchla do stolu, aby se na ni podíval. ,,Tohle se smaže!'' zavřískala tak silně až se starší muž v koženém křesle zatřásl.
,,Neříkej mi, že jsi si toho kluka oblíbila.'' Zamyšleně na ni pohlédl a v ten moment musela Loren polknout silný knedlík, který se jí usadil v hrdle. Nad tímhle nijak závažně nepřemýšlela. Jedno věděla, toho muže si přeci jen oblíbila natolik, že se rozhodla ho nadále nechat ve svém nepodařeném životě. Především ukradl si celou její duši tak lehce a zároveň tak směšně. Nechtěla ho zklamat a ani nijak zničit. Nikdy mu nechtěla ublížit. Jo, dělala si z toho muže neustále srandu a provokovaní bylo na denní pořádku, ale nikdy, opravdu nikdy ho nechtěla takto zranit. Zranit ho minulostí, kterou jí ukázal a ona udělala z ní něco úplně jiného. Něco, co bylo vystínované tak ohavným způsobem. ,,Takže máš.'' vyrušil černovlásku z přemýšlení a veškerou pozornost věnovala znovu jemu.
,,Tohle jsem nechtěla.'
,,Vítej ve světě bulváru.''
,,Upřímně ti seru na nějakej svět! Buď to smažeš a nebo já odcházím.''
,,Tenhle bulvár mi přinese tisíce, možná i miliony. Takže upřímně? Radši se rozloučím s tebou než s tím článkem.'' facka, kopanec, trhnutí. To cítila Loren jakmile vypustil tu ohavnou větu. Věděla, že tenhle muž je takový. Věděla to téměř od začátku, ale nikdy by si nemyslela, že by tohle dokázal.
,,Jsi neskutečnej sobec Jacku, zasloužil by sis facku,'' prskla jeho směrem a rozhodla se, že tohle už řešit nebude.
,,Vítej v byznysu zlato.'' byla poslední věta, kterou své bývalé svěřenkyni řekl a se širokým úsměvem na tváři jí podával onen výtisk.
Loren ho vytrhla z ruky a rychle oddupala z jeho kanceláře, přičemž nezapomněla ani znovu bouchnout silně dveřmi. Časopis odložila na první stůl kolem kterého procházela a rychle vytáhla ze zadní kapsy svůj telefon. Věděla, že musí rychle něco napravit a zkusit to vysvětlit. Mezi kontakty hledala jeho jméno, ale roztřesené ruce jí k tomu vůbec nepomáhaly. V tom spěchu jí bylo dokonce jedno, že naráží do každého, kdo nechtěl uhnout. Bylo jí dokonce jedno, že za ní něco pokřikují. V její hlavě se pohybovaly úplně jiné myšlenky.
Jakmile vplula do své kanceláře a silně třískla s dveřmi vytočila číslo muže, kterého tak nepopsatelně zradila. Chodila po místnosti jak tygr v kleci, když telefon stále vyzváněl a člověk na druhé straně to nezvedal. Už chtěla s telefon hodit, když konečně po takové době uslyšela jeho hlas, ,,Halo?'' ozval se z druhého konce chraplavý hlas a Loren snad spadl kámen ze srdce. Počítala s tím, že jí to nezvedne.
,,Andrew! Potřebuju ti něco vysvětlit, prosím poslouchej-''
,,Loren?''
,,Jo, ale musím ti něco vysvětlit.'' Odpověděla s roztřeseným hlasem plný nejistoty. Vážně se bála, že tohohle muže ztratí jenom díky své hlouposti. Uvědomovala si moc dobře, že všechno pokazila a zničila, jak nejvíc mohla. Ale chtěla to zachránit. Tenhle muž jí za to jednoznačně stál. Stál jí za všechnu tu snahu a bolest.
,,Myslíš ten tvůj článek v tom suprovém časopisu?'' posměšně se zasmál, aby dal jasně najevo jaká ironie to je. A Loren ho chápala, chápala všechny jeho pocity. Ale potřebovala mu to jednoznačně vysvětlit.
,,Jo ten, ale když mě necháš ti to vysvět-''
,,Co všechno si přede mnou skrývala? Protože mám pocit, že jsem o tobě nikdy nic nevěděl,'' zarazila se, protože si uvědomila, že na to kápl. Ona o něm věděla toho dost, ale on? ,,Jmenuješ se vůbec Loren?'' v ten moment se zarazila. Uvědomovala si, že všechno co mohla pokazila. Že všechno co mohla mít, zahodila, ,,Článek se ti povedl, je úžasný a doufám, že tvá kariéra právě odstartovala.''
,,Ne, prosím. Poslouchej mě Andrew!''
,,Měj se Loren anebo jak se vůbec jmenuješ.''  telefon se stal hluchým, což Loren pochopila hned, ale i přes to do něj křičela jeho jméno. Křičela ho tak hlasitě, že to znělo jakoby ji před očima zmizel a zanechal jenom prázdnotu. Podívala se na obrazovku, na které stejně nebylo nic k vidění krom tapety. A v ten moment jí došlo, že pokazila vše co mohla. Že ho vlastně i nadobro ztratila. A že především ztratila člověka, který mohl být v jejím životě naprostá opora.
Vší silou hodila telefonem přes celou místnost a chytila se za vlasy. Zavřela na jeden jediný moment oči, aby si uvědomila co se všechno během těch několika minut stalo. Nedokázala to. Nedokázala se uklidnit, když neustále před sebou viděla jeho. Prudce otevřela oči a podívala se na výtisky, které jí zařídili první stupínky ke své kariéře. Nemohla ani popsat jaký vztek pocítila. Rychle přistoupila ke zdi a začala všechny články strhávat a pomalu je trhat na tisíce kousků. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že svou milovanou nástěnku zničí a bude ji nenávidět. Nikdy v životě by ji to nenapadlo, ale momentálně v sobě cítila tak obrovský vztek. Vztek na sebe samotnou a své hloupé rozhodnutí. Cítila vztek na to, jak hloupě se zachovala. Jak naivní byla a především jak ulhaným člověk se stala.
Během všeho toho ničení jí na mysl vyskočily ty pěkné vzpomínky a jak krásně se s ním měla. Jak se vlastně seznámili, jak spolu bojovali a především jak ji nikdy nenechal samotnou a především jak se stal jejím důvodem zůstat v tomhle přeplněném světě. Nepoznamenala, že se jí oči zalily slzami a vše vidí rozmazaně. Ani nevěděla kdy se to přesně stalo. Zda za to mohli vzpomínky na něj anebo to byly připomínky na to, jak hloupá je. Ale kolena ji dokonale zradila, tak asi jako před několika lety kdy ztratila posledního člena rodina, a ona padala do jakési temnoty všech pocitů. Sesunula se na zem mezi kusy papíry a obejmula se pažemi. Bylo načase poprvé za tolik těch let nechat všechny emoce vyplavat na venek a nechat se nimi obklopit. Vždy se je snažila držet v sobě, držet je zamčená a držet je pod koberečkem. Nikdy nechtěla jen tak pro nic plakat a nikdy nechtěla otevírat rány duše. Jenže dnes tomu bylo jinak. Nevnímala vůbec nic. Nevnímala ten fakt, že za dveřmi pracuje celé oddělení, nevnímala fakt že hned z vedlejší budovy vidí do její kanceláře, nevnímala ani ten fakt, že sem kdokoliv může vtrhnout a vidět jí v tak slabé chvilce. Pro dnešní den vnímala pouze tu bolest, která vycházela ze srdce a rozléhala se po celé hrudi jak nějaký plamen. Opřela si bradu o kolena a nechala všechny slzy sklouzávat po obličeji až na šedivou podlahu. Moc dobře si uvědomila co provedla a kolik škody způsobila jak sobě tak i jemu a především i svému nejlepšímu příteli. Uvědomila si sakra moc dobře, že nechala vystrnadit ze svého života jednu velkou oporu, která ji mohla doprovázet celé roky a mohla být tak něčím sakra bláznivým pro její dosavadní život. Taky si moc dobře uvědomila, že zlomila a především zničila jednoho muže, který si nikdy nemyslel, že by to dokázala. Viděl v ní jen to dobro a to bylo na tom nejhorší. Viděl v ní to dobro, tu laskavost, tu oporu. Věřil jí. A ona ho tak šíleným způsobem zradila. A to co taky sakra bolelo byl fakt, že do toho zatáhla svého nejlepšího přítele, který za to nemohl. Mohl mít šanci si najít nové přátelé, najít nový způsob života a především mohl vykročit ze svých stínu. A ona mu to sebrala, jedním jediným článkem. A tenhle fakt bolel snad ze všeho nejvíce.
Utřela si tváře od slz, ale nebylo to ničemu platné, protože hned na to se spustily další a ona nevěděla jak to zastavit. Neustále přemýšlela nad tím co udělala, její srdce krvácelo čím dál větší bolestí a její duše se propadala do hloubky oceánu a temnoty. Byla doba kdy se cítila takhle mizerně a ani nevěděla, že se takhle dokáže ještě někdy cítit. Ale ten muž, ten tupohlavec, udělal v jejím dosavadním životě naprosto něco šíleného. Změnil ji, zalepil tu zničenou duši, rozveselil starého ducha a dodal odvahu starému já.
Uslyšela jak se dveře pomalu otevřely a tak zvedla opatrně hlavu. Ve skrytu duše doufala, že uvidí jeho a třeba se to dá nějakým záhadným způsobem do pořádku. Jak naivní byla, když spatřila v nich svého nejlepšího přítele. Její srdce spadlo někam tam do těch temnot. Přála si cokoliv říct, ale rty se tak silně třásly, že se zmohla jen na několik silným vzlyků. 
Kdykoliv jindy by se sama na sebe zlobila, že se nechala ovládnout pocity a že vypadá jak malé děcko, které nedokáže vůbec nic. Jindy by na sebe křičela ať se vzpamatuje a začne něco ze sebou dělat. Kdykoliv jindy by si tohle postavení neodpustila. Ale dnes ano. Dnes pocítila zcela novou bolest, která ji obklopila ze všech stran.
Matthew vklouzl okamžitě do kanceláře, nemusel se ani rozhlížet okolo, aby si uvědomil, že všechny své stupínky slávy zničila. Usadil se vedle své zničené kamarádky a své dlouhé paže položil na její ramena a přitáhl si ji k sobě do obejmutí. Když měl plán dát ty dva dohromady a jak šlo vidět v několika těch týdnů, že se jim to i daří. Nečekal, že by se stalo něco takového. Nebyl připravený na tenhle den. Nemohl přijít na žádná slova útěchy, nemohl přijít na to jak by svou jedinou kamarádku mohl utišit a pomoct její bolesti. Chtěl by si vzít kus té bolesti na své bedra, chtěl se podělit ale on nevěděl jak. Nevěděl si rady, protože doufal, že tenhle den nikdy nepřijde. Doufal, že ty dva se stanou pro sebe takovou oporou, že je nic nerozdělí. Jenže osud si to připravil zcela jinak a tak připravil jeho nejlepší kamarádku o kousek štěstí, které sakra potřebovala v tom svém zmateném životě.
Loren se schoulila do jeho náruče a začala silně vzlykat a on chytil její hlavu a začal ji jemně hladit po vlasech ve snaze ji trochu uklidnit. Jenže byl by naivní kdyby si myslel, že to pomůže. Ona přišla o někoho kdo se mohl stát jejím středobodem vesmíru. A ta bolest sakra štípala. Bylo to jak ostří, které jezdí sem a tam po duši. A ona byla naprosto zoufalá. Nesnášela, když byla slabá. Nesnášela, když všechny ty pocity nad ní vyhrály, ale dnes to nechala být. Nechala se tím vším tak naprosto a především dokonale pohltit. Chtěla se tím nechat pohltit, aby věděla jaká bolest to vůbec je. A ona mohla po tolika dlouhých letech cítit co to bolest a zklamaní vůbec je. ,,Zničila jsem ho Matte, zničila.'' zašeptala do jeho ramene, když si to všechno přiznala a přiznala si, že to je pouze její chyba a ničí jiný. Jenže, její přítel měl na to zcela jiný názor. Vlepil ji jemnou pusu na čelo a pozvedl její hlavu, aby se na něj podívala těmi naprosto zničenými oči, ,,To se dá do pořádku. Časem určitě.''