Ztracená novinářka/ FF BVB

6. Ranní muka

,,Co prosím?'' vypískla až moc rozhorčeně Loren, když uslyšela svou prohru. Mezitím co se ten černovlasý muž usmíval jak sluníčko na hnoji, ,,Dej mi tvoje číslo. Někdy se můžeme sejít anebo tě pozvu opět na kafe.''
,,Paráda,'' povzdechla si tak silně, aby o ní věděl, ,,Zkus mi ale volat ve dvě v noci, že něco potřebuješ. Upřímně tě zaškrtím.'' zvedla svůj ukazováček k jeho obličeji a přísným ne-li smrtelný výrazem, který Loren dokonale ovládala pohlédla do jeho obličeje. Poté svůj prst zabodla do jeho hrudi a vší silou, kterou dokázala vytvořil do něj dloubla.
Andrew pobaven jejím chováním se ze široka usmál a poté její prst smetl jak smítko prachu. Nemohl si pomoct, ale tuhle žena ho prostě tolik přitahovala jako magnet, že ji stále musel provokovat. A co se říká? Co se škádlívá to se rádo mívá?
,,Neboj se květinko, nic takového se nestane. Tvůj buldočí výraz mi bohatě stačil.''
,,Nemám buldočí výraz!''
,,Před pár vteřinami to vypadalo jinak.'' pokrčil ledabyle rameny a svýma průzračnýma očima na ni hleděl. Vytáhl si z přední kapsy černý telefon a se zvednutým obočím pohlédnul na mladou černovlásku, která si musela nad tím gestem povzdechnout. Nakonec ale Loren souhlasila a své číslo mu tedy dala, i když to bylo nedobrovolně. Věděla, že tímhle soubojem něco prohrála, ale zároveň vyhrála tu nejlepší sázku , o které ještě neměla tušení.
,,Pokud by mě Matt hledal, řekni mu, že jsem už dávno doma a užívám si své postele.'' svou dlaň položila na jeho rameno a upřímně měla co dělat, aby ji tam vůbec položila, protože až teprve teď si uvědomila o jaký kus je větší.
Jakmile se ocitla na čerstvém vzduchu, silně si oddechla. Vevnitř bylo už moc velké teplo, které by na její náladě vůbec nepřidalo. Vlasy které měla rozházené do všech stran si rychle srovnala, přehodila si je na jednu stranu ramene a vydala se domů. Jak tak kráčela ulicemi nočního města tak přemýšlela nad tou sázkou, kterou vůbec prohrála. Ale nebyla to taková pravda. Ano, prohrála. Pošpinila se a ukázala jak se mýlila. Ale pouze před ním, protože její telefonní číslo byla přeci výhra. On sám jí nabízel nějaké povyražení, nějakou schůzku a především pokud by se jí měl ozvat. Má jeho číslo ona. A tím pádem ho má ve svých spárech tak jednoduše a lehce. Během jednoho dne ho dokázala tak přesvědčit tak jako ještě nikoho. Bylo to až příliš jednoduché a snadné, aby to prošlo. Musela vymyslet jak se k němu dostat ještě blíže, aby se začali o něčem bavit, jenže to nešlo tak lehce, když jí dokázal vytočit jediným zvednutím koutků. A pak, jako kdyby se Loren rozsvítila žárovička nad hlavou. Šťastně se usmála a zvesela tleskla svými dlaněmi. ,,Mám to!''

(***)

Přes bílé závěsy pronikalo do prostorného pokoje slabé sluneční světlo, které se odráželo od velkého zrcadla přímo na telefon, který ležel na světle hnědém nočním stolečku a spokojeně se vyhříval zatím co jeho majitelka unaveně dřímala na svých dětských polštářích. Všechen tenhle klid a především to příjemné teplo vytvářelo v její hlavě neuvěřitelné scénáře, nad kterýma se bude smát jakmile se probudí a znovu spadne do reality.
Jenže tahle její spokojenost netrvala příliš dlouho. Z jejího telefonu se řinula moc známá melodie. Loren i když stále měla oči zavřené hrábla po telefonu, který vůbec neustával na hlasitosti, ale spíše přidával a momentálně už téměř křičel po celé ložnici.
Černovláska nad tím zaúpěla a s rozmazaným viděním se podívala na displej. Chtěla telefon zahodit někam neznámo do peřin, ale když si vůbec uvědomila, že jí volá šéf z práce tak se rychlostí blesku probudila.
,,Ano?'' Zeptala se opatrně a přiložila si telefon k uchu.
,,Ahoj zlato moje. Jsem rád, že jsi vzhůru. Potřebuju něco s tebou projednat.'' a nad tím musela Loren silně zaskřípat zuby. On byl ten důvod proč je vůbec vzhůru a nemůže si tak užívat svůj klidný spánek.
,,O co jde Jacku?''
,,Stav se dneska za mnou v kanceláři. Jedná se o jeden takovej malej miničlánek.'' A s těmito slovy to zavěsil. Jako opařená položila telefon do měkkých dek a s otevřenými ústy hleděla před sebe. Jak si jen dokázal dovolit jí dát ještě jeden článek, když píše něco zbrusu nového? Vždyť to takhle v životě nemohla stihnout!
Prohrábla si své dlouhé kadeře a líně se zvedla z postele. Opravdu pomalými kroky se vydala do koupelny, aby ze sebou něco udělala. Jenže když se spatřila ve velkém zrcadle tak se upřímně zděsila. Její ofina byla postavená jak po nějakém tajfunu a dlouhé kadeře byly rozcuchané do všech možných světových směrů. Celý včerejší večer si dost dobře pamatovala, věděla dokonce i to, že toho tolik nevypila. Ale její kruhy pod očima vypovídaly úplně o něčem jiném. Vůbec nechápala, kde k takové katastrofě přišla.
V rychlostí blesku dala svůj celkový vzhled do pořádku. Své bujné vlasy stáhla do vysokého culíku a poté se rozutekla do své ložnice. Sháněla co si vůbec vezme na sebe, ale zalekla se, když otevřela dvířka své skříně a tam byla polovina věcí.
,,Co-to?'' vykoktala a s překvapením koukala na prázdný šatník. A pak jí to vlastně došlo. Plácla se do čela a rozesmála se na celou ložnici. ,,Ach Loren, ty jsi fakt debil.'' smála se zatím co si brala z koberce černé džíny. Rozhlížela se jaké tričko by k tomu mohla zakomponovat, ale nic jí nenapadalo.
Chytla se za týl a skenovala svůj pokoj. Pak se pozastavila na malém křeslu, kde leželo šedé tričko. Hned po něm skočila a z věšáků popadla svou zelenou bundu. Ještě než odešla z pokoje tak si vzala brýle ze stolku a svou kabelku, ze které nikdy nevyndávala žádné věci.
Silně zabouchla dveře od bytu a utíkala na hlavní silnici, aby si odchytila taxi. Skákala do vzduchu a zvedala ruku jak nejvíc mohla, aby jí nikdo nepřehlídnul, ale dnes měla nějakou smůlu. Každý pospíchal a nikdo nechtěl zastavit. Taxikář za taxikářem kolem ní projížděli a vůbec se po ní ani neotočili. Poklepávala botasky o asfalt, když jí telefon oznámil zprávu. Rychle ho vytáhla ze zadních kapes a podívala se, kdo jí vůbec znovu otravuje.