Ztracená novinářka/ FF BVB

33. Návštěva Eve

Autogramiáda i večírek nakonec nedopadli tak špatně jak se Loren na začátku bála.  Sice odešla mezi prvními už jenom skrz to, že byla nadměrně utahaná ze všeho. Nejenom že krátil její čas k odevzdání článku a ona stále neměla napsanou ani čárku. Ale byla unavená z celkového života. Každý den něco dělala. Začátek dne trávila se svým nejlepším přítel, sem tam mu s něčím pomohla do práce a poté pokud to šlo tak trávila den se zpěvákem. A takhle to šlo vlastně jakou dobu. Byli spolu neustále, buď se jen tak procházeli po městě či pláži anebo si zasedli do nějaké kavárny a popíjeli všechny možné druhy kávy dokud nezavřeli. 
Jenže dnešní ráno bylo zcela jiné. Ač si Loren nepospávala, hned ráno ji očekával telefonát. Nejdříve ho nechtěla zvednout a chtěla ho zaspat. Když ale telefon neustále vyzváněl tak ho zvedla a byla příjemně překvapena. Na druhé straně totiž seděla postarší paní ze sociální péče pro děti a mladistvé a volala ohledně návštěvy Eve a Dannyho. Což Loren samozřejmě okamžitě přijmula a dohodla se s paní, že dorazí po dvanácté hodině. 
Okamžitě napsala tuhle novinku Andrew, který vzápětí hned volala a domlouvali se v kolik ji nakonec vyzvedne. 
Když bylo tedy vše domluveno a Loren se chystala převléknout, zarazila se. Chtěla Eve ale i jejímu bráškovi něco přivézt a horlivě přemýšlela co by jim asi tak mohlo udělat radost. Přeci jenom, zažívali nový život. Pak to ale Loren trklo. 
Skočila do rychlé sprchy a začala se zkulturňovat. Venku bylo příjemně, největší parný dny  téměř u konce a tak se rozhodla, že si vlasy uváže do vysoké culíku a na sebe si obleče jednoduchou sukni do pasu s bílým tílkem a přes to přehodila červenou košili. 
Když byla hotová tak dostala textovku se zprávou, že čeká před vchodem. Popadla tedy svou kabelku a seběhla několik těch schodů na rušnou ulici. Aniž by si zkontrolovala zda auto je opravdu jeho, rychle do něj skočila a zvesela pozdravila. 
,,Ty jsi mi teda přesná,''
,,dík, ty taky,''
,,můžeme vyrazit?''
,,chci se jenom ještě po cestě zastavit k krámě a něco jim koupit,'' Andrew přikývl na souhlas a poté vyjel na rušnou silnici. 
Oba mlčeli, užívali si skvělou hudbu z rádia a Loren byla i za takovou společnost ráda. Ne že by si s ním neměla co říct, ale momentálně musela přemýšlet. Nikdy by netušila, že se jí do života zamotá malé dítě s podobným osudem. 
Když tedy měli nakoupeno, vydali se z Downtownu na sever do klidnější části Los Angeles. Cesta jim naštěstí netrvala dlouho, nějakých dvacet minut přímo k centru. A když ho viděla, musela na prázdno polknout. Takový osud by ji taky čekal kdyby se jí neujala babička s dědečkem. 
,,Vypadá to celkem děsivě,''
,,to teda,'' přikývla Loren a silněji stiskla dárkovou tašku s překvapením. 
Andrew jako správný gentleman položil Loren svou dlaň na záda a ukazoval směr. Když otevřeli dveře centra, ovanul je příjemný chlad. Stáli v malé chodbičce v zelené barvě. U každé stěny stály židle, na kterých se už podepisoval čas. Vyselo tu i pár obrazu, zcela nezapadajících ale to Loren nechtěla řešit. 
Pořádně polkla ten silný knedlík a pokračovala chodbičkou dál dokud se neoctila ve větší místnosti, ve které se i lépe dýchalo. Uprostřed stála velká recepce a všude okolo byly stejné židle jako předtím. Když se rozhlížela kolem, vypadalo to tady sakra dost zanedbaně a staře. Jakoby se tu zastavil čas. 
U počítače seděla mladá žena, věkově jí mohlo být tak třicet let. Vlasy měla stáhnuté do vysokého drdolu a na očích měla fakt obrovské brýle. Loren by tipovala, že i sakra silné. Něco horlivě ťukala do počítače a tak nechtěli rušit, ale když ani po dalších pěti minutách je nezaregistrovala tak se do toho pustil už Andrew. 
,,Dobrý den, přišli jsme na návštěvu,'' žena jakoby se vrátila do reality a vyskočila pěkný kus na své židli. Poté se otočila k černovlasému muži a pořádně si ho prohlídla. Posunula si na špičku nosu i své brýle a poté se podívala na Loren trochu zvláštním pohledem, ,,Jméno?''
,,Andrew Biersack a Loren Green,'' žena se podívala do velkého sešitu a poté zpátky na muže, něco zamumlala a snažila se hledat dál, ,,nikdo s takovým jménem tu není,''
,,to bude asi omyl, dnes tady kamarádce volali ohledně návštěvy,''
,,kamarádce?'' recepční zájem o realitu najednou ožil a bylo vidět jak se v jejích očích něco zablýsklo. Loren nad tím jen převrátila oči v sloup. 
,,Ano, volala slečna Peterson, že můžeme navštívit Eve i Dannyho,''
,,tak já už vím o co jde,'' zvesela vykřikla a plácla dlaněmi o svá stehna. Rychle se postavila na nohy, přičemž si nezapomněla stáhnout svou černou sukni a pomalu vyšla před recepci. 
,,Olivie mi říkalo ráno, že přijdete ale že není potřeba to zapisovat. Se omlouvám, má chyba,''
,,Nic se neděje slečno,''
,,Amanda,'' natáhla k němu ruku a Andrew ji opatrně přijal. Ani on sám nevěděl co to má znamenat, ale nechal to být, ,,já vás k nim zavedu. Neustále o vás mluví a jelikož půjdou do nového domova už příští měsíc tak se chtěli s vámi vidět,''  Loren to šíleně překvapilo, že tak rychle našli už domov. Vždyť přeci to nebylo tak dlouho co jim pomohli. 
Amanda jim tedy ukázala na bílé dveře a vedla je další uličkou neznámo kam, což se Loren moc nelíbilo, ale nic neřekla. Nechtěla způsobit úplně zbytečný poplach. 
Když tedy po nějaké době zabočili do leva a ocitli se v chodbě s několika dveřmi, Amanda se rozhodla, že se s nimi rozloučí. To Loren sakra uvítala. 
,,Jejich pokoj je na konci chodby s číslem dvacet dva. Už vás očekávají,''
,,Děkujem,'' mile se usmál Andrew na recepční a Loren jenom na její ochotu přikývla. Přistoupila ke svému společníku a slabě se na něj usmála. 
,,Jsi nervózní?''
,,jenom maličko,'' přitakala Loren a Andrew s ničím nečekal. Opět dal svou dlaň na její záda a vedl ji na konec chodby v odstínu tmavě zelené až k číslu dvacet dva. Čísla byla ve zlatém provedení, ale taky už ztráceli svou barvu díky času. 
Andrew opatrně zaklepal a poté otevřel dveře, opatrně nakoukl dovnitř a musel se usmát, když uviděl malou blondýnku jak sedí na posteli s knížkou v ruce a na huňatém koberci si hraje její mladší bratr. 
,,Zdravím mládeži,'' pronesl opatrně, aby je nevylekal a otevřel dveře tak, aby se s nimi mohla přivítat i Loren. 
,,Loren!'' vykřikla Eve a ihned seskočila z postele a utíkala se přivítat se starší ženou. Rychle jí skočila do náručí a silně objala jakoby ji neviděla měsíce. 
,,Ahoj Eve, jak se ti daří?'' pohladila dívenku po vláskách a šťastně se usmála. Už od pohledu šlo vidět, že se jim tu obou daří. 
,,Skvěle, hele tohle je můj brácha Danny,'' už už táhla starší ženu do dění jejich pokoje. Musela se usmát, když se k nim otočil sotva sedmiletý chlapec taktéž s blond vlasy, které měl se svou starší sestrou naprosto totožné a mile se na ně podíval. 
Andrew tohle vše sledoval s naprostou něhou v očích. Sledoval jak Eve byla nadšena ze starší ženy tak stejně jako její mladší bratr a musel se usmát, když si uvědomil jakou radost sourozencům ty obyčejná alba udělala.  Jiní děti by nad tím mávli pouze rukou, ale tihle dva z toho měli obrovskou radost a už se těšili, že si do nich dají fotky z nových životů. 
A aby to nebylo málo, rozhodl se, že to zpestří. Vyfotil Loren společně se sourozenci a poté se vyfotili na samospoušť všichni dohromady a slíbil, že to dají slečně Peterson, aby jim to předala. 
Což sourozenci uvítali s otevřenou náručí a začali skákat kolem sebe dokolečka. Bylo to tak krásné a dojemné zároveň. Chtěl si tenhle moment uchovat v paměti navždy. 
,,Slyšela jsem, že příští měsíc jdete už do nové rodiny,''
,,Jo! Budeme mít další sourozence!''
,,To je přeci prima, budou starší?''
,,Jo, Kim je o pět let starší než já a Adam zase o devět,''
,,A kam to bude? Někam po Los Angeles?''
,,Ne, ne, stěhujeme se do Miami,''
,,tak to není daleko,'' usmál se Andrew a rozcuchal malého chlapci vlásky, ,,budeme vás moct navštívit alespoň,''
,,to teda, to bude teprve zábava,''
,,viděla jsem, že jsi měl koncert Andy,''
,,sledovala jsi to?'' otázal se se zájmem Andrew a přisedl si k nim na zem, ,,jako každý jiný koncert,''
,,Tak co kdybych ti přinesl několik vstupenek než odjedeš do Miami?'' Eve naprostou radostí zavýskala a skočila zpěvákovi kolem krku, ,,to by bylo boží!''  pevně se mu pověsila kolem krku až ho téměř povalila, ale Andrew se na to připravil a tak se opřel o loket a pevně mladou dívenku svíral ve svém objetí. 
No a pro změnu zase tohle Loren pozorovala s jakousi jiskrou v očích. Takhle klidného, milého, dobrosrdečného a především vtipného ho nikdy neviděla. A užívala si ten pohled. Mohla sledovat, jak se chová i mezi dětmi a jak se jim snaží splnit všechna přání. Věřila tomu, že kdyby u něj stálo hlouček dětí tak by jim koupil vše na co by si ukázaly. 
Nakonec se rozhodli, že si skočí zadovádět na dvůr, aby jim to tu děti mohly ukázat a ani jeden nemohl nic namítnout. Takže se stalo, že se ocitli na velkém hřišti ač bylo stejně celé prašné. Jen kousek u laviček se hromadil malý plácek trávy. 
Bylo tu několik druhů klouzaček s hrady, houpačky a dokonce i velké pískoviště. Chvilku si všichni společně hráli, Danny společně s Eve jim to tu ukazovali a vysvětlovali jak to tu chodí a oba pozorně naslouchali, aby jim nic neuteklo. A pak se Loren společně s Andrew jakoby vrátili do dětských let. Prolejzali několik těch dřevěných hradů a následně se sklouzli, poté se šli i zhoupnout a zvesela se smáli tomu tak stejně jako sourozenci. 
Jenže nakonec Danny rozhodl, že si chce s Andrew postavit pár báboviček a tak Loren zůstala sama sedět na kovové houpačce. Tedy, seděla tam do té doby než se k ní přidala Eve. 
,,Ani jsem vám pořádně nepoděkovala,'' začala dívka a Loren se na ni musela usmát, ,,Už jsi nám děkovala,''
,,Ale ne tak, jak bych chtěla. Třeba vás pozvat někam na jídlo anebo i na zmrzku,''
,,tak až budeš starší a budeš chodit na brigádu. Rádi za vámi přijedeme,''
,,A nebude to pro vás jenom přítěž?''
,,Proč se na takové věci ptáš Eve?'' dívenka posmutněla a Loren vůbec nerozuměla tomu co tím chtěla říct. Vždyť Miami není od Los Angeles taková dálka. 
,,Já jen, no víš,'' začala si hrát s prsty jak byla nervózní, ,,Jestli to pro vás nebude na obtíž. Vyhazovat peníze za cestu, ubytování a tak,'' v ten moment se Loren zasmála a musela se plácnout do čela. Poté pohladila dívenku po vlasech a věnovala ji až moc vřelý úsměv, ,,pro Andrew bude jedna letenka s jeho platem naprosto nic,''
,,a pro tebe?'' 
,,Jsem fotografka, nebude to vůbec tak hrozné jak si myslíš,''
,,Opravu?''
,,Opravdu,'' slíbila a chytla dívenky jednu ruku ve snaze ji podpořit v té myšlence.
,,chtěla bych váš život, máte se tak dobře,'' řekla najednou Eve a Loren se musela udivit kde se v ní ta upřímnost najednou bere.
,,Proč si to myslíš Eve?'' zkusila se opatrně zeptat ve snaze přijít na to, proč si takové věci vůbec myslí.
,,Tak se podívej na vás dva!'' rozhodila rukami do vzduchu a následně si je schovala na hrudi, ,,Andy má úžasný život jako zpěvák a může mít všechno na co si ukáže a pak seš tu ty! Tak dokonalá!''
,,Já jsem dokonalá?'' opatrně se zeptala a čekala co ji na to dívenka odpoví, ale ta se k ničemu nechystala. Pouze se na ni smutně usmála a sklonila zrak ke svým teniskám. ,,Eve, věci nejsou tak jak si myslíš, že vypadají. Andrew si musel prožít něčím sakra těžkým, aby se dostal tam kde je,'' zkusila to opatrně, ale nebylo to nic platné. Eve jakoby se uzavřela do sebe. ,,I on zažil hodně špatných věcí, které si nese do dnes. Tak stejně jako já,'' to už malou dívenku zaujalo a podívala se na Loren, která ji okamžitě obdarovala vřelým úsměvem, ,,Taky já jsem přišla o rodinu,''
,,Stejně jako já?'' tentokrát to byla Loren kdo se smutně usmála. Kdyby jen přišla o rodinu jejím způsobem tak by to asi ani tolik nebolelo.
,,Ještě mnohem hůř,''
,,Jak?'' nechtěla o tom nikdy mluvit. A už to nechtěla vytahovat před někým kdo byl naprosto cizí, ale pokud měla dodat odvahu jednomu dítěti, rozhodla se na maličký moment otevřít.
,,Zavraždili mi ji, když jsem byla ve tvém věku. Jediná já jsem přežila,'' pronesla naprosto tiše a ucítila jak jí v hrudi silně píchlo. Ten fakt, že to řekla po takové době nahlas, ten sakra bolel. Jenže když se tak dívala do dálky na černovlasého muže, jak si zvesela hraje s malým chlapcem, musela se i přes to všechno usmát.
,,Jak jsi se s tím vyrovnala?'' otázala se Eve a Loren se musela zarazit. S tímhle faktem se ještě nesmířila. Nesmířila se, že její rodina tady nebyla. Naučila se pouze s tím nějak žít. A to byl možná ten velký problém.
Podívala se do jejích zelených očích a poté opět na černovlasého muže, ,,Nevyrovnala a nikdy se s tím asi nevyrovnám, ale Andrew mi s tím dost pomáhá,''
,,jo, vypadáte spolu šťastně,'' Loren se na ni zmateně podívala a čekala co jí řekne, ,,No fakt! Je mnohem šťastnější než s Juliet,'' rozesmála se a Loren ji musela se stejným smíchem plácnout přes stehno.
Nakonec se obě děvčata rozhodla, že se přidají ke klukům a tak společná čtyřka trávila společný čas na hřišti téměř až do večera. Hráli si na pískovišti, poté na babu, schovávanou, soutěžili o to kdo se více zhoupne, kdo se rychleji sklouzne, poté jim Andrew i vyprávěl různé historky s kapelou a nezapomněl sem tam něco zazpívat.
Byl to příjemný den a jen tak ho nemohlo nic zkazit. Nezkazila to ani ta otravná recepční, která dělala kukadla na Andrew když odcházeli z centra. Chtělo se ji při tom pohledu zvracet, možná by i něco řekla kdyby mohla. Ale musela se držet zpátky a tak s kyselým obličejem se rozloučila a vydala se šouravým krokem k jeho autu.
Cesta domů byla naprosto příjemná. Tichá a příjemná. Oba tak mohli přemýšlet nad čím chtěli a co především potřebovali. Loren se zachumlala do kožené sedačky a opřela si hlavu o okýnko ve snaze popřemýšlet nad Eve a Dannym, ale myšlenky ji vedly stejně někam jinam. Neustále se musela vracet k tomu, jak jednoduché bylo přiznat se, že i ona nosí velký balvan bolesti. A jak snadné to bylo i říct. Možná v tom byl rozdíl, že Eve byla ještě dítě a neměla z toho tolik rozumu jako dospělý člověk. Ale přeci jenom. Vždy když pomyslela na svou rodinu tak se jí chtělo brečet, křičet, skákat, vytrhat si vlasy a všechno možné. Ale když se dnes přiznala maličké dívce, cítila se tak silně. Možná i odhodlaně. Ani ona samotná nevěděla čím to je. Možná pouze tím, že ji chtěla dodat odvahu. Chtěla ji ukázat, že ne vše je tak růžové. Ale i přes, říkalo se to tak lehce.
Podívala se na svého společníka, pohodlně se zapřel do kožené sedačky, jednou ruku držel volat a druhou si opíral bradu. Pečlivě sledoval dění na silnici, ale i tak Loren poznala, že ve svém koutě mysli přemýšlí i nad něčím jiným.
Odvrátila od něj pohled a opět se dívala okýnkem ven na projíždějící auta ve snaze přijít na to, proč dnes neměla takový problém si to přiznat. Jenže jedno si uvědomovala. Pokud se bude chtít s něčím svěřit, může. Má u sebe člověka, který ji vyslechne.